stargazer - @ 19.04.2023 | #

Heart of the Immigrants je druhé studio album uskupení World Sinfonia. Stejné jako první album World Sinfonia je akustické, ale v případě této desky je kladen větší důraz na hudební odkaz po Astoru Piazzollovi, argentickému hráči na bandoneon. Autorsky je tento mistr zastoupen v 5ti skladbách ze třinácti. Struktura skladeb na albu je poměrně rozmanitá. Oproti desce World Sinfonia /1991/, Al připojil smyčcovou sekci /Nightclub 1960, Bordel 1900, Indigo, Café 1930/ nebo v Under a Dark Moon promítl do písně synclavier a jiné zvukové vychytávky. Heart of the Immigrants je pokračováním v projektu WS, je to jemná komorní hudba, která umí občas vystrčit drápek, Tato hudba je spíš pro fanklub a kompletisty, než pro širší posluchačstvo. U mě si projekty World Sinfonia získaly oblibu a respekt až po letech. Dnes na ně nedám dopustit. Ovšem k tomu, abych si to vychutnal, musím mít na tento styl hudby určité prostředí a momentální apetit. Hodnocení **z*****

Judith @ 22.04.2023 12:35:47 | #
Trochu jsem zapátrala, jak ke spojení Di Meola - Piazzolla došlo. Potkali se v roce 1985 během cestování po Japonsku jako turisté. Pak si dopisovali, spřátelili se a dělali hudební plány. První WS měla být jejich společná práce, ale Piazzolovi jeho zdravotní problémy znemožnily hrát. Di Meola o Piazzollovi mluví s velkým obdivem: "Dosáhl všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout já. Jeho hudba je velmi hluboká a velmi smyslná s jazzovými rytmy a harmoniemi. Uchvátila mě - jsou to ty nejvášnivější věci, jaké jsem kdy slyšel. Začal jsem se na něj dívat jako na nového Stravinského." Řekla bych tedy, že Alovo vytrvalé rozvíjení odkazu A. P. má kořeny v tomto jeho obdivu (a zjevně u P. slyší něco, co já prostě v tuhle chvíli ne :)). >> odkaz

Tenhle rozhovor není datovaný, ale zjevně proběhl kolem vydání alba The Grande Passion a Al tam mimo jiné říká (poté, co opět vyzdvihuje Piazzollovu hudbu jako "extrémně emotivní, oslovující srdce a stejně tak inteligentní a vytříbenou"): "Nemyslím, že bych v budoucnu ještě mohl dělat elektrická alba jako dřív. Bylo to extrémně nadupané energií a škodlivé pro ušní bubínky. Lidé chtějí hudbu, která je chytrá, hladivá a emotivní, ale nechtějí být bombardovaní - chtějí být sváděni. Je to znak dospělosti. Opravdu netoužím dělat dál elektrickou kytaru." >> odkaz

Našla jsem další rozhovory a je z nich patrné, že Di Meola se našel v akustické hře a elektrickou kytaru vnímal v jisté fázi spíš jako úlitbu trhu, aby byl pro posluchače a pořadatele zajímavější, hlavně v USA. V Evropě je podle něj posluchačstvo vstřícnější: "Zahrajete něco obskurního a oni si řeknou, že jste avantgardní." Vyjadřuje se dost hořce o nahrávacím průmyslu, rádiích a posluchačském vkusu (bavíme se o 90. letech a přelomu milénia) - mladí lidé podle něj "nemají příležitost být vystaveni virtuozitě", což pro jeho generaci na počátku 70. let možné bylo. (Dost těžce nesl, že jeho dospívající dcera poslouchá Eminema.) Ještě mě zaujalo, že na své spoluhráče z projektu WS byl během turné dost drsný, v jednom rozhovoru byla malá reportáž ze zvukové zkoušky a Al tam jednoho po druhém docela drsně seřval, jelikož hudba si žádá přesnost. >> odkaz