Dream Theater / Distance Over Time (2019)

Tři roky uběhly jako voda a před námi je další, už čtrnáctá studiová deska progresivních inženýrů z New Yorku, kapely Dream Theater. Chtít a vlastně i čekat od této kdysi prog-metalové veličiny a v devadesátých letech i jasné jedničky v tomto oboru něco překotného či nového je myšlenka značně bláznivá, dá se říci až bizarně nesmyslná. Každá velká kapela, ať hraje jakýkoliv hudební styl, prožívá svou nejkreativnější fázi většinou okolo druhé až řekněme páté desky. Je pár výjimek, které pravidla porušují (v prog sektoru mě napadnou například Echolyn, Tangent či Spock´s Beard - všechno spolky držící svůj kompoziční kredit neustále velmi vysoko), Dream Theater však mezi vyvolené dávno nepatří. Mediálně můžou být (a vlastně pořád jsou) dosazování mezi králi na trůn nejvyšší, avšak jen trochu inteligentní fanoušek podobné muziky, který za svá léta v branži už leccos naposlouchal, dobře ví, že tlaky zvenčí žádnou kvalitu přinést nemohou a jeho názor změnit nedokáží. Dream Theater si žijí svůj vlastní sen v bezpečí obloženém dolarovými bankovkami a možná mu celou tu dobu i skutečně věří. Věří, že jsou stále titíž machři, co dokáží udávat tón, a každý dychtivý fanda instrumentálně "namakané" muziky k nim musí logicky vzhlížet. Doba ovšem dávno pokročila a v nepřeberném množství takové muziky se dnes dají celkem snadno vystopovat daleko invenčnější soubory.

Po minulé vskutku katastrofální nahrávce, kterou už dnes nemá cenu rozebírat, je mi novinka sympatická pokud něčím, tak na poměry kapely až skromně vyhlížející celkovou časovou stopáží, která muže znamenat určitou "snažší náročnost" ve chvíli, kdy se bude posluchač deskou prokousávat. Plus body bych udělil za i celkem originální (přesněji řečeno snadno identifikovatelný) přebal. Ovšem co ty lebky na konci bookletu? K výslednému zvuku a feelingu nahrávky se asi nemá cenu ani vyjadřovat. V této oblasti je kapela dávno ve stádiu vlastní (sebezničující) zaslepenosti a hibernace, kdy se snaží svým uši drásajícím a zvukově pompézním obalem zakrýt to, co má posluchače zaujmout především, tedy v první řadě kvalitní songy.

Novinka je prezentována jako společné dílo celé kapely (stejně jako deska eponymní) a já se ptám, je to skutečně poznat? Jde u některých z posledních nahrávek velkých Dream Theater vystopovat společnou dělbu práce? Společný pohled, stejný vklad každého z hráčů i co se týká role skladatelské? Tyto rysy by měly dát desce na rozmanitosti, vzdušnosti, hravosti, pestrosti i větší záživnosti. Dle mého je tento soubor natolik kompaktní v tom nedobrém slova smyslu, že ten který jedinec může přijít byť se sebelepším nápadem, ale zbytek kapely jej strhá pro jeho vychýlení se z dávno nastavených a žel bohu neměnných mantinelů. A to je velká škoda.

Velká škoda je, že kapela nechce za žádnou cenu riskovat (byť hrozí "jen" ztráta několika stovek/tisíců neprodaných nosičů) a bojí se tak svůj sound oživit o "nové" prvky a postupy. Ale kdo ví, možná už na to "Petrucciovci" prostě nemají a poslední desky jsou odrazem skutečného maxima, které ze sebe dokážou Dream Theater vypotit. Můžeme o tom donekonečna polemizovat, zda je to strach, lenost, bojácnost, sobectví a zahleděnost, neschopnost reálného úsudku a nedostatek sebekritičnosti, laxnost či opojný pocit, že dělám všechno správně. Jedna a možná i více z těchto vlastností u Dream Theater zkrátka dlouhou dobu převládají. Důkazem tohoto stavu je i jejich nový nahrávací testament Distance Over Time.

A teď tedy k desce samotné. Já osobně jsem zklamán, dokonce velmi zklamán. Je samozřejmé, že za nějaký měsíc bude můj/posluchačův pohled zase malinko odlišný, ale po prvním týdnu a zhruba se šesti poslechy v zádech je to zklamání obrovské. Čekal jsem od desky ne, že víc, ale mnohem, mnohem a ještě jednou mnohem víc. Tohle je další prachsprostá rutina made in Dream Theater a z "manginiovských" posledních čtyř desek (nepočítaje nudný průšvih Astonishing) ta rozhodně nejslabší. Oproti A Dramatic Turn of Events výrazně ubylo nápadů a vedle "návratové" desky z roku 2013 se zbytky invence krčí kdesi vzadu za křeslem. Nevím, koho tímto chtějí Dream Theater (jak říkají naši východní sousedé) ohúriť - svoje dlouholeté fanoušky asi stěží. Možná tak dvacetileté cápky, co je registrují posledních pět let svého teenagerovského života (nerad bych se někoho dotkl) a za jejich první desku berou nahrávku Octavarium. Ty možná. Takoví si nad novinkou znovu spokojeně chrochtnou a můžou jí dát plný bodový kotel. Z letitých fandů by tohle udělal snad jen naprostý blázen, nebo jedinec senilního věku postižený totální hluchotou.

Začátek desky a první dvě čísla - to je zkrátka nuda k uzívání. Stále tytéž, za posledních deset či patnáct let zažité postupy (klasický úvod "na vybrnkanou"), průhledná schematičnost, nulový moment překvapení, žádná kreativita, známá hustá opona z obyčejných, nic neříkajících riffů základního charakteru, metalová hřmotnost a s tím spojená známá temná těžkopádnost a tak dále. Od třetí Fall Into The Light kredit desky nepatrně stoupne, navenek se dostávají i zajímavější melodie a solidní dávka energického potenciálu. Druhou část opanuje nečekaná vyhrávka na španělky, pěkná sóla, až má člověk pocit, že není vše ztraceno. V Barstool Warrior se na chvíli ozve Myungova basa, sóla a vyhrávky se kupí pěkně na sebe, "Majkí" všem šlape po krku a celková instrumentace skladby je opravdu povedená. Při dalším postupu deskou lze snadno vytušit, že se budou střídat lepší kusy s těmi průměrnými. Začátek Room 137 mi připomíná (snad jsem to konečně rozkódoval) jednu z oblíbených šlupek z desky Saints of Los Angeles od Mötley Crüe, ale víc se mi líbí šestá S2N. To je jedna z těch zdařilejších progresivních chvil tady. Nutno také podotknout, že pro tentokrát kluci vsadili všechny karty (až na jednu výjimku) na rychlé a "dravé" songy. Do baladických vod se sahá pouze(!) jednou, a to až s předposlední položkou Out Of Reach, což je taková ta klasická baladice -nenadchne, ale ani neublíží. Za celkem slibnou bych označil i poslední skladbu Pale Blue Dot (nemají snad Sound of Contact skladbu stejného názvu, kvality však neporovnatelně vyšší?).

Netvrdím, že jde v případě nových Dream Theater o úplně vyhozené peníze (to byl předchozí "super kauf" Astonishing), tohle je však skutečně žalostně málo "dobré" muziky za "tolik" zlaťáků. Na konečný verdikt a nějaké smysluplné ohodnocení tohoto díla je ještě hodně brzo. Pro mě je to celkem jasně a o desítky procent (dost pochybuji, že se na tom v průběhu nadcházejících měsíců i let něco změní) druhá nejslabší nahrávka z portfólia Dream Theater. V jejich diskografii bude tato nahrávka sotva podprůměrnou, při srovnání s nějakou řekněme metalově progresivní scénou zhruba průměrná a z hlediska vývoje prog muziky totálně marginální.

Časy těch magických a stylotvorných LP této kapely jsou znovu v nenávratnu. Dle mého to byla především tato studiová pětice Images-Awake-Falling-Scenes-Six, která v sobě zaznamenala prudký vývoj žánru, jež nesvazovala žádná předem daná kritéria, žádné šablony, žádná ohraná schémata. Každá z těchto nahrávek zněla naprosto odlišně, ať už soundem jednotlivých písní, originálním, vždy jasně definovaným zvukem, nebo (a to hlavně) vlastní vynalézavostí a touhou zkoušet nové věci. Žádnou z těchto vlastností Distance Over Time nevykazuje a vedle takovýchto skvostů je jen dalším, snadno zaměnitelným kýčovitým trpaslíkem. A když do jejího sousedství postavíte takové Octavarium či Systematic Chaos, rychle zjistíte, že to jsou vlastně veledíla tesaná s pomoci Mikea Portnoye, kdy kapelu můza důvtipu, vynalézavosti a duchaplnosti šimrala na obou chodidlech současně. Dva a půl bodu bych viděl jako adekvátní.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater