Van Der Graaf Generator - Vital (1978)

Keď sa povie tvrdá, drsná, temná muzika, každý si pod tým predstaví čosi iné. Tak to pri subjektívnom vnímaní umenia chodí, nehovoriac o pojmovom aparáte, ktorý si terminologicky vykladáme často voľne, špecificky na základe našich preferencií. A kým slovníková definícia môže napríklad pri prídavnom mene tvrdý hovoriť o „nepoddajnom, odolávajúcom tlaku“ alebo „pôsobiacom na zmysly dojmom ostrosti, drsnosti, strohosti,“ aplikácia v praxi naráža práve na dva momenty z druhej definície – dojem a pôsobenie na zmysly. Niekto v muzike vníma tvrdo, keď Beatles zanôtia Oh darling, please believe me, iní si pod tým pojmom predstavia Speed King od Deep Pruple, no a ďalší vnímajú tvrdosť od Cannibal Corpse ďalej. Ja si pod týmto pojmom zväčša predstavujem „surovosť“ prejavu. A tá sa často prejavuje na koncertných záznamoch, kde sa aj tie najumravnenejšie spolky zbavia štúdiovej sterility a zahrajú tak, ako sa rockových muzikantov patrí.

A potom sú tu kapely, ktoré z ťaživých depresívnych polôh ťažia ako v štúdiu, tak na pódiu. Ba čo viac, na koncertoch sa pozabudnú a ich sound pripomína pilník škrípajúci na kosti pri otvorenej zlomenine. K tomuto extrému sa priblížila aj kapela Van Der Graaf na svojom koncertnom dvojalbume Vital. Do výberu sa dostalo aj pár vzácnych vecí, béčko singla Cat’s Eye – Ship Of Fools, celokapelová verzia Mirror Images z budúcej Hammillovej sólovky pH7, a nealbumové skladby Sci-Finance a Door (neskôr sa zjavili na Hammillových sólovkách). A skladba Killer je oblapená čímsi nazvaným Urban. No a samozrejme, je tu titulná skladba sólového albumu Petra Hammilla – Nadir’s Big Chance. Do celkovej panorámy tektonickej činnosti tvarujúcej muziku skvelo zapadajú.

Záznam zo 16. januára 1978 z londýnskeho Marquee Clubu núka desať skladieb. Zostava sa okrem klasickej štvorice Hammill, Potter, Evans a Jackson rozrástla ako o huslistu Grahama Smitha, tak o hráča na klávesy a čelo Charlesa Dickieho. Ja musím povedať, že neurotické husle mi do soundu kapely skvelo sedia a to aj v rámci starších skladieb, kde tento nástroj neznel.

Na internete sa povaľujú viaceré reakcie fanúšikov, ktorí si sťažujú na kvalitu zvukového záznamu. Mne neprekáža, respektíve mi k celkovému vyzneniu sedí. Jasné, že nie je vyhladený do podoby vykastrovaného naháča (to je druh bezsrstého psa), ale mne sa páčia chuchvalce.

Osobne tento koncertný album mám rád a považujem ho za výborný kúsok, i keď súhlasím s tým, že nie je pre každého a až na skalných fanúšikov kapely sa mu určite často stane, že ho poslucháč zhrozene/znechutene odmietne.
reagovat

Judith @ 26.03.2023 13:28:37
VdGG nejsou spolek, který bych si pustila jen tak k obědu, takže album zatím pouze ukládám za uši, ale velmi vítám objasnění jevu, který jsem si pracovně pojmenovala "hejkalova stupnice tvrdosti" :)

hejkal @ 26.03.2023 14:55:47
Neviem, neviem, či to bude záväzná škála ako, čo ja viem, Mohsova stupnica tvrdosti, ale však dobre. :)

Judith @ 02.04.2023 19:51:19
Nastal čas, abych si album pustila. VdGG nemám zatím zmapované kompletně, takže pro mě poslech byl spíš dalším seznámením s jejich stylem a pokusem zachytit, v čem je osobitost tohoto uskupení. Veškeré analytické kategorie ovšem vzaly za své pod náporem celkového dojmu, který můžu nejlépe přirovnat k pocitu, jaký jsem měla v závěru filmu Pes Baskervillský, ovšem protaženému na bezmála půldruhé hodiny.
Tohle je zvukový ekvivalent zrádných blat a Hammilův hlas člověka vede sebejistým, i když trochu šíleným přeskakováním z jednoho vratkého drnu na druhý vlastně docela bezpečně, ale přesto neomylně stále hlouběji do nitra neobydlené a neprozkoumané, nehostinné, ale nějak zvláštně podmanivé krajiny (sledované dílo většinou ovlivní, jak píšu - koukám, že VdGG už mi lezou na syntax). Tyhle bludičky by mě uměly utancovat! Obvykle mám radši, když mi umění nechá trochu víc prostoru pro moje emoce a nehrne na mě tolik ty svoje, ale má to rozhodně něco do sebe.
Pokud jde o tvrdost, v hudbě pro mě obvykle začíná tam, kde se hard mění v heavy, a projevuje se například způsobem nakládání s elektrickou kytarou, ale musím uznat, že tohle je nářez. A samozřejmě celý týden přemýšlím, kdyby se takoví VdGG (když už se tu bavíme o nich) na Mohsově stole potkali řekněme s Grand Funk Railroad, kdo by do koho udělal vryp?

hejkal @ 02.04.2023 20:00:55
Bolo by to nerozhodne. Asi ako keď Chuck Norris súťaží v pití alkoholu s Východniarmi.

Poslouchám po delší době znovu důkladně tuto nahrávku a musím dát 5 hvězdiček - energie, atmosféra která se dá krájet, vášeň, nasazení, hutnost a údernost, emoční vypjatost, výbušnost.
Dále z nahrávky sálá tíseň a to správné napětí - prostě všechno, co mám na Gráfech tak rád. Klasický zvukový projev je vhodně doplněn - což nemusí být patrné na první poslech - agresivními houslemi a cellem.

"For appetite and cruel attraction, there's no panic in your action..."

Paráda - lahůdka v plechu a oleji s cibulkou :-))
reagovat

PaloM @ 21.03.2009 08:14:41
Asi pred dvomi mesiacmi som začal Van der Graaf "baštit" komplet menu, aj s tou plechovkou - a Trisector je lahodná káva po kvalitnom jedle.

Ondra @ 21.03.2009 13:25:53
Palo, dokážeš vždy dodat závěrečný bonbónek k popisu! Díky.
Trisector je velice slušná deska, ale mám takový pocit, že Present je přece jen ještě lepší, vyjma asi 2 skladeb na 1. straně, které mi moc nesedí, a pak 2.strana je vynikající. Řekl bych v novodobé tvorbě VdGG asi to nejlepší ve studiu, když pominu ještě o řád lepší koncerty na živo, ale to už je něco zase trošku jinýho. Obecně nyní ve zvuku chybí saxy a flétny více, než jsem původně čekal, oproti třeba změně v '77 kdy vylezla Quiet Zone, která je i přes změnu obsazení docela zdařilá.
Nevím, vždy sem měl rád experimentální muziku a k tomu kupodivu např. novější věci od Beatles (zvláštní kombinace), už odmala jsem nemohl poslouchat běžnou produkci té doby, takže zoufalý otec začal oprašovat svoje staré nahrávky gráfů, párplů, atp., o kterých si již myslel, že zůstanou ve skříni nadobro i pro něho. No, a mě tenhle styl sednul jak ulitej :-)) To byl prvotní impuls a pak jsem začal objevovat už sám.
No a jak je to dneska? Byli jsme s tátou a dalšími kamarády na Gráfech v Praze, kam se mu už ani nechtělo, pořád mi říkal - co bych tam dělal, jsem už skoro šedesátiletej starej fotr, dyk to bude trapný - nakonec jsem ho přesvědčil (tech fotrů tam bylo nakonec dost:-))a koncert sem mu neuvěřitelně líbil, to nadšení bylo jak za mlada, to bylo moc pěkný, vracet se zase na začátek, jestli mi rozumíš...

PaloM @ 21.03.2009 18:19:50
Ondra, nemám ešte VDGG tak zvládnutých ako ty. Poznal som len "H to He", vadilo mi na nich to, čo majú asi najlepšie: Hammillov spev, saxofón, zvláštna štruktúra kompozícií. Museli pre mňa (a ja pre ich hudbu) dozrieť. Šťastie je, že máte s otcom porozumenie pre takúto muziku. Experimenty Beatles sa i mne páčia. Vzhľadom na široké spektrum žánrov, čo počúvam, mám Beatles rád celých.

Ondra @ 30.03.2009 02:26:30
Tak to koukej honem dohnat:-)), ale bude ti to trvat pár let, to všechno skousnout, je v tom neuvěřitelná energie a místy i zloba (prostě emotivnost obecně), a všechno najednou to asi "nedáš". Nicméně - pokud si vzpomíním: Na 1. poslech mě "zalajnovalo" The Least... a nejvíce jsem pro změnu bojoval s World Record, která mi po 1. období kapely a pak ještě po Still Lifu přišla opravdu brutální, uřvaná, agresivní, prostě strašlivá. Pamatuju si ten pocit hnusu, když jsem tehdy tu desku odkládal, Fuj!! A dneska ji miluju, strávilo se to časem.
Máš v jednom pravdu - Hammillův zpěv je místy až extrémní, ale to si mi právě líbí - nejlepší je stejně Darkness 11/11, zde předvedl, co mi sedí nejvíc - ty jeho přechody:-)). Dále jsou vynikající skladby z počátku období VdGG jako např. Afterwards (ta je nádherně snivá), People You Were Going To a Firebrand (správná dravost). Bohužel se tyto nahrávky (kromě Afterwards) nezachovaly v dobré kvalitě, i když možná pořádný remaster by to spravil, otázka je, zda by byla vůle ho udělat...
Ovšem nejlepší Van der Graaf je stejně naživo, dřívě jsme byly v plínkách a dneska jsou jejich koncerty spíše vzácností.
Jinak Batles můžu taky všechna období, jenom z ětch starších si musím opravdu vybrat, je tam i zbytečný balast. V novějších věcech pohoda, obzvláště od Bílého alba, které mám nejradši.

Znalec @ 30.03.2009 06:19:21
PaloM: No myslim ze bude lepsi kdyz zustanes u 80's Nazareth :-)

PaloM @ 30.03.2009 07:51:34
Díky Ondra, k takýmto kapelám volím vždy "dlhodobý prístup", treba si ich vychutnať "se vším všudy".
Prajem ďalšie super prog zážitky.

ááá, Honzo, Honzo. Kdybys byl býval lépe poslouchal a bez předsudků, viděl bys, že desce ubírá na kvalitě hlavně špatná technická kvalita záznamu, a to velmi špatná. Dokonce i pověstný Jaxon, který byl proslulý svým "zadrátováním" na jevišti, doplatil na problémy s nahráváním saxů a proto na celé desce nejsou bohužely ty saxy skoro vůbec slyšet, což je velká škoda, zvlášť když ho Hammill uprosil, aby s nimi společně vystoupil, protože v roce 1977 Jackson ze skupiny odešel, asi za Bantonem, aby mu teda konečně helfnul s těma kostelníma varhanama:-))) To je jedna věc. Za druhé - klasické skladby jsou dle mého přivedeny k naprosté dokonalosti, Hammill zpívá jinak, jinak frázuje, používá větší dynamiku, ale působí to velmi zajímavě a kusy jako "STILL LIFE" a "LAST FRAME" znějí v naprosto nové podobě - zvuk je syrový, hutný, temný a myslím že to vychází velmi dobře. Vyloženě slabá je pouze Ship of Fools, což také Hammill napravil tím, že ji přetočil ve studiu na uvažovaný singl Ship of Fools/Cat's Eye, který ale nakonec ani nevyšel. Taky jsi zapoměl na skvělou "Mirror Images", to je zdařilý kousek. "Medley" je dobrý nápad jak skloubit dvě zdánlivě neslučitelné věci jako "A Plague..." a "Sleepwalkers". Door je dobrá vypalovačka ve stylu starých Hammillovských klasik jako byly "Nadir's Big Chance", "Birthday Special", nebo "Two or Three Spectres".
Vrcholem tohoto alba je ale "Urban", kde jsou zkombinovány dvě víceméně instrumentální pasáže s mezihrou z "Killera" a navíc je tam fantastický text o nudném městském životě - too many people, too little action, to much exterior acting, too little inside..., Hammill hraje na kytaru vyloženě minimalisticky a skvěle mu sekundují Dickie na cello a Potter na basovku, skladba vrcholí na konci, kdy to celá kapela skvěle "utne".
Podle mého skvělá deska, která mohla být excelentní tečkou za existencí téhle bohovské party, nebýt toho, že se dostala do ruky nahrávací společnosti SUKI FILMS, která zřejmě disponovala zvukařem-invalidou, tzv. hluchoidem, protože hůř už se to nahrát nedalo snad ani na diktafon:-))).
Pánové, to byl nelepší zvukař na okrese, dělal za 10 liber na hodinu - byl to fachman p. Lorenc, bývalej zedník, kterej se po natočení filmu Na Samotě u Lesa rekvalifikoval na zvukaře a Svěrák se Smoljakem ho nabídli do zahraničních služeb se svým pověstným cimrmanovským humorem:-))))
Nechybí Vám nic?? Noo, ..píva tu nejsou.
reagovat

No je pravda ze je tenhle zivak pojatej dost rockove, dost tvrde rockove :-) ..a chapu, ze lidem poslouchajici pouze mekci hudbu asi moc vonet nebude;-) Na druhou stranu je to nadherne syrovy neuhlazeny zivy album, proste narez jak ma bejt. Treba ten zvuk basy je naprosto brutalni. I kdyz treba zaverecna "Nadir's Big Chance" (vysla pouze na japan CD nebo 2 vinyl LP) je dost i na me ;-) chaoticka, urvana a navic i dost dlouha ;-)) to je ale castecne i ve studivy verzi- titulni skladba na Hammilove solo LP "Nadir's Big Chance", ze.. dal bych 3 a 1/2, ale to nelze, takze davam 3*, 4* se mi zdaj zase moc..
reagovat

ááá, tohle se moc nepovedlo, jedna z nejhorších livek, co znám... určitě ne ideální tečka v historii takové skupiny (která nasadila laťku kvality tak vysoko)... Hammill zde celý čas víceméně punkově ječí a klasické skladby jsou zde neuvěřitelně zprzněné... jako kuriozita se to dá poslouchat, nebo jste-li skalní fanda a chcete mít Hammilla/Van der graaf generator kompletní- asi jako já:-)...ale jinak toto album, až na pár instrumentálních světlých chvil, pro mě bylo a je trochu zklamání...
reagovat