stargazer - @ 30.09.2022 | #

Prominentní představitel jazz-rocku, který se úspěšně vyhnul akademičnosti. A to tím, že ignoroval specifické konvence tohoto žánru, mezi něž patří mnoho tonů a technicky suchá brilantnost a dovolil klasickým a španělským vlivům doslova volně proplouvat do svého stylu. Použil jsem text z knihy 33 PLUS 333 kytaristů.

Tak by se dal popsat absolutně skvělý start tohoto vinikajícího umělce. Fenoménální kytarista Al Di Meola ukázal v druhé polovině sedmdesátých let, kdo je zrovna na špici. Jeho prvních pět studiovek patří do zlatého fondu hudebního stylu zvaného fussion. John McLaughlin a ostatní borci mi prominou, ale Di Meola byl protě absolutní jednička tohoto období. Ale posunu se dál, do roku 1994 a napíšu pár řádků k této desce.

Úvodní skladba Paradiio posluchče pozve na kytarovou hostinu a nastíní, kudy a jakým stylem se album Orange and Blue bude dále ubírat. Alovy kytarové krabičky, míchající kytarové syntezátory s klasickou a elektrickou kytarou a jiné technické vychytávky té doby. K této desce, jako zásadní doprovod a support k elektrickým a akustickým kytarám Al Di Meola zvolil piano, které obsluhoval Mario Parmisano nebo přímo sám guitar virtuoso Di Meola. Album se nese v takovém ležernějším rytmickém duchu, je pohodové, nikam nespěchá.....

Hodnocení asi takto : Deska Orange and Blue není žádný majsterštych v Alově diskografii, ale musím nechat na hlavě, tohle se docela povedlo. Tohle album si zaslouží poctivé 4hvězdy.

stargazer @ 27.04.2024 17:35:06 | #
Bohatě a jemně proaražovaná deska. U Al Di Meoly jsou tituly, které se dotýkají hudebního nebe a pak jsou i ty druhé. Orange and Blue je velmi, velmi podařená věc, ale to jsem zjistil až po mnoha posleších. Ovšem na druhou stranu, ne vždycky se mi Alova tvorba trefí do nálady. Ale když ano, tak je to zážitek jako dnes.
Ale jsi borec a díky za Orange and Blue !!!