stargazer - @ 24.09.2023 | #

Je to jen pár měsícú od data téhle recenze, kdy jsem se seznámil s hudbou bubeníka jménem Alphonze Mouzon. Pravdou je, že nevlastním jediný fyzický nosič, ale to mi nevadí. Stejně už nemám místo pro další přírustky nových interpretů. 
Al se v roce 1976 pouští do světa zábavy a vydává album, na kterém se krom jazzu a funky pouští dobývat i hudební styl disco. Osobně a jakkoliv to bude znít hloupě, já disco sedmdesátých let mám moc rád. Ne že bych vlastnil tuto hudbu a aktivně jí poslouchal, tak to ne. Ale když se namane příležitost - jako je třeba tenhle titul, nemám problém si to poslechnout. Jako disco songy, na kterých by se eventuelní tanečníci ze sedmdesátek mohli odvázat, tak to by byla nejspíš úvodní Take Your Torubles Away. Písně jako You Are My Dream a New York City by se jako taneční disco daly taky použít. Všechny tři skladby jsou zpívané trojicí zpěvaček. I zbytek alba je v duchu disco oparu i když v těch instrumentálních skladbách je přece jen o něco více funky a jazzu. Na melodičnosti však neztrácejí ani chlup. Krom bicích Ala se mi moc líbí i syntezátory. Mají přesně ten zvuk, co jsem jako dítě slýchával, když jsem si v obyváku hrál z hračkama a můj otec si tyhle a jim podobné věci pouštěl. 

The Man Incognito je krásně uhlazený jazzík, pohodová a pozitivní hudba. I když nemám Mouzonovu diskografii dokonale naposlouchanou, jsem přesvédčen, že ****z***** jsou akorát.

Judith @ 28.09.2023 18:29:51 | #
Taky sedmdesátkové disco můžu. V původní podobě s živou rytmikou, v níž tady Mouzon skutečně exceluje, je to hudba spjatá se žánry jako funk, soul, rhythm and blues. Žádné jednotvárné tuc tuc. Psala jsem o tom před časem v diskusi, shrnu i sem, co si pamatuju. Šlo původně o zábavu afroamerické minority, živé setkávání za doprovodu reprodukované hudby, často ve stísněných a nijak reprezentativních prostorech. DJ-ové si všimli, že potřebují pracovat s atmosférou a energií v sále, budováním gradace, opakováním některých pasáží... to vše zpětně ovlivnilo kompozici skladeb. 

Prvním protnutím taneční a elektronické hudby (která byla do té doby spíš spojená s experimentujícím undergroundem) byla skladba Donny Summer I Feel Love, na nápad producenta tu má výraznou roli moog synthetizer. Ale bylo to jen letmé setkání dvou světů. Automatický bubeník se v discu začal prosazovat po jeho importu do Evropy, o který se postarala jistá ABBA. Mouzon nad tím v jednom rozhovoru těžce kroutil hlavou. 

V USA se disco začalo dostávat do hledáčku hudebníků, kteří vždycky rádi sáhnou po něčem novém. Událostí se stala narozeninová oslava manželky Micka Jaggera v disco klubu s názvem Studio 54 roku 1977; svět obletěla fotografie, kde Bianca Jagger sedí na bílém koni, který se do klubu nějak dostal. Tady už šlo o naleštěný svět velkých peněz (a také drog), nicméně do zmíněného klubu se - při jiné příležitosti - podíval třeba i Salvador Dali.

Toto přirozené vzájemné ochutnávání a prolínání uměleckých světů ukončila akce označovaná později jako Disco demolition night: v červenci 1979 na závěr baseballového utkání vtrhl na plochu dav a začal ničit disco nahrávky. Řádění podnítil svými projevy moderátor rockového rádia, kterému se nelíbilo, že rostoucí popularita disca ohrožuje jeho práci. Akce měla též silné rasistické a homofobní rysy. Žánr byl stižen silným útlumem (který na čas zmrazil třeba i slibně rozjetou kariéru britských Bee Gees) a uvolněné pole taneční zábavy pro masy v USA následně zaplnilo techno a rap. Za mě: zlaté původní disco!