hejkal - @ 26.03.2023 | #

Keď sa povie tvrdá, drsná, temná muzika, každý si pod tým predstaví čosi iné. Tak to pri subjektívnom vnímaní umenia chodí, nehovoriac o pojmovom aparáte, ktorý si terminologicky vykladáme často voľne, špecificky na základe našich preferencií. A kým slovníková definícia môže napríklad pri prídavnom mene tvrdý hovoriť o „nepoddajnom, odolávajúcom tlaku“ alebo „pôsobiacom na zmysly dojmom ostrosti, drsnosti, strohosti,“ aplikácia v praxi naráža práve na dva momenty z druhej definície – dojem a pôsobenie na zmysly. Niekto v muzike vníma tvrdo, keď Beatles zanôtia Oh darling, please believe me, iní si pod tým pojmom predstavia Speed King od Deep Pruple, no a ďalší vnímajú tvrdosť od Cannibal Corpse ďalej. Ja si pod týmto pojmom zväčša predstavujem „surovosť“ prejavu. A tá sa často prejavuje na koncertných záznamoch, kde sa aj tie najumravnenejšie spolky zbavia štúdiovej sterility a zahrajú tak, ako sa rockových muzikantov patrí.

A potom sú tu kapely, ktoré z ťaživých depresívnych polôh ťažia ako v štúdiu, tak na pódiu. Ba čo viac, na koncertoch sa pozabudnú a ich sound pripomína pilník škrípajúci na kosti pri otvorenej zlomenine. K tomuto extrému sa priblížila aj kapela Van Der Graaf na svojom koncertnom dvojalbume Vital. Do výberu sa dostalo aj pár vzácnych vecí, béčko singla Cat’s Eye – Ship Of Fools, celokapelová verzia Mirror Images z budúcej Hammillovej sólovky pH7, a nealbumové skladby Sci-Finance a Door (neskôr sa zjavili na Hammillových sólovkách). A skladba Killer je oblapená čímsi nazvaným Urban. No a samozrejme, je tu titulná skladba sólového albumu Petra Hammilla – Nadir’s Big Chance. Do celkovej panorámy tektonickej činnosti tvarujúcej muziku skvelo zapadajú.

Záznam zo 16. januára 1978 z londýnskeho Marquee Clubu núka desať skladieb. Zostava sa okrem klasickej štvorice Hammill, Potter, Evans a Jackson rozrástla ako o huslistu Grahama Smitha, tak o hráča na klávesy a čelo Charlesa Dickieho. Ja musím povedať, že neurotické husle mi do soundu kapely skvelo sedia a to aj v rámci starších skladieb, kde tento nástroj neznel.

Na internete sa povaľujú viaceré reakcie fanúšikov, ktorí si sťažujú na kvalitu zvukového záznamu. Mne neprekáža, respektíve mi k celkovému vyzneniu sedí. Jasné, že nie je vyhladený do podoby vykastrovaného naháča (to je druh bezsrstého psa), ale mne sa páčia chuchvalce.

Osobne tento koncertný album mám rád a považujem ho za výborný kúsok, i keď súhlasím s tým, že nie je pre každého a až na skalných fanúšikov kapely sa mu určite často stane, že ho poslucháč zhrozene/znechutene odmietne.

Judith @ 02.04.2023 19:51:19 | #
Nastal čas, abych si album pustila. VdGG nemám zatím zmapované kompletně, takže pro mě poslech byl spíš dalším seznámením s jejich stylem a pokusem zachytit, v čem je osobitost tohoto uskupení. Veškeré analytické kategorie ovšem vzaly za své pod náporem celkového dojmu, který můžu nejlépe přirovnat k pocitu, jaký jsem měla v závěru filmu Pes Baskervillský, ovšem protaženému na bezmála půldruhé hodiny.
Tohle je zvukový ekvivalent zrádných blat a Hammilův hlas člověka vede sebejistým, i když trochu šíleným přeskakováním z jednoho vratkého drnu na druhý vlastně docela bezpečně, ale přesto neomylně stále hlouběji do nitra neobydlené a neprozkoumané, nehostinné, ale nějak zvláštně podmanivé krajiny (sledované dílo většinou ovlivní, jak píšu - koukám, že VdGG už mi lezou na syntax). Tyhle bludičky by mě uměly utancovat! Obvykle mám radši, když mi umění nechá trochu víc prostoru pro moje emoce a nehrne na mě tolik ty svoje, ale má to rozhodně něco do sebe.
Pokud jde o tvrdost, v hudbě pro mě obvykle začíná tam, kde se hard mění v heavy, a projevuje se například způsobem nakládání s elektrickou kytarou, ale musím uznat, že tohle je nářez. A samozřejmě celý týden přemýšlím, kdyby se takoví VdGG (když už se tu bavíme o nich) na Mohsově stole potkali řekněme s Grand Funk Railroad, kdo by do koho udělal vryp?