Jiří Schwarz - @ 06.12.2023 | #

     Tuhle desku přinesl do své „Třináctky“ v Čáslavské Jirka Černý. Děkuju, Jirko, za tuhle, i za stovky dalších. Rockboard nemá rubriku nekrology, asi bych jeden před pár měsíci, když odešel, napsal. Tvůj vkus a Tvé přemejšlení nejen nad muzikou, ale i světem, formovaly i mé. Jirka, když hrál desku, vždy vystavil obal. Ten maskulinní anděl s tím blonďatým hárem na titulní straně se mi líbil. Když jsem pak bral po pár měsících do ruky své vlastní LP, s krásnou, trochu porézní texturou papírového obalu, na jeho zadní straně byla ta hlava s Daltreyho hárem zezadu ve stejném rámečku. Vtipné.
     Na tomhle albu, vzniklém jako jakási Daltreyho oddechovka, samostatný projekt v době mezi vrcholy tvorby The Who, tj. Who´s Next a a Quadrophenií, účinkovala řada skvělých hudebníků – např. klávesista Argent, Arbus na housle, spoluhráč z The Who Entwistle na baskytaru (na  bonusové stopě na CD There Is Life, která není na originálním LP, také Jimmy Page). Většina písniček je z pera písničkáře Lea Sayera a Dava Courtneyho. Je to tedy veskrze písničkářské album. Album možná pro holky, plné silných, nádherných, placama možná i dojemných melodií; s pár a pak i se svojí ženou jsme to hodně poslouchali. Nejsem šulín, co by se holkám podbízel. Já to album skutečně miluju. Sayerův úsporný styl je zde obohacen poměrně bohatými aranžemi (a, zase, tím Daltreyho zpíváním). Je to výrazově diametrálně jiné. Obsahuje 3 extrémně silné písničky: It´s a Hard Life, Givin´ It All Away,  You Are Yourself. Místy tu je Daltreyho vokál i v jeho neskutečné, extrémní poloze (podobně, jako v Quadrophenii, taktéž z r. 1973, na vrcholu jeho možností). Jeden z nekrásnějších v dějinách rocku. Ale ani ostatní písničky nejsou žádná vata. Jediná mi tam nepřekáží. Prostě Dalteyho zpívání Sayera. Krásná sólovka. Poslechněte si.
Takže i po letech za 5*.

Judith @ 09.12.2023 14:16:21 | #
Pro mě je cenné každé hodnocení, u kterého autor odkryje svoje vnímání a myšlenkové pochody ke sdělení vedoucí. Že je album prostě srdcovka, to je jasný argument. Osobně mám za to, že kromě ryzí individuální posluchačské reakce je možné říct i to, jestli a jak moc se album podílelo na formování toku vývoje hudby, jestli je v něm to "něco navíc", jak píše Jiří. Připadá mi dobré umět tohle rozlišovat a kde se hodí, i vysvětlit.

Každý má svoje měřítka a svou posluchačskou i jinou historii, svoje pomyslné brýle, kterými se na svět dívá. Mrzelo by mě, pokud by pokusy o širší pohled, beroucí na zřetel vícero různých perspektiv, nakonec z debaty měly vycházet jako slabší, protože nejsou tak halasně přímočaré. Mám ráda art rock a nepovažuju tuto svou lásku za produkt socialismem pokřivené společnosti. Vím, že to nebylo míněno na mě, a rozumím mentálnímu postupu, který k výroku vedl, ale připadá mi to jako omezené vidění, které v důsledku pomáhá stereotypy živit a přenášet do budoucnosti.