Kritik Vláďa - @ 02.11.2020 | #

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

Kritik Vláďa @ 03.11.2020 00:45:13 | #
Jirko, Jirko… já zírám !
Tvůj názor na tohle album a Petera Hammilla mě nemile zaskočil. Takhle se strefit do jednoho z největších géniů hudby druhé poloviny 20. století…. To chce odvahu. Ale co nadělám. Každý to vidíme a cítíme jinak. Jen jsem si myslel, že všemi hudebními fajnšmekry je trojlístek „The Least We Can Do…, H To He a Pawn Hearts“ respektován a uctíván jako hudební milník, nemající konkurenci. Asi jsem se zmýlil.
Co se týče těch riffů – pusť si závěr skladby White Hammer (onen masakr začíná v čase 6:27), dále si pusť skladby Whatever Would Robert Have Said, Emperor In His War-Room v čase 5:05 do 5:55, potom si pusť první polovinu skladby Pioneers Over C, taktéž první polovinu skladby Lemmings, a zejména nesmíš vynechat bombu zvanou KILLER. Jediný „problém“ těch riffů je, že nejsou hrány na elektrickou kytaru. A to taky neuvěřitelně cením. Krásně obešli to klišé.

A co se ještě týče Tebou zmíněného alba Atom Heart Mother, tak to „mý nejoblíbenější album na světě“ není ani náhodou. Líbí se mi jen ty tři písničky na druhé straně – If, Summer 68 a Fat Old Sun. Stejnojmenná suita na první straně mi přijde v některých momentech zbytečně natahovaná až nudná, a Alanova psychedelická snídaně… ?? Radši pomlčím. První opravdu mistrovské dílo Pink Floyd je nedostižné The Dark Side Of The Moon. To mi nikdo nevymluví.