Yes - The Yes Album (1971)

Po dvou studiových albech a výměně kytaristy, kdy Petera Bankse střídá Steve Howe, se hudební směřování skupiny Yes začíná konečně ubírat směrem, který naznačila již skladba Survival na jejich prvním albu. Totiž směrem k bohatě strukturované a na neotřelé melodie bohaté hudbě čerpající nejenom z rockových postupů, ale také odkazu skladatelů z oblasti vážné hudby. Mám dojem, že až vlastně The Yes Album přineslo posluchačům ty pravé a skutečné Yes s jejich nekonečnou invencí a citem pro melodii a překvapující rytmické změny.

Hned úvodní monument s názvem Your is No Disgrace je neskutečná vstupní procházka po velice poutavém a dech beroucím hudebním světě, jehož název je jednoduchý a prostý – Yes. Ta skladba nenechá posluchače v klidu, neustálé střídání temp a jemných, andělských pasáží s těmi hrozivě bouřlivými sice nutí posluchače pozorně poslouchat, ale odměnou mu budiž skoro desetiminutový hudební orgasmus. Po takovém zápřahu je potřeba zklidnit a odpočinout. To je chvíle pro nováčka v řadách skupiny, aby předvedl své kytarové umění v instrumentálce Clap. A věru že je potřeba odpočinku, neboť následující skladba Starship Trooper je možná tím nejlepším, co kdy skupina Yes vytvořila. Po monumentálním úvodu přijde část, v níž Howe vykouzlí nádhernou melodii, Andersonův hlas nad ní lehce klouže, ostatní se postupně přidávají a celek začíná postupně nabírat na mohutnosti, aby nakonec gradoval v mohutné souhře všech nástrojů, z níž nakonec vytryskne nádherné kytarové sólo. Absolutní dokonalost.

Ale jedeme dál, už se na nás hrne další zajímavě strukturovaná skladba s názvem I´ve Seen all Good People. Nádherné vícehlasy podmalovávají ústřední melodii, která je vystavěna na jemných kytarách a na lehce přizvukujících klávesách. Ten klid ale zmizí s nástupem druhé části skladby, v níž je neustále opakován stejný text jako nějaká indická mantra obalená do zajímavého zvukového hávu. Ten mohutný varhanní vstup v závěru pouze podtrhuje důležitost celého sdělení. Předposlední kousek s názvem A Venture je opět pouhou miniaturou ve srovnání s tím, co se děje před ním a také v samotném závěru. Pokud má nějaká skladba na albu potvrdit, že Yes jsou pořád rockovou kapelou, pak je to právě závěrečná Perpetual Change. Místy zde pociťuji u kytary až hardrockovou přímost, přičemž bicí Billa Bruforda tomu zdárně napomáhají. Ve výsledku se ale opět jedná o velice povedenou předzvěst těch velkolepých suit, jimiž Yes posluchače brzy překvapí.

Jak se tak pomalu probírám diskografií skupiny Yes, tak se neustále utvrzuji v názoru, že se jedná o velice povedené album a z jejich tvorby jedno z mých nejmilejších. Sice jsem se k němu dostal celkem nedávno, ale raději později než vůbec.

reagovat

EasyRocker @ 17.08.2018 16:10:58
Kdysi jsem byl na Yes v Sazka Aréně v r. 2004 a ačkoli ho pokazila nemožná organizace u vstupu (stihl jsem až konec úvodní Going for the One) a klasicky tříštivým zvukem, přesto si živě pamatuju na provedení Starship Trooper ve druhé půli, které mě pozvedlo až někam do nebes, a to nejen proto, že jsem se před ní ze zvukových důvodů přemístil o patro výše. Nádherný zážitek, i mě album mnohokrát sedí víc, než následující vyhlášené desky. Díky Martinovi za připomínku.

Martin H @ 18.08.2018 09:16:40
Easy, dík za reakci. Já jsem Yes nikdy živě neviděl, ale pouštím si různé ukázky z jejich vystoupení. Ještě že máme youtube.

PaloM @ 18.08.2018 10:32:45
Teší ma, že Yes si stále získavajú nových poslucháčov. Vďaka za peknú recenziu.

Balů @ 18.08.2018 10:53:15
Yes Album jsem poznal až po Fragile a nadchl mne ten silný rockový nápor obsažený v té hudbě. A moc jsem nechápal proč se zbavili Kaye.
Nicméně mohu doporučit první album kapely Flash, kterou založil Peter Banks a zůčastnil se i Kaye. Moc podařený klon Yes.

horyna @ 19.08.2018 11:59:57
Yes Album jsem si pořídil až jako poslední z velkých alb kapely sedmdesátých let. Předpokládal jsem, že to ještě taková kladina nebude a ona byla a jaká. Super deska, bez debat.

bullb @ 20.08.2018 05:35:45
Obávam sa , že predčí dokonca aj Fragile. Jedna z naj vecí od Yes.

