Di Meola, Al / Orange And Blue (1994)

Prominentní představitel jazz-rocku, který se úspěšně vyhnul akademičnosti. A to tím, že ignoroval specifické konvence tohoto žánru, mezi něž patří mnoho tonů a technicky suchá brilantnost a dovolil klasickým a španělským vlivům doslova volně proplouvat do svého stylu. Použil jsem text z knihy 33 PLUS 333 kytaristů.

Tak by se dal popsat absolutně skvělý start tohoto vinikajícího umělce. Fenoménální kytarista Al Di Meola ukázal v druhé polovině sedmdesátých let, kdo je zrovna na špici. Jeho prvních pět studiovek patří do zlatého fondu hudebního stylu zvaného fussion. John McLaughlin a ostatní borci mi prominou, ale Di Meola byl protě absolutní jednička tohoto období. Ale posunu se dál, do roku 1994 a napíšu pár řádků k této desce.

Úvodní skladba Paradiio posluchče pozve na kytarovou hostinu a nastíní, kudy a jakým stylem se album Orange and Blue bude dále ubírat. Alovy kytarové krabičky, míchající kytarové syntezátory s klasickou a elektrickou kytarou a jiné technické vychytávky té doby. K této desce, jako zásadní doprovod a support k elektrickým a akustickým kytarám Al Di Meola zvolil piano, které obsluhoval Mario Parmisano nebo přímo sám guitar virtuoso Di Meola. Album se nese v takovém ležernějším rytmickém duchu, je pohodové, nikam nespěchá.....

Hodnocení asi takto : Deska Orange and Blue není žádný majsterštych v Alově diskografii, ale musím nechat na hlavě, tohle se docela povedlo. Tohle album si zaslouží poctivé 4hvězdy.

» ostatní recenze alba Di Meola, Al - Orange And Blue
» popis a diskografie skupiny Di Meola, Al