Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Tohle album je trochu jako manželský sex - Dream Theater vědí přesně, kam sáhnout, jak přitlačit, kdy zvolnit; celý opus vede k dosti uspokojivému výsledku s poměrně velkou jistotou (i když tu a tam za cenu určité přepjatosti) a trvá mu to tak akorát dlouho, abyste si mohli celý proces náležitě vychutnat, ovšem bez přílišných průtahů. Stačí to? Na miskách vah se u takové otázky nutně ocitá i společná minulost.

Když tato deska vyšla, byla jsem ještě příliš frustrovaná z předchozího počinu (ani ten název nechci vyslovit...), takže jsem novinku přešla; myslím, že jsem dokonce kompletní diskografii na čas uklidila někam z dohledu a Distance over Time přihodila až k nákupu následujícího A View from the Top of the World letos na jaře. Týden nebo dva jsem si tehdy myslela, že DoT je z těchto dvou počinů lepší: má přehlednější stavbu, silnější melodie, pestřejší dynamiku. Na to, jak blbě měli do téhle zatáčky najeto, ji vybrali opravdu bravurně.

A zjevně se snažili zapůsobit tentokrát podstatně jinak: uměřenějším rozsahem, hutnějším a tvrdším zvukem, dravější energií. Za zmínku v téhle souvislosti stojí vynikající živé album Live in Berlin 2019 (2022), kde se LaBrie trochu vrátil k výrazově zajímavějšímu zpěvu, což dodalo novou šťávu nejen lety prověřené klasice, ale i sotva oschlé Barstool Warrior, v níž září i vzdušnější a méně zkreslená kytara - najednou je to spíš Gilmour nebo Rothery než strašný lesů pán, třímající nad hlavou hořící prapor, což je na desce převažující stylizace.

Semknutější je nejen zvuk a výraz (album se poslouchá jako přímá cesta chodbou, kde se na stěnách míhají rodinné portéty), ale i vzájemná spolupráce: ten úchvatný riff v Pale Blue Dot se zrodil z rytmického nápadu bubeníka Mikea Manginiho (mimochodem, vtípek o klepání nohou do rytmu si Petrucci do své řeči při přebírání Grammy půjčil pro změnu od Jordana Rudesse - pravý to šéf!) a celkově je tu vyváženější nejen přínos jednotlivých členů, ale i prostor, který jejich nástroje dostanou ve finálním mixu; ano, někdo zvukaři konečně prozradil, že Dream Theater mají i basistu.

I když pro mě pravý zlom ve vnímání mojí už zase milované kapely znamenalo A View (nadšení vtělené do mé recenze stále neopadá), DoT si kdykoli s chutí poslechnu - kromě melodicky silné Barstool Warrior, dechberoucím způsobem gradované At Wit's End a monumentální Pale Blue Dot se vždycky těším na sekavě kompaktní S2N, ale nenápadně ve mně vyrostla třeba i Fall Into the Light a nakonec ani začátek alba mě nikdy nenapadlo přeskočit.

Ano, Dream Theater se na tenké hraně mezi mistrovsky zvládnutým řemeslem a vyprázdněnou rutinou místy povážlivě zapotácejí. Jako slepou uličku vnímám jejich důsledné setrvávání na pozitivní a konstruktivní straně života (ještě patrnější na A View, hlavně v textech); myslím, že by se mohli odvážit sáhnout trochu hlouběji do temného soudku a vrátit se třeba i k osobnějšímu tónu výpovědi nebo na druhou stranu k barevnějšímu, hravějšímu ladění, kdy do toho všichni nebuší naráz plnou silou, celkově mi ale tihle hoši svým přístupem dost imponují.

Ukazují, že i když máte dávno za sebou okouzlené objevování všeho, co je možné zažít a procítit, a ve vzájemném setrvávání vás mimo jiné drží pragmatické důvody, pokud to nevzdáte, nerezignujete a jdete dál, najednou se před vámi může objevit naprosto nečekaný obzor a připomenout vám, jak je to všechno vlastně krásné. A že i vzpomínky, jakkoli cenné, můžou znamenat čím dál míň ve srovnání s tím, co všechno ještě můžou objevit lidé, kteří jsou na sebe dokonale vyladění a dobře vědí, že v jejich vzájemnosti existuje něco, co každého z nich přesahuje.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater