Judith - @ 02.08.2008 | #

Album inspirované méně známým stejnojmenným románem Julese Verna, první, na které si Wakeman přizval vokalisty, a to kromě zpěváků také vypravěče. Rozdělení na jednotlivé skladby je spíše symbolické a zřetelně kopíruje možnosti LP desky.

V první části převládá pocit úžasu a okouzlení z objevování nedotčených prostor, smíšený s vědomím lidské nepatrnosti v objetí zemské hmoty. Samotná hudba zde vytváří paralelu k objevitelskému nadšení výpravy, Wakeman si vychutnává možnosti jednotlivých nástrojů a zároveň je s jakousi úctou drží na uzdě.

Dramatičtější druhá část líčí boj výpravy o holý život, která se ve Verneově podání zachrání mile naivním způsobem - nechá se vynést výbuchem vulkánu v obrovitém želvím krunýři.

Ano, bývaly doby, kdy v sobě lidské výboje (na poli přírodních věd stejně jako v umění) snoubily upřímnost osobního vkladu s vynalézavostí a duch byl v rovnováze s technickými možnostmi...

PaloM @ 02.08.2008 15:21:11 | #
Poslednou vetou si výborne vyjadrila najväčšiu tragédiu ľudstva, čo trvá už riadne dlho. To by bolo na iné fórum a zabralo by veľa priestoru. Duch prehráva na všetkých frontoch s technickými možnosťami ľudstva.
Môžem konkretizovať túto myšlienku, no neberte ma až tak pesimisticky: ak by nebolo hudobných záznamov, počúval by som živú hudbu na koncertoch muzikantov, či už rock, alebo klasiku. Nemusel by som zápasiť so sebou, ktorými konzervami sa ešte zavaliť. Výrazne menej posluchov by umožnilo dosiahnuť hlbší zážitok.
Wakemanove sólo albumy po r.1977 (bez Lisztomania
a White Rock) sú pre mňa rovnocennou klasikou.
Všetky sú osobitné a Cestu do stredu Zeme poznal každý chalan v školskom veku, lebo vtedy sa ešte čítali knihy. Práve to čítanie Verneho románu robí toto album pre mňa príťažlivým. A Rick si tu potrénoval zbory, ktoré naplno rozvinul v Kráľovi Arthurovi (Artušovi). Toto album by som hodnotil rovnako za 4.