Metallica - 72 Seasons (2023)

16.08.2025 vmagistr | #

Je smutným faktem, že jen z prodeje fyzických nosičů ani ze streamingu skladeb dnes žádná velká (a vlastně ani malá) kapela nepřežije. Pokud má muzika její tvůrce živit, musejí si čas od času své fanoušky přijet "zkasírovat" osobně, a to nejlépe s mamutí koncertní show. Skupin, které v euroamerickém hudebním okruhu vyprodají "cokoli kdekoli", dnes není zas tak mnoho. Iron Maiden? Rammstein? Foo Fighters? A rozhodně taky Metallica.

Zatím poslední její deska 72 Seasons okolo mě před dvěma lety jen prolétla. Singl Lux Æterna mě bavil, ale do zbytku té nálože jsem se nedokázal vpravit - více než hodina a čtvrt takto intenzivní muziky je obvykle nad mé posluchačské síly. V posledních týdnech jsem si ji ale začal dávkovat po troškách a postupně jsem si k jednotlivým skladbám našel vztah.

Hned na první dobrou je mi velmi sympatické, jak kapela nešetřila s riffy. V jedné jediné skladbě je jich často tolik, že hravě utáhnou i šesti- či ještě víceminutové stopáže. Ty nejšťavnatější z nich přitom Hetfield a spol. "schovali" do slok a dalších méně exponovaných momentů. Kvartet pořád dokáže pořádně prásknout do koní, jak ukazuje například v titulní skladbě 72 Seasons nebo ve zmíněném singlu Lux Æterna, ale celá deska na thrashových divočinách v žádném případě nestojí. Naopak mám při jejím poslechu v mnoha případech spíš pocit, že poslouchám nějaké "zapomenuté" album Motörhead nebo dokonce Deep Purple. 

Zejména ten druhý příklad stojí za vysvětlení - v hlubinách skladby Screaming Suicide se totiž skrývá až podezřele fanfarónské kytarové sólo, které už jsem zaručeně někdy slyšel. Stálo to trošku namáhání mozkových závitů, ale pátrání nakonec neslo úspěch - Kirk Hammet v onom místě notu po notě zopakoval motiv, který o půlstoletí dříve v divočině Speed King použil Ritchie Blackmore. Za mě sympatická úklona - a ještě sympatičtější by mi byla, kdyby za ni Ritchiemu někdo přiznal spoluautorství.

Asi se sluší vyjmenovat i nějaké oblíbené skladby. Kromě těch už zmíněných mě hodně bere třeba rachotící riffmajsteřina Shadows Follow, pochodová pecka If Darkness Had a Son, staccatová syrovost Chasing Light nebo závěrečný záchvěv Inamorata (v něm jediném bych sám za sebe krátil, jedenáct minut už testuje limity mé trpělivosti). Celkově ale u žádné z albových položek pozornost neztrácím, což je z mé strany směrem k Metallice vcelku výrazný kompliment.

Z mého pohledu tentokrát Hetfield a spol. nahráli sice thrashem velkoryse kořeněnou, ale v základech hardrockovou desku, se kterou si slušně rozumím. Skoro jsem se až přistihl, že bych si některé z nových skladeb rád vychutnal i naživo - možná budou pro Larse na koncertech hratelnější než šílenosti typu Battery či Fight Fire with Fire. Desce 72 Seasons tedy za mě patří palec nahoru - když už nic jiného, je fajn, že přes v úvodu zmíněné aspoň některým služebně starším kapelám stojí za to dávat si s novou muzikou takovou práci.

reagovat

hejkal @ 16.08.2025 21:43:51 | #
Metallica je preňa mŕtva od roku 1991, odvtedy som od nej nepočul nič, čo by za niečo stálo. Ani som nevedel, že má na konte tento album. Vďaka za pripomenutie.

vmagistr @ 17.08.2025 09:08:40 | #
Že nějaká Metallica existuje jsem poprvé zjistil někdy na jaře 2004, kdy jsem na výlepové ploše viděl jejich plakát k pražskému koncertu - co je to za kapelu a jakou hraje muziku jsem tehdy neměl nejmenší ponětí. O dva nebo tři roky později, když jsem se začal učit hrát na kytaru, jsem s jedním nástrojově zručnějším kamarádem "směňoval znalosti" - za intro ke Stairway to Heaven mě naučil intro k Nothing Else Matters. Nabyl jsem dojmu, že pokud Metallica hraje takové věci, mohla by to pro mě být zajímavá kapela. Ve škole jsem sehnal nějaký jejich napálený výběr, jenže jsem netušil, že na něm jsou hlavně thrashové věci z osmdesátých let (a Nothing Else Matters samozřejmě absentovala). Po téhle zkušenosti jsem kapelu dlouho programově ignoroval a vrátil jsem se k ní až někdy v roce 2019, kdy už jsem se víc skamarádil s jinými metalovými odnožemi, takže jsem nakonec i ten thrash docenil.

Antony @ 17.08.2025 10:13:29 | #
hejkal:
Přesně tak. U této kapely, do té doby vynikající, nastal od roku 1991 prudký propad kvality. A to jak hudební, tak produkční. Poslední album se nedá poslouchat kvůli naprosto zničenému zvuku, který člověka k vlastní hudbě nepustí. A nejenom poslední, na trend zvukového škváru muzikanti naběhli jako jedni z prvních a neustále posouvají hranice jeho nesnesitelnosti. DR5 má jasnou výpovědní hodnotu, ale hlavně to řeknou uši zkušeného a soudného vnimatele.

hejkal @ 17.08.2025 10:54:29 | #
vmagistr - ja som ju zaregistroval cca v polovici 90. rokov, lebo klipy Enter Sandman a Nothing Else Matters. Keď som v roku 1995 začal hrávať s mojou prvou kapelou, v garážach to Metallicou žilo, nuž som rýchlo spoznal aj ostatné albumy. Hrávali sme z toho pár vecí, aj keď som nebol úplne metalista, nevadilo mi to. Čo si spomínam, tak som hral veci ako Seek & Destroy, Ride The Lightning, From Whom The Bell Tolls, Sad But True, Enter Sandman...

Potom prišiel Load, zmena imidžu a s vlasmi odišla aj dobrá muzika. Napriek tomu som hral so svojou druhou skupinou skladby Until It Sleeps a ešte nejakú, už si nepamätám. Ale to bolo skôr demokratické rozhodnutie členov kapely, ja by som si ich nevybral. 

Potom ma už nedokázali presvedčiť žiadne ich nahrávky a tak je tomu dodnes. V zbierke mám tri ich albumy, ktoré sa mi páčili najviac (Master Of Puppets, And Justice For All a čierny album), už som ich nepočul roky. Ale som rád, že ich mám.

Judith @ 17.08.2025 11:37:16 | #
Aktivně špatná deska, dřevotříska. Ono "nějak jsem se do hudby nedokázal vpravit" dělá právě placatý zvuk. Tady tak mizerný, že to poznám i já. Kvalitně připravený záznam posluchači klacky pod nohy nehází, hudba je živě přítomná, i tvrdší žánry se vnímají plynule, poslech neunavuje, naopak osvěžuje. Vyzkoušeno. K textu recenze by mi seděly spíš tři hvězdičky než čtyři, já půjdu ještě níž. Tohle je fakt průšvih.

zdenek2512 @ 17.08.2025 12:27:57 | #
Kamarád mi nahrál desku Justice For All a strašně ji vychvaloval, já jsem na tý desce neslyšel krom ploužáku One nic co by mě zaujalo. Poté jsem si koupil CD Metallica vydané Popronem, to bylo trochu lepší, hlaně ty dvě pomalé věci, koupil jsem si ještě Kill' Em All, Ride The Lightning a Mater Of Puppets, hlavně ta první byla podle mých představ. Do auta jsem si nahrál všechny pomalé skladby, ale když jsem si kazetu v autě pustil, tak jsem tu kazetu po třetí skladbě vypnul. Všechny na jedno brdo, ještě, že skupina zaujala dcery, CD jsem si nechal a před časem věnoval jedné z dcer. Další desky od Metallicy jsem si už nekoupil, ani jsem je neslyšel. Určitě se to může líbit.

jiří schwarz @ 17.08.2025 12:41:26 | #
Zdeňku2512, to je legrace, i já jsem měl doma jedno výběrové 2CD, které jsem koupil dceři na její přání, když jí bylo asi tak 15. Já osobně jsem hudbu ve skupině nikdy k ničemu nepotřeboval. Jo, Nothing Else Matters mám ve svém výběru ploužáků, ale i tu věc považuju za lehce unylou. V poslední době mě někdy na YouTube vyskočí nějaké koncertní číslo, ten pán, co zpívá, je mi dost nesympatickej.

vmagistr @ 17.08.2025 13:04:00 | #
Judith: Po zvukové stránce desce nic nevytýkám, spíš mě ze začátku ubíjela délkou, kterou pro mě bylo těžké uchopit. Už od toho roku 2023 mám k dispozici vinyl rip, z jiného zdroje jsem (kromě singlu Lux Æterna) nahrávky snad ani neposlouchal.

Judith @ 17.08.2025 13:42:52 | #
Tak já jsem si pustila běžně dostupný digitál a to se vážně nedalo.