Reakce na recenzi:

Antony - @ 23.06.2007

První počin dnes zaslouženě legendární skupiny přináší opravdu řádnou porci poctivé, osobité a v mnohém dobu vydání předbíhající hudby. Touto větou bych mohl recenzi ukončit, protože se mi zdá nadbytečné dodávat víc. Pro podrobnější popis svých dojmů z toho alba musím často sahat k mnohdy zbytečně omílaným frázím, že ztrácejí svoji výpovědní hodnotu. Takže s vědomím rizika nedůvěryhodnosti předkládám následující řádky.

Píše se rok 1969, většina novátorských kapel se jednou nohou nachází ještě v psychedeli, či post Beatles melodicko rockové vlně. Originální soubory tímto dědictví nezatížené se ojediněle vynořují jako zvěstovatelé nových hudebních pořádků a způsobů vyjadřování sebe samých. Myšlenkový i vyjadřovací posun je u některých z nich natolik patrný, že přitahuje pozornost hledajících posluchačů, odborného tisku, kritiků, vydavatelských společností. Jedním z nezapomenutelných pozůstatků této doby je skutečnost, že tehdy zcela nepokrytě zdravě experimentující skupiny měly možnost oslovit davy natěšených posluchačů, vydávaná LP byla pouze prostředkem k seberealizaci, nikoli cílem po němž by za každou cenu prahly. Díky tomu se nám dochovaly neuvěřitelné nahrávky kapel, po kterých se vzápětí slehla zem, ale jsou nenahraditelné ve vyjádření koloritu a celkové atmosféry přelomu 60./70. let.

Yes od chvíle vydání první nahrávky doprovází zasloužená aureola mimořádně kvalitní skupiny, nejen z hlediska interpretačního, ale především z tvůrčího úhlu pohledu. Debut, z velké části autorský, přináší vyzrálé kompozice, jež ani po 35 létech neztrácejí nic ze své svěžesti (já to říkal, budou to samé fráze 8-)). Andersonův vokál je naprosto nepřeslechnutelný, jeho výraz a poloha určuje celkové vyznění skladby. Je místy drsný, jinde naléhavý, jinde nadpozemsky zasněný, v jiných místech zase vemlouvavě proplouvá. V té poslední poloze mě fascinuje ve skladbě Yesterday and Today předznamenávající instrumentálně meditační polohu, kterou Anderson rozvinul na svých sólových dílech v následujících desetiletích. Ale tady je znát, že Yes jsou především rocková skupina. Vznešeně klenutý vokál je dokonale podpořen dravou kytarou, filigránskými vyhrávkami kláves (Tony Kaye v ničem nezaostává za svým věhlasným nástupcem), naprosto excelentní hrou na baskytaru, kde Squire předvádí, že byl od samého začátku zásadním výraz vytvářejícím elementem, a samozřejmě nezvykle bigbeatové bicí později výrazně jazzově excentrického Bruforda. V některých skladbách jsou velmi dobře znát velkolepě vyznívající postupy, kdy například v I See You slyšíme nevinné písničkové La-la-la-la přejít ve střední části skladby do rozsáhlé a propracované instrumentální pasáže, vymykající se jakýmkoli tehdejším písničkovým zvyklostem. Skladatelské a interpretační finesy lze s potěšením vychutnávat také v Looking Around a hlavně ve finální kompozici Survival, jež díky své rafinovaně vystavěné gradaci geniálního melodicko-rytmického nápadu se nedá dostat z hlavy a nutí člověka si celé album pouštět znovu a znovu. Samostatnou kapitolou je předělávka Every Little Thing, kde se vtipně prolíná původní melodický motiv s artrockovými pasážemi jakoby z jiného světa. Jedině Harold Land a Sweetness mi přijdou méně výrazné, bez záchytného nápadu tak, aby byly zásadní v celkovém vyznění alba.

Ano, tímto albem se na světové hudební scéně začaly dít věci. Věci, ze kterých další generace hudebníků žily, navazovaly na ně a dál je rozvíjely. Něco podobného lze říci tak nejvýše o pěti albech jiných interpretů. A navíc je to v tomto případě vlastně zárodek velkých uměleckých výtvorů, takže lze první desku Yes přijmout jako vynikající předehru k velkolepé symfonii a doporučit ji k poslechu každému, kdo se o podobnou hudbu byť jen trochu zajímá.

Hodnocení: 4/5