Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.07.2016

Musím říct, že jsem byl skalním fanouškem této kapely po léta, bohužel tvorba po Six Degrees... mě víceméně dost zklamala a někdy po r. 2005 po Octavariu (tehdy jako skalní jsem ho chválil, dnes bych ale byl mnohem kritičtější) jejich tvorbu vlastně vůbec neznám, nevím, zda je to dobře nebo špatně. Také koncert na Brumlovce v r. 2000 byl pro mě velkým zážitkem a deska Scenes from a Memory dlouhá léta jedním z mých osobních uměleckých vrcholů a jakousi progmetalovou normou.

Hned v úvodu 6:00 se nám ukáže mistr Portnoy a je tu dokonale energeticky vydatný nástup celé kapely, hned po prvních sekundách bezpečně identifikujete, odkud vítr vane. Jsou tu ale samozřejmě matematické rytmické změny temp, do kterých se vkládá LaBrie a mění nálady a atmosféru, v refrénu se dokonale stadionově vyřve a máme tu spalující klávesové sólo Kevina Moora. Úvod pěkně od podlahy, který leccos napoví o celé desce. Chladně drsné odsekávané kytary s temnou Mooreovou linkou přinášejí Caught in a Web, těžkou, neveselou věc, přes jejíž atmosférická a melodická zákoutí se občas musíte prokousávat jako tuhým asfaltem. Nic jednoduchého, protože se toho tady děje opravdu hodně, znovu se tu odváže mr. Moore a v závěru taky rytmická dvojice, jejíž sešívání je drtivé. Temná metalická podoba DT, která tehdy dost lidí odradila. Innocence Faded je už časem prověřená hitovka - nejdřív nám Portnoyovy kotle vytváří s Petrucciho jemnými tóny vzdušnou pavučinu, pak už je všechno podřízeno důkladně promyšlené kytarové melodii a znovu stadionovému vyznění refrénu, kde exceluje pan LaBrie. Je tu atmosférická klávesová vsuvka, pak nás kapela bez zastávky žene až do finále. Pak je na řadě jedna z vrcholných skladeb DT, třídílná suita A Mind Beside Itself. Instrumentální Erotomania začíná temnou Mooreovou linkou a pak se nám vyloupne rytmicky a strukturovaně nesmírně náročná skladba pochmurného odstínu, pro mnohé fanoušky jeden z vrcholů z autorské kuchyně těchto pánů. Mohutné kytarově-klávesové stěny se převalují se sóly, melodie ale velmi sofistikovaně gradují, Mooreovy klávesové ornamenty jsou úžasně vystavěné, objevuje se motiv, později opakovaný akusticky v The Silent Man. Petrucciho sóla v závěru patří po právu k jeho nejlepším a při jejich procítění doslova mrazí v zádech. Voices zaujímá skoro deset minut a je pomyslným vrcholem trilogie. Petrucci si bere slovy chladnými tóny, pak se rozhoupne dokonalá metalová mašinérie, jejíž vyznění má daleko k hollywoodskému happyendu. LaBrie kouzlí na podkresu Mooreových "obrazů", tyhle momenty na mě vždy ohromně působily. Refrén je emocionálně drtivý, ale nezapomenutelný a střídá se s křehkými akustickými mezihrami. Nekonečnými údery otesaná temná, rozervaná socha, jejíž hodnota ale ani po 20 letech neklesá. The Silent Man je logickým pokračováním té jemné a akustické polohy a v křehkém podání se tu zopakuje motiv známý už z Erotomanie. Pánové ukázali v osekané, skromné, komorní podobě, že jim to jde i takhle, krásný závěr trilogie! A je tady The Mirror - tohle známe už z Caught..., surový a chladně odsekávaný kovový marš s temnými klávesami, pak se ocitáme v rychle upalujícím vlaku, který nás bleskově provede těmi temnějšími zákoutími divadla snů. Není tu ani veselo, ani přívětivo, ale hlavně Petrucci a Moore si tu odvedli skutečně své, také LaBrie je tu útočný a drsný. Máme tu motiv užitý pak i v poslední skladbě. Lie navazuje plynule, LaBrie kouzlí temné hlasové divadelní představení, také se obě skladby dají nazvat bratry, jako bych slyšel drsnou DT verzi Rogerovy Zdi v postmoderní náladě s drtivým Petrucciho sólem. V Lifting Shadows Off a Dream, kterou jsem si zamiloval hned při prvním poslechu, jako by se dokonale organicky spojil duch veličin U2 a DT do jedné, nesmírně opojné podoby. Přestože je rytmika upozaděna a celá věc stojí na křehkých Petrucciho tónech a Mooreho podzimně smutných klávesách, je tu ohromné vnitřní pnutí a charisma, také James LaBrie jako by "načichl" fenomenálním Bonem. K tomuto hudebnímu démantu už nemám, co bych řekl... Scarred je drsnou metalickou jedenáctiminutovkou se studeným úvodem Petrucciho kytarových sól, kláves a úderů Myungovy basy. Náladou je blízká třeba Voices nebo propojené dvojce The Mirror/Lie. Drsným kovovým předivem s některými odkazy na Metropolis je opět nutno se probíjet a také Kevin Moore, který se na albu zapsal skutečně zásadní měrou, se ani tady nedal obrat o své temné litanie, hlavně v poslední části. To nejlepší si ale schoval na závěr - ultratěžkou, fatální litanii svých klapek - Space-Dye Vest, která o jeho rozpoložení napovídá více než výmluvně. Sedm a půl minut dlouhý nářek, kde jsou zapojeny s LaBriem i další hlasové samply, nabírá ke konci podobu zběsilé řeky, odnášející všechen zármutek a beznaděj. Pro někoho umělecké vyvrcholení, pro někoho poslední kapka. Ignorovat tento závěr alba ale určitě nelze.

Tohle je dílo z doby, kdy jsem vás ještě, pánové, považoval za neskutečné progresívní věrozvěsty, takže jednoznačně za pět. Tady jste ještě bořili a tvořili nové a dosud nepoznané. Dokonale využitých a omamným koktejlem naplněných 77 minut.