vmagistr - @ 16.08.2025 | #

Je smutným faktem, že jen z prodeje fyzických nosičů ani ze streamingu skladeb dnes žádná velká (a vlastně ani malá) kapela nepřežije. Pokud má muzika její tvůrce živit, musejí si čas od času své fanoušky přijet "zkasírovat" osobně, a to nejlépe s mamutí koncertní show. Skupin, které v euroamerickém hudebním okruhu vyprodají "cokoli kdekoli", dnes není zas tak mnoho. Iron Maiden? Rammstein? Foo Fighters? A rozhodně taky Metallica.

Zatím poslední její deska 72 Seasons okolo mě před dvěma lety jen prolétla. Singl Lux Æterna mě bavil, ale do zbytku té nálože jsem se nedokázal vpravit - více než hodina a čtvrt takto intenzivní muziky je obvykle nad mé posluchačské síly. V posledních týdnech jsem si ji ale začal dávkovat po troškách a postupně jsem si k jednotlivým skladbám našel vztah.

Hned na první dobrou je mi velmi sympatické, jak kapela nešetřila s riffy. V jedné jediné skladbě je jich často tolik, že hravě utáhnou i šesti- či ještě víceminutové stopáže. Ty nejšťavnatější z nich přitom Hetfield a spol. "schovali" do slok a dalších méně exponovaných momentů. Kvartet pořád dokáže pořádně prásknout do koní, jak ukazuje například v titulní skladbě 72 Seasons nebo ve zmíněném singlu Lux Æterna, ale celá deska na thrashových divočinách v žádném případě nestojí. Naopak mám při jejím poslechu v mnoha případech spíš pocit, že poslouchám nějaké "zapomenuté" album Motörhead nebo dokonce Deep Purple. 

Zejména ten druhý příklad stojí za vysvětlení - v hlubinách skladby Screaming Suicide se totiž skrývá až podezřele fanfarónské kytarové sólo, které už jsem zaručeně někdy slyšel. Stálo to trošku namáhání mozkových závitů, ale pátrání nakonec neslo úspěch - Kirk Hammet v onom místě notu po notě zopakoval motiv, který o půlstoletí dříve v divočině Speed King použil Ritchie Blackmore. Za mě sympatická úklona - a ještě sympatičtější by mi byla, kdyby za ni Ritchiemu někdo přiznal spoluautorství.

Asi se sluší vyjmenovat i nějaké oblíbené skladby. Kromě těch už zmíněných mě hodně bere třeba rachotící riffmajsteřina Shadows Follow, pochodová pecka If Darkness Had a Son, staccatová syrovost Chasing Light nebo závěrečný záchvěv Inamorata (v něm jediném bych sám za sebe krátil, jedenáct minut už testuje limity mé trpělivosti). Celkově ale u žádné z albových položek pozornost neztrácím, což je z mé strany směrem k Metallice vcelku výrazný kompliment.

Z mého pohledu tentokrát Hetfield a spol. nahráli sice thrashem velkoryse kořeněnou, ale v základech hardrockovou desku, se kterou si slušně rozumím. Skoro jsem se až přistihl, že bych si některé z nových skladeb rád vychutnal i naživo - možná budou pro Larse na koncertech hratelnější než šílenosti typu Battery či Fight Fire with Fire. Desce 72 Seasons tedy za mě patří palec nahoru - když už nic jiného, je fajn, že přes v úvodu zmíněné aspoň některým služebně starším kapelám stojí za to dávat si s novou muzikou takovou práci.

vmagistr @ 17.08.2025 09:08:40 | #
Že nějaká Metallica existuje jsem poprvé zjistil někdy na jaře 2004, kdy jsem na výlepové ploše viděl jejich plakát k pražskému koncertu - co je to za kapelu a jakou hraje muziku jsem tehdy neměl nejmenší ponětí. O dva nebo tři roky později, když jsem se začal učit hrát na kytaru, jsem s jedním nástrojově zručnějším kamarádem "směňoval znalosti" - za intro ke Stairway to Heaven mě naučil intro k Nothing Else Matters. Nabyl jsem dojmu, že pokud Metallica hraje takové věci, mohla by to pro mě být zajímavá kapela. Ve škole jsem sehnal nějaký jejich napálený výběr, jenže jsem netušil, že na něm jsou hlavně thrashové věci z osmdesátých let (a Nothing Else Matters samozřejmě absentovala). Po téhle zkušenosti jsem kapelu dlouho programově ignoroval a vrátil jsem se k ní až někdy v roce 2019, kdy už jsem se víc skamarádil s jinými metalovými odnožemi, takže jsem nakonec i ten thrash docenil.