První a pro rozbíhající se kariéru kapely Yes skutečně důležitou nahrávkou byla až jejich třetí souborná práce, lakonicky nazvaná The Yes Album. Na předchozích dvou dílech se chemie kapely teprve hledala a v dnešní době tyto nahrávky pozbyly klíčový význam.

Do kapely však vstoupila nová, instrumentálně velice schopná osoba v podobě precizního kytaristy Steva Howea, který pozvedl kompoziční schopnosti o nezanedbatelný kus vzhůru. Tudíž se může zdát, že jeho předchůdce Peter Banks velkou kreativitou neoslňoval, což není úplně pravda.

Přesto, že deska působí mírně rozkolísaným dojmem, prvotně jde o velice nápaditou a instrumentálně dotaženou nahrávku. Její součástí je rovněž skladba Starship Trooper, která se stala základem Yes repertoáru prakticky dodnes. The Yes Album je dnes vnímáno jako vybroušená a duchaplná, veskrze klasická záležitost, hájící si u fanoušků přední pozice v oblíbenosti.

Momentální TOP skladba: 1. Yours is No Disgrace (s fenomenální Chrisovou bass linkou) R.I.P.
reagovat

john l @ 14.10.2017 10:48:01
Tvrzení -cituji"Na předchozích dvou dílech se chemie kapely teprve hledala a v dnešní době tyto nahrávky pozbyly klíčový význam" nemůžeš myslet vážně? Z pohledu vývoje kapely svůj význam ty nahrávky určitě měli. Kdyby se Yes postupně nesehrávali, nevznikla by poté tak úžasná další alba. Pokaždé se musíš od něčeho odrazit. Nebo znáš kapelu, která dokázala naplno prorazit už svým debutem?

lover-of-music @ 14.10.2017 11:00:29
Jednou jsem mluvil s nějakým odporným, vlasatým metalistou a řekl mi, že Yes je progrock pro holčičky. Můžu vám říct, že jsem měl co dělat, aby nevypukla krvavá bitka.
Já osobně považuji Yes za nejlepší progrockovou kapelu.
Nejradši mám od nich Topographic Oceans - nádherná, pohádková deska bez konkurence. Za Oceány řadím Close To The Edge.
A určitě bych neřekl, že první dvě desky pozbyly klíčový význam. Je sice pravda, že Time And A Word mě moc nenadchlo, ale jejich debut z roku 1969 považuji za sakramentsky vydařené album a řadím ho mezi nejlepší alba od Yes.

Snake @ 14.10.2017 15:04:45
Johne, co je to za otázku ? Takovejch kapel je přece spousta. Namátkou : King Crimson, Black Sabbath, Emerson, Lake and Palmer, Camel, Marillion atd. Všechny tyhle kapely natočily nezapomenutelné a zcela "plnohodnotné" debuty, nemyslíš ?

john l @ 14.10.2017 15:08:12
Snake:souhlasím jenom s King Crimson. Ostatní stoupali po schodech vzhůru a dotek nebe zaznamenali většinou s třetí, čtvrtou deskou. Aspoň tak to vnímám.

vmagistr @ 14.10.2017 15:37:37
Pro vývoj kapely první dvě desky význam určitě měly, pro vývoj progresivního rocku jako žánru klíčové podle mě nejsou.

Jak Yes, tak Time and a Word mám rád a poslouchám (tu druhou asi o trošku víc), ale Yes to na nich zkoušeli s ještě trošku odlišnou muzikou, než jaká je v 70. letech proslavila. Ty jazzové náznaky a radostná hravost (pro první desky se mi zdají dost charakteristické) ustoupily od The Yes Album (resp. od Fragile) do pozadí a hudba kapely se stala majestátnější a vážnější.

Petr_70 @ 15.10.2017 06:19:46
john I
Jen za rok 1967 - The Piper at the Gates of Dawn, The Velvet Underground and Nico, Safe as Milk (Beefheart) a taky debut The Doors.

Všechno mimořádně silné debuty!

O nějakých deset let později např. Dire Straits svým prvním, eponymním albem doslova obrátili (hudebně) americký kontinent naruby! :))

bullb @ 20.10.2017 13:10:22
Pinkman mi pripomenul, že som dávno nepočul Yes. U mňa platí: The Yes Album a Fragile sú absolútne najlepšie LP od Yes. Opakujem: pre moje uši :-)
Recenzované album som pri objavovaní Yes dosť prehliadal, boli tu "silné" Close to the Edge, Tales from..
Čas ukázal to, čo platí o každom druhu hudby.
Prefiltroval:
Ostali: The Yes Album a Fragile.

oř @ 21.10.2017 06:12:34
to bullb: u Yes není co filtrovat a jestli by ti měli zbýt jen The Yes Album a Fragile tak je to uboze málo.

bullb @ 23.10.2017 06:37:44
To oř:
Ospravedlňujem sa. Mal som na mysli filter pre päť hviezdičiek.
Napriek tomu: tvorba Yes po Going For The One ma už neoslovila. Oslnivú výnimku tvorí prvá polovica The Ladder. Nechápem, čím to je, ale hudba je mocná čarodejka ...

PaloM @ 23.10.2017 07:32:32
"Já osobně považuji Yes za nejlepší progrockovou kapelu."
Milovník muziky, výnimočne s tebou súhlasím!

Recenze tohoto raného alba Yes mi dlouho nějak unikala mezi prsty. Mrzelo mě to, protože tuhle desku už považuju za naprosto vyvážené, skvostné album, a dokonce se často přistihuji, že jej kvůli jeho možná trochu umírněnější a prostší náplni mám o chloupek raději, než následující vyhlášené skvosty.

Důvodem toho je třeba hned úvodní Yours is No Disgrace. Přesahuje sice už devět minut, ale hned od prvních tónů mě zaplavuje pozitivním přílivem emocí a skvělých, typicky yesovsky křehkých hudebních nápadů. Howe se tu už plně zabydlel, vkládá pod klávesové opary vybrané kudrlinky a Kaye hraje více přízemně a méně technicky erudovaně než jeho nástupce, ale ani trochu mě to netrápí; skladba stojí hlavně na souhře a mistrných plochách této dvojice. Jon Anderson tu ukazuje umělecky barvité hlasové představení a celá skladba je klenutá jako horská dráha. Krásný příklad výstavby, vrstvení, gradace a katarze - vše několikrát opakováno a předznamenává vrcholné opusy z dalších let.

Protože se musel představit nový strunný mág, který mistrně ovládal vedle elektrických výbojů i klasicky laděné strunné krásky všech druhů, je tu tříminutová jiskrná vycházka do jiných sfér - The Clap.

Třídílný klenot Starship Trooper rovněž přesáhne devět minut - zahajuje ho monumentální téma, kde se už odráží záliba kapely ve velkých celcích, kde v tavícím kotli vzniká slitina špičkového artrocku a moderní klasiky. Anderson tady podává jeden z nejpůsobivějších výkonů, zpívá citlivě, konejšivě, tklivě a jeho tenor zaplňuje celé univerzum. Skladba nabírá typicky yesovské obrysy s krásně ohnivě čarujícím Howem s akustickými kytarami, v závěru ale přichází zlom do nádherné temné melodie - jsem sám, komu to připomíná seattleský závan z počátku 90. let v podobě takových Soundgarden? Klávesy bouří a závěr patří drtivým Howeovým orgiím na spodku strun...

Patřila-li předchozí skladba mezi klenoty, o I´ve Seen all Good People to platí dvojnásobně. Mistrně využitý vícehlas, Howeovo magické akustické kouzlení, Brufordovy lehké údery. Melodie prolamuje oblačnou clonu a vynáší duši do stratosféry, zatímco utlumené tělo ani nestíhá vnímat ten koncentrovaný příval hudební nádhery. Jedny z nejkouzelnějších melodií a harmonií celého artrockového spektáklu se přelijí do rockových orgií, kde vedle Andersona řádí i neuvěřitelná dvojka Bruford-Squire. Neuvěřitelné, co tahle pětice předvedla na ploše necelých sedmi minut.

Další miniaturní mistrné představení nese název A Venture a prostor patří tentokrát Kayovým klavírům, varhanům a moogům a emocemi nasáklému Andersonovu hlasu, i tahle skladba postupně nabývá rockových kontur...

A máme tu důkladný, pomalu hardrockový začátek Perpetual Change, závěrečná skladba využívá a rozvíjí některé motivy z úvodu, ale vede je zase jinými cestičkami. Skladba má tuhý, pevný rockový základ, obalený rozevlátými fábory varhan a klavíru i jemnými zákoutími míru a klidu, Howe sází poctivá rocková kila, závěr přebírá postupně nastupující rytmika, po drsné, až vandergraafovské pasáži přichází mistrně klenutý báječný fadeout, kde se celá pětice sráží jako hudební tornádo...

Vzpomínám si, že mi zpočátku chvíli trvalo, než jsem si zvykl na to, že tu ještě není Wakeman a že hudba ještě nedosáhla technické výše nástupců. Po létech se naopak přistihuju, že mi tenhle omamný koktejl dokonale sedí. Mockrát jsem pohlédl vpřed i vzad, nahoru i dolů, slabé místo jsem ale nenašel...
reagovat

Martin H @ 28.02.2017 18:36:52
Zdravím EasyRockera, moc pěkná práce, lépe bych to nesvedl. The Yes Album u mě stojí velice vysoko,dokonce před Fragile a Close To The Edge. Kdysi jsem vlastnil pouze výběrovku Yes a skladby z tohoto alba mě asi braly nejvíc. Starship Trooper je neskutečná nádhera.

tykeww @ 28.02.2017 19:01:28
The Yes Album mám hodně rád, i když tady pořád ještě docela slyším silný vliv od The Beatles... Asi to tak zde moc lidem nepřijde, ale já se toho dojmu nedokážu zbavit

Petr_70 @ 01.03.2017 09:48:16
Souhlasím s Martinem H.
Společně s Relayer a Going for the One patří u mne mezi trojici nejlepších alb skupiny.

exte @ 02.03.2017 17:47:22
Yes mam rad, ale NE jejich prvni alba - desky aka Yesalbum, Fragile nebo Relayer nemam rad - nic mi nerikaj. Yes posloucham dlouho (od 75), ale tyhle desky jsou proste nudny..

bullb @ 03.03.2017 06:45:48
Asi najlepšia vec od Yes. A to hudbu počúvam od ... (ak nie viac ...)

Zkoušeli jste se někdy zamýšlet na tím, jak málo toho vlastně známe? Lidstvo má obrovský dar zkoumat a epaxpandovat, anylyzovat a vyvozovat závěry. Zatímco většinou se lidstvo zaobíralo výhradně přírodou, po první světové válce se začal obdivovat civilizaci a pokroku a mimo jiné i vesmíru, kde viděl budoucnost lidstva.
Vesmír je obrovský, tajemný a jedna z věcí co o něm víme je to, že toho o něm moc nevíme. Neznámé věci ovšem zákonitě nejvíce lákají.
V tomhle albu cítím obrovskou inspiraci vesmírem a to jak po textové, tak i instrumentální stránce. I když ve vesmíru nikdo z nás nebyl a Yes zcela jistě také ne, tak nikdo nemůže zakázat naší duši a našim myšlenkám, aby se toulaly ve vesmírných dálkách a představovaly si, jak to tam asi vypadá. Každá skladba tohoto alba je svým způsobem klenot, ale tím nejblyštivějším bude pravděpodobně Starship Trooper.
Toulat se myšlenkami kdesi daleko je snadné a velice příjemné, ale mnohem těžší je (a to vím z vlastní zkušenosti) to zachytit, ať už na papír, nebo jako malbu, či jako hudební skladbu. U Yes ale nemohou z tohohle panovat obavy, zachytili to dokonale. Dávám pět zářících (nikoli vyhaslých) hvězd ;)
reagovat

alienshore @ 02.12.2013 20:33:02
áno geniálne dielo, na to v ktorom roku vzniklo tak doslova predbehlo konkurenciu svetelnou rýchlosťou :-), je pestré, melodické a perfektne naaranžované, proste Yes vo vrcholnej forme ...

zdenek2512 @ 03.12.2013 07:16:13
Díky za velice pěknou recenzi. Yes mám rád, ale není to srdeční záležitost jako třeba ve stejném oboru King Crimson. Mně se od Yes asi nejvíce líbí první album, Fragile, Close To The Edge, Tales From Topographic Ocean a 90125. Tohle album mám ve sbírce. Koupil jsem si kvůli kompletaci, ale tehdy jsem ho neměl nahrané a taky jej nemám naposlouchané. Ještě jednou díky za recenzi.

hejkal @ 03.12.2013 07:34:07
Album milujem. Predstavuje najvyvážanejšiu tvár Yes, na rozhraní medzi pesničkami a umením pre umenie.

Úvodná úvaha mi pripomenula časy dospievania, vtedy sa podobnými vzletnými otázkami a témami zaoberá azda každý, je zaujímavé, že sa tento cyklus opakuje v každej generácii azda nekonečne. Prečo poznávame, vieme, že nič nebvieme a pod., niekto nájde odpovede v náboženstve, iný vo vede a ďalší ani nehľadá, klasika...

Rád by som upozornil na pomerne diskutabilnú vetu - Zatímco většinou se lidstvo zaobíralo výhradně přírodou, po první světové válce se začal obdivovat civilizaci a pokroku a mimo jiné i vesmíru, kde viděl budoucnost lidstva.

Dejiny nás učia, že človek sa o vesmír zaujímal azda odkedy sa mu vyvinul zrak, staroveké civilizácie nám zanechali dostatok matematických i architektonických dôkazov ich záujmu. Ak by sa ľudstvo nezaujímalo o "civilizáciu a pokrok", sotva by do prvej svetovej vojny prešlo niekoľkými technickými, filozofickými i spoločenskými revolúciami. Kvitujem snahu o úvahy, ale možno by neškodilo sa občas aj zamyslieť nad napísaným.

Vďaka za recenziu.

PaloM @ 03.12.2013 12:29:11
S hodnotením albumu súhlasím, niet o čom pochybovať.
S filozofovaním to tentokrát Walrusa trochu prepískla :-) Súhlasím s hejkalom, fakty nepustia.
Na druhej strane chápem, keď je človek emočne nabudený z pefektnej hudby, vyjadruje sa "prehnane".

Tú generačnú obnovu záujmu, čo spomína hejkal, som zažil viackrát a už som na Progboarde o tom písal. Najviac sa to prejavilo pri výmene CD v požičovni v našom meste, kde som stretal mladé dievčatá, ktoré mi vekom mohli byť dcérami. Počúvali prog rockovú klasiku.

Mladá dáma, smelo ďalej. Rád budem čítať o nadšení. Vďaka.

tykeww @ 03.12.2013 12:43:05
Co dodat, krása nad krásu. Album mám tak rád možná i proto, že je na něm ještě Tony Kaye, ale už i Steve Howe, čili jsou prolnuty dvě nejzákladnější sestavy.

Walrusa @ 03.12.2013 15:28:46
hejkal: Zdravím, dobrý postřeh, samozřejmě, že se lidsto zabývá pokrokem po celou dobu své existenece. Věta byla především zaměřena na spisovatele a básníky a jejich náměty ;)

luk63 @ 03.12.2013 15:34:22
Čím víc se lidstvo zabývá tzv. pokrokem, tím víc se topí ve sračkách, je mi líto. Ale tahle deska je vynikající, míval jsem ji už hodně mladej na LP

hejkal @ 03.12.2013 16:23:38
Walrusa - Ani v umení to neplatí, stačí sa v jeho dejinách porozhliadnuť a uvidíš.

luk63 - trúfam si povedať, že opak je pravdou. Pokrok je to jediné, prečo sme, kde sme. Neviem, či by bolo pohodlnejšie čakať na blesk kdesi v jaskyni, aby vznikol oheň a ohrial naše pokrokom netýrané existencie. Bolo by to bez elektrifikovanej muziky, to mi veru nevonia. :)

Walrusa @ 03.12.2013 16:26:28
hejkal: nepopírám, že se v dějinách něco takového sem tam objevovalo, ale po první světové zažila např. sci-fi literatura skutečný rozmach ;)

hejkal @ 03.12.2013 16:38:40
Sci-fi tu je od prvopočiatku. Cestou do minulosti - taký Jules Verne sa "rozmachoval" o niečo skôr, rovnako ako bárs taký Shakespeare a pred nimi tu máme napríklad biblické texty a pred nimi vyobrazenia v jaskyniach... Berieš to priveľmi úzko, čomu rozumiem, odporúčam vnoriť sa aj hlbšie do minulosti, hľadať a možno budeš prekvapená, že to, čo sa dialo v 20. storočí, je len opakovanie tých istých rozmachov z minulosti. Jasné, kontext zodpovedá stavu poznania a vnímania tej-ktorej generácie, ale keď sa odosobníš od prejavov a pôjdeš po koreňoch, je možné, že svoje súčasné tvrdenia podrobíš revízii. Rozhodne je to príjemný spôsob, ako tráviť voľný čas. :)

Walrusa @ 03.12.2013 16:43:09
hejkal: asi máš pravdu. Momentálně jsem na sebe naštvaná a kdyby má recenze byla papír, tak ji zmačkám a hodím do koše. :)

hejkal @ 03.12.2013 17:18:41
To som nemal v úmysle. Skôr som ťa chcel mierne naviesť na ďalšie štúdium, keď už máš snahu literárne podkresľovať svoje recenzie takýmito univerzálnymi úvahami. Prajem pekný večer.

Jarda P @ 04.12.2013 05:50:23
Já na filozofování moc nejsem, raději si půjdu poslechnout Yes Album na jaře naživo.

Voytus @ 04.12.2013 08:43:55
Luk63: "Čím víc se lidstvo zabývá tzv. pokrokem, tím víc se topí ve sračkách". Neřekl bych to asi takhle naplno, ale poslední dobou si myslím něco podobného.
Yes Album je skvělý, jedno z nejlepších od Yes.

Byť to vůči Peteru Banksovi nebude znít zrovna fér, personální rošáda na postu kytaristy se v případě Yes ukázala jako správná volba. Steve Howe, mimořádně nadaný kytarista a vášnivý sběratel strunných nástrojů do skupiny přinesl novou a svěží energii. Album, které v roce 1971 Yes natočili znamenalo zásadní obrat v jejich kariéře a celý hudební svět začal jejich jmého skloňovat ve všech pádech.
The Yes Album je vystavěno na mnoha dnes již zvučných a legendárních hitech jako Yours Is No Disgrace, Starship Trooper či I've Seen All Good People. K výše jmenovaným asi není co dodat. Jsou to notoricky známé pecky a je prakticky nemožné, aby Yes alespoň jednu z nich neuvedli do svého setlistu v rámci živého vystoupení. Zvláštní prostor na albu dostává nováček Steve Howe, který se posluchačům představí v křehké a dnes již také legendární akustické The Clap.
Na závěr si Yes zaexperimentují se stereofonním zvukem ve velkolepé Perpetual Change, kde názorně ukazují, že i dva rozdílné hudební motivy v navzájem odlišném rytmu mohou spolu dobře fungovat.
The Yes Album je vstupní branou do umělecky neuvěřitelně bohatého a fascinujícího období skupiny Yes.
Neměl bych sebemenší problém hodnotit maximálním počtem hvězdiček, jenže další na řadě jsou Fragile a Close To The Edge.
reagovat

Prvý album Yes so Steve Howeom a je to z gitarových partov cítiť. Celý album opäť zaznamenal kvalitatívny postup vyššie oproti predchodcom. V podstate sa mu nedá ani nič vyčítať. Úvodná Yours is no disgrace šlape ako hodinky a Steve Howe sa tu predvedie v tom najlepšom svetle. A takisto v živej Clap, ktorá sa stala v podstate klasikou. Klasikou je aj Starship trooper, atmosferická skladba so všetkým ako má byť, hlavne koniec je magický. I´ve seen all good people ma zaujala hlavne vokálmi, ale veľmi mi tu ladí aj tá zmena tempa, ktorá je charakteristická pre túto kapelu. A venture je v podstate taká oddychovka a na záver prichádza Perpetual change, skvelá skladba opäť plná zmien. Na CD sa nachádza aj singlová verzia Clap, ktorá je na rozdiel od albumovej v štúdiovej podobe. Je to zaujímavé, ale živá verzia je predsa len lepšia. A myslím, že aj Tony Kaye na svojom (takmer) poslednom albume s Yes zanechal peknú stopu.
reagovat

martin69 @ 30.05.2010 11:07:18
Jedna z mých nejoblíbenějších desek od Yes .

Během téměř 40 let na hudební scéně se u Yes vystřídalo množství hudebníků, proběhla spousta personálních změn. Na The Yes Album se ale podle mě projevila změna nejdůležitější, která kapelu obrovsky nakopla a odstartovala tak zlaté období. Steve Howe byl tím, kdo do Yes přinesl spoustu nového a podnětného. Wakeman byl třešničkou na dortu, která z vyjímečné kapely udělala nesmrtelnou, ale ono tajemné nezapomenutelno se začalo rodit už zde...

Hned v první skladbě Yours Is No Disgrace to ansánbl rozbalí naplno a ukazuje, jaký úžasný potenciál se v něm skrývá. Squireova basa žene neúnavně zbytek kapely vpřed, ke klidným pasážím na obzoru. Odtud se pak skladba opět jako divoká řeka spouští dolů do dravých sólových pasáží, aby nakonec ve svižném, ale zároveň i pohodovém tempu dorazila ke svému konci.
Přišel čas předvést novou akvizici souboru. Při The Clap si vždycky vzpomenu na Tommyho Emanuela (kde asi bral inspiraci?). Prostě příjemná veselice, rozptýlení před vrcholným kusem.
A teď pozor...trubte fanfáry, Starship Trooper je podle mě absolutně nejlepší skladba, co Yes kdy napsali! Je to syntéza strašně moc silných melodií, vždycky mám pocit, jako by kapela chtěla touhle písní něco sdělit...něco vyššího, co slova ani pocity nedokáží vyjádřit. To sólo na konci mě vždycky zatlačí do křesla a donutí přemýšlet o tom, kdo vlastně jsme a co tu děláme...
Začátek I've Seen All Good People zní jako nějaké domorodé zpěvy...proč je na světě tolik násilí? Z africké pralesní vesnice jsme najednou v baru na americkém jihu, kde je zábava taky v plném proudu - tak proč válčit?
Z Perpetual Change dýchá hrdost, radost nad tím co se podařilo, žádné falešné ideje, ale pocit nezkaleného štěstí a spokojenosti.

Z celé nahrávky úplně slyším: "Tohle všechno bychom vám ještě chtěli říct, ale deska má jen 45 minut...ale to nejdůležitější už víte".
reagovat

PaloM @ 01.12.2009 05:45:28
Pekne si to napísal, cítim nadšenie a to vystihuje The Yes Album. Bol to prelom, krásne zavŕšený na koncerte Yessongs.

Třetí album Yes z roku 1971 přineslo podstatnou změnu sestavy - kytarista Peter Banks byl nahrazen Stevem Howem. Tento samouk kromě základních šesti strun všech možných kytar ovládá spoustu dalších elektrických i akustických strunných nástrojů, jeho dalším typickým nástrojem je lap steel, do té doby používaný snad jen v country. O různých mandolínách, loutnách nebo elektrickém sitaru netřeba se rozepisovat, protože už jen samotný žánrový rozsah, který tento kytarista obsáhne, je obdivuhodný. Do zvuku Yes naprosto přirozeně zapojil vlivy country (snadno zaznamenatelné ve vyhrávkách v Yours is no disgrace nebo v I've seen all good people) a ragtimu (v instrumentálce Clap ohromí technikou i nápaditostí - tím, co mu spousta dnešních kytaristů může jen závidět). Celkově obohatí zvuk a umožní kapele rozvinout její potenciál. Navíc perfektně zpívá a jeho hlas můžeme slyšet v trojhlasech úplně vespod. Společně s Andersonem se na několika deskách stane důležitým článkem, nejen ve skládání hudby, ale i v psaní textů.
A také něco k desce: Považuji ji za první opravdovou desku Yes. Tady se teprve našli. Přestali s pokusy s orchestrem, skladby prodloužili na nějakých šest až deset minut, jen dvě jsou tříminutové - již zníměná Clap a The venture.
A pět z celkových šesti hrají na koncertech dodnes a to také něco znamená. Žánrově kapela není prakticky nijak omezená, například ve Straship trooper, která se ze začátku jakoby snáší odněkud z hlubin vesmíru, můžeme zaslechnout i country kytaru, aby se pak skladba zase vrátila. Skladby nikam nepospíchají, volnější tempa se pro Yes stávají typickými. Snad jen úvod a závěr obstarají dynamické skladby, plné změn. Yes začátku 70. let jsou snad nejoptimističtější kapelou na planetě, o čem svědčí má nejoblíbenější skladba I've seen all good people. Začíná trojhlasem a capella, postupně se přidávají nástroje, skladba mohutní až k odvazovému boogie. V textu nás Anderson motivuje (verše jako "Don't surround yourself with yourself" jsou fakt vydařené), je psaný jeho zvláštním, těžko pochopitelným stylem, zde se zdá být někde na půli cesty mezi buddhismem a šachovou partií (Chris Squire v nějakém rozhovoru tvrdil, že většině textů také nerozumí, proč taky, když zpívá jen druhé hlasy :-)). Dokonce je tu odkaz na Lennonovu Give peace a chance. Nováček Howe dostává dost prostoru, ve kterém dokazuje, že do kapely zapadl okamžitě. Kdo se ale stále více ztrácí v pozadí je Tony Kaye, je sice poprvé uveden jako spoluautor (Yours is no disgrace), ale také naposled - na další desce jej nahradí klávesový mág Rick Wakeman.
Desky Yes začínají mít specifickou pozitivní atmosféru, která, ač se těžko popisuje, je hudbou velmi snadno přenosná. Jinak než za pět to být nemůže.
reagovat

V rámci predvianočnej nálady mám dnes dobré rozpoloženie, a tak si doprajem trošku potešenia z mojich obľúbených dosiek. Kritiku menej obľúbených si nechám po novom roku.

Áno, aj menej chápaví už asi prišli na to, že The Yes Album spadá do prvej kategórie.

Ak by som mal odporučiť nováčikovi nejakú dosku na spoznanie skupiny Yes, bola by to táto. Nesie všetky znaky typickej Yes produkcie, ale na rozdiel od neskorších titulov je aj poslucháčsky prístupná. I've seen all good people si určite dokáže vypočuť aj fanúšik ľubovoľného slovenského rádia (hm, vlastne iba si to myslím, nemám potuchy, čo ide v rádiách).

The Clap je perfektná vec, hoci sotva samozrejmý Yes počin.

Zvyšok nemá cenu vyzdvihovať, pretože stojí tak vysoko, že niet kam.

Neskoršie albumy síce komplexnosť a muzikanstvo posunuli niekam k métam absolútna, avšak poslucháčsky na trojku podľa mňa nemajú.
reagovat

Nádhera! Při poslechu The Clap jsem jen žasnul co nový a užasný kytarista Steve Howe dokáže. Yes jsem objevil teprve nedávno a alba si pořizuju postupně abych si každé náležitě vychutnal, ale Yes album je- i podle předešlých recenzí skutečná klasika a já se tomu nedivím. Především Starship Trooper/ Disillusion- po celkem tvrdém začátku písničky tato svěží a optimistická část kdy se do podobného kytarového motivu jako je v The Clap přidá Andersonův zpěv...Takové okamžiky mě na hudbě Yes skutečně baví- prvoposluchač nikdy neví co přijde teď.jen možná škoda že album nemá pobobně ilustrovaný od Rogera Deana obal jak alba následující.
Pořád ale nemůžu uvěřit tomu že dva, tři roky skupina stihne vydat tak klasická a nádherná alba- nějaká skupina celou karieru čeká na jedno jediné "klasické" a nic a Yes : The Yes album, Fragile a hlavně Close to the Edge...
reagovat

Tak tedy, co přinesl necelý rok ve vývoji skupiny Yes, uplynuvší od vydání předchozí desky? Neočekávaně mnoho, nedovedu si představit údiv posluchače znalého prvních dvou alb, který běží na jaře 1971 do obchodu koupit pokračovatele Time And A Word. Asi měl tento člověk během prvních poslechů hodně smíšené pocity, možná je tím také způsobeno dost rozporuplné hodnocení na různých serverech, kde se The Yes Album pohybuje od nejzatracovanějších po nejchválenější. Ta tam je symfonická pompa, závěje smyčců a hradby Hammondů. Yes dokonale vyzráli, definovali sami sebe, svoji tvorbu zvládají suveréně a s jistotou, jsou na začátku svých nejlepších let. Způsob jejich hudebního vyjádření je nyní obdivuhodně osobitý, naprosto originální, umělecká úroveň a nápaditost je pro ostatní (až na výjimky) zcela nedosažitelná. Yes se stávají hudební institucí a etalonem.

Jenže to nemusí každý hned rozpoznat a ocenit, obzvláště v kontextu s tím, co se v té době běžně produkovalo a co Yes také na svém předchozím počinu výrazně zohlednili. Nám se to hodnotí, když už víme, co se dělo v dalších desetiletích. Zde je několik málo zásadních znaků třetí studiové desky skupiny Yes: Za prvé - na tomto albu jsou poprvé ke slyšení všechny zvukové atributy, které u Yes už považujeme za samozřejmost. Za druhé - máme před sebou vyrovnané dílo bez slabých míst. Za třetí - do sestavy přibyl další virtuóz, velmistr svého nástroje, Steve Howe. Za čtvrté - jsou zde obsaženy výhradně autorské kompozice. Zkrátka - dobře sehraní muzikanti zde předvádějí mistrovský tvůrčí i interpretační výkon, svůj majestátní opus, svůj důstojný kánon.

Jeden z těch typický atributů je přítomnost rozsáhlých kompozic v čase kolem deseti minut. Dlouhé skladby se ve tvorbě Yes staly na další roky typickým tvůrčím prvkem a víme, že na některých albech přerostly v takřka bezbřehé hudební plochy. Zde se především můžeme pokochat úvodní Yours Is No Disgrace, která otvírá LP velmi ostrým a razantním rytmickým motivem. Zvláštní na skladbách tohoto typu v podání Yes je, že v okamžiku kdy končí, mám pocit, že měly tak 3 minuty a jen psaný časový údaj mě přesvědčí o realitě. Poslouchají se doslova na jeden nádech a rychle utečou, což je ostatně vlastnost i celého alba. Střídání rytmů, erupcí baskytarových brejků, změn melodií, stříbřitě hladivého vokálu a zádumčivých kláves není však to, co by mě na této desce fascinovalo nejvíce. Jak mám právě takto postavené skladby v oblibě, tak tady je naprostým vrcholem live skladba The Clap. Je to filigránsky vytepaný instrumentální šperk nového kytaristy a je to opravdová ukázka jak tvoří ti, kteří jsou obdařeni skutečným talentem. Kdykoli hraje The Clap, cítím v jediné sekundě setkání renesance, minstrelské hudby, folklóru, rocku, improvizačního umu, tvůrčí jasnozřivosti, citu, otevřenosti, semknutosti... Kdyby Howe zahrál jen The Clap a odešel, nebyl by o nic méně nezapomenutelný, než-li je dnes po více než třiceti létech (přetržitého) působení v Yes. Vždyť třeba co předvádí hned v další skladbě ve třetí minutě, kde se jeho jiskrné brnkání proplétá s Andersonovým hlasem, nás odnáší do krajů hudebního ráje a splněných snů. Pan Howe se podepsal na kvalitě hudby Yes více než významně a je nepostradatelným poznávacím znamením.

Další smysluplný popis hudby na tomto titulu považuji za téměř nemožný a vzhlem k možnostem vlastního poslechu za zbytečný. Pokusím se jen vypíchnout ve mně nejvíce zahákované momentky. Kromě výše zmíněných ještě hlavně: Ohromující závěr třetí skladby, část Würm, to je mohutný oceán všeobjímajícího houpavého rytmu, to je setkání s nekonečnem. Nebo výrazné klávesy a vokál v I've Seen All Good People, Andersonův vemlouvavě konejšivý hlas v první půli této skladby, která se láme do rytmicky úderného showtime, kde se kapela ve vzájemných narážkách a odpovědích stává prorokem, vypravěčem pohádek i kouzelníkem současně. Nