Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 01.12.2009

Během téměř 40 let na hudební scéně se u Yes vystřídalo množství hudebníků, proběhla spousta personálních změn. Na The Yes Album se ale podle mě projevila změna nejdůležitější, která kapelu obrovsky nakopla a odstartovala tak zlaté období. Steve Howe byl tím, kdo do Yes přinesl spoustu nového a podnětného. Wakeman byl třešničkou na dortu, která z vyjímečné kapely udělala nesmrtelnou, ale ono tajemné nezapomenutelno se začalo rodit už zde...

Hned v první skladbě Yours Is No Disgrace to ansánbl rozbalí naplno a ukazuje, jaký úžasný potenciál se v něm skrývá. Squireova basa žene neúnavně zbytek kapely vpřed, ke klidným pasážím na obzoru. Odtud se pak skladba opět jako divoká řeka spouští dolů do dravých sólových pasáží, aby nakonec ve svižném, ale zároveň i pohodovém tempu dorazila ke svému konci.
Přišel čas předvést novou akvizici souboru. Při The Clap si vždycky vzpomenu na Tommyho Emanuela (kde asi bral inspiraci?). Prostě příjemná veselice, rozptýlení před vrcholným kusem.
A teď pozor...trubte fanfáry, Starship Trooper je podle mě absolutně nejlepší skladba, co Yes kdy napsali! Je to syntéza strašně moc silných melodií, vždycky mám pocit, jako by kapela chtěla touhle písní něco sdělit...něco vyššího, co slova ani pocity nedokáží vyjádřit. To sólo na konci mě vždycky zatlačí do křesla a donutí přemýšlet o tom, kdo vlastně jsme a co tu děláme...
Začátek I've Seen All Good People zní jako nějaké domorodé zpěvy...proč je na světě tolik násilí? Z africké pralesní vesnice jsme najednou v baru na americkém jihu, kde je zábava taky v plném proudu - tak proč válčit?
Z Perpetual Change dýchá hrdost, radost nad tím co se podařilo, žádné falešné ideje, ale pocit nezkaleného štěstí a spokojenosti.

Z celé nahrávky úplně slyším: "Tohle všechno bychom vám ještě chtěli říct, ale deska má jen 45 minut...ale to nejdůležitější už víte".