Di Meola, Al - Heart Of The Immigrants (1993)

Heart of the Immigrants je druhé studio album uskupení World Sinfonia. Stejné jako první album World Sinfonia je akustické, ale v případě této desky je kladen větší důraz na hudební odkaz po Astoru Piazzollovi, argentickému hráči na bandoneon. Autorsky je tento mistr zastoupen v 5ti skladbách ze třinácti. Struktura skladeb na albu je poměrně rozmanitá. Oproti desce World Sinfonia /1991/, Al připojil smyčcovou sekci /Nightclub 1960, Bordel 1900, Indigo, Café 1930/ nebo v Under a Dark Moon promítl do písně synclavier a jiné zvukové vychytávky. Heart of the Immigrants je pokračováním v projektu WS, je to jemná komorní hudba, která umí občas vystrčit drápek, Tato hudba je spíš pro fanklub a kompletisty, než pro širší posluchačstvo. U mě si projekty World Sinfonia získaly oblibu a respekt až po letech. Dnes na ně nedám dopustit. Ovšem k tomu, abych si to vychutnal, musím mít na tento styl hudby určité prostředí a momentální apetit. Hodnocení **z*****
reagovat

Judith @ 22.04.2023 00:25:40
První album World Sinfonia mě celkem zaujalo, tady je to půl napůl a ta část, co mě oslovuje, je DiMeolova autorská, jak jsem zjistila při bližším zkoumání. (Piazzollovy skladby mi připadají až příliš spojené s určitým místem a stylově vzdálené.) Líbí se mi mnohoslibná atmosféra potemnělé Indigo, hladce splývající nařasené vrstvy Under a Dark Moon, Carousel Requiem mi evokuje kouzelnické představení, které přivolává ztracené vzpomínky, ale je to jen iluze... Nejpůsobivější jsou ovšem dvě zpívané skladby, pod nimiž je podepsaný z Arménie pocházející Arto Tuncboyaciyan, Heru Mertar je nevýslovně smutná a They Love Me From Fifteen Feet Away jen o kousek míň. Předešlá WS (1991) se mi zdála inspirovaná obecně světovými zeměmi a jejich kulturou, tady jsou skladby častěji věnované konkrétním místům, většinou takovým, kde se setkávají lidé, je v tom představa nějaké slavnosti, která ale už skončila a teď už jen průvan honí po podlaze zbytky ozdob.

stargazer @ 22.04.2023 09:29:31
Pro mě byla po řadu let neuchopitelná celá produkce projektu WS. Zpočátku jsem poslochal hlavně Al Di Meolu hrajícího na elektrické kytary, ovšem součástí sbírky každého kompletisty /já se mezi tento okruh fans řadím/ jsou i tzv. alba, která nezaujmou na první, druhý poslech. K těmto dílům je poměrně dlouhá cesta, najednou se pro někoho po letech dostaví to, kdy si někdo jako já řekne - jo je to bomba, protože v tomto případě dotyčnému jako mě dochází jedna věc.....setkání s něčím umělecky zajímavým. To nejlepší z projektu WS tepve příjde,,,,aspoň za mě. Co se týče Astora a jeho coverů od Ala, opravdu nevím, jestli to Al nějak zmršil nebo naopak povýšil výš. Nikdy jsem ty songy nesrovnával.

Judith @ 22.04.2023 12:35:47
Trochu jsem zapátrala, jak ke spojení Di Meola - Piazzolla došlo. Potkali se v roce 1985 během cestování po Japonsku jako turisté. Pak si dopisovali, spřátelili se a dělali hudební plány. První WS měla být jejich společná práce, ale Piazzolovi jeho zdravotní problémy znemožnily hrát. Di Meola o Piazzollovi mluví s velkým obdivem: "Dosáhl všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout já. Jeho hudba je velmi hluboká a velmi smyslná s jazzovými rytmy a harmoniemi. Uchvátila mě - jsou to ty nejvášnivější věci, jaké jsem kdy slyšel. Začal jsem se na něj dívat jako na nového Stravinského." Řekla bych tedy, že Alovo vytrvalé rozvíjení odkazu A. P. má kořeny v tomto jeho obdivu (a zjevně u P. slyší něco, co já prostě v tuhle chvíli ne :)). >> odkaz

Tenhle rozhovor není datovaný, ale zjevně proběhl kolem vydání alba The Grande Passion a Al tam mimo jiné říká (poté, co opět vyzdvihuje Piazzollovu hudbu jako "extrémně emotivní, oslovující srdce a stejně tak inteligentní a vytříbenou"): "Nemyslím, že bych v budoucnu ještě mohl dělat elektrická alba jako dřív. Bylo to extrémně nadupané energií a škodlivé pro ušní bubínky. Lidé chtějí hudbu, která je chytrá, hladivá a emotivní, ale nechtějí být bombardovaní - chtějí být sváděni. Je to znak dospělosti. Opravdu netoužím dělat dál elektrickou kytaru." >> odkaz

Našla jsem další rozhovory a je z nich patrné, že Di Meola se našel v akustické hře a elektrickou kytaru vnímal v jisté fázi spíš jako úlitbu trhu, aby byl pro posluchače a pořadatele zajímavější, hlavně v USA. V Evropě je podle něj posluchačstvo vstřícnější: "Zahrajete něco obskurního a oni si řeknou, že jste avantgardní." Vyjadřuje se dost hořce o nahrávacím průmyslu, rádiích a posluchačském vkusu (bavíme se o 90. letech a přelomu milénia) - mladí lidé podle něj "nemají příležitost být vystaveni virtuozitě", což pro jeho generaci na počátku 70. let možné bylo. (Dost těžce nesl, že jeho dospívající dcera poslouchá Eminema.) Ještě mě zaujalo, že na své spoluhráče z projektu WS byl během turné dost drsný, v jednom rozhovoru byla malá reportáž ze zvukové zkoušky a Al tam jednoho po druhém docela drsně seřval, jelikož hudba si žádá přesnost. >> odkaz

stargazer @ 22.04.2023 14:41:34
Judith, díky moc za doplnění informací. skvělá práce! O tom, že Al býval na koncertech celkem nerudný ke svému okolí, jsem něco zaslechl. Jak už jsem někde napsal, příliš mnoho akustiky jeho hudbě spíš ubírá, než dodává. Proto byl pro mě koncert Elegant Gypsy & More Live velkou "rockovou" satisfakcí. Umělci by si měli uvědomit ten fakt, že dělají hudbu pro lidi a ne pro sebe.

Judith @ 22.04.2023 15:26:11
Na tvůj postoj k přemíře akustiky u Ala jsem si právě vzpomněla, když jsem na citovanou pasáž narazila. Ono ho v jednu chvíli štvalo, že lidi chtějí slyšet pořád to samé, co hrál kdysi, a nezajímá je vývoj, což zase chápu. A čistě prakticky bojoval s přecházením mezi el. a ak. kytarou, vadilo mu, že mu hraní na elektrickou kytaru bere jemnost a cit pro technické finesy... celkem dost to řešil a myslím, že se mu nakonec podařilo ty dva světy propojit a najít i optimální míru agrese v hraní - ten živák z roku 2018 má vážně dobrou energii, opravdu se to na člověka nevalí silou, neubíjí, ale jistá míra průraznosti a ostrosti v elektrice z podstaty být potřebuje. On to měl v jednu chvíli extrémně rozpojené, přišlo mi. Takže bych viděla, že tady ty vnější tlaky a nároky nakonec byly dobré v tom, že ho přiměly najít novou podobu hraní. Podle mě umění funguje nejlíp, když se to "pro sebe" a "pro lidi" balancuje. Ale teda Piazzolla jako vrchol vášnivosti, to mi Al nasadil brouka do hlavy, nic takového tam nevnímám ani vzdáleně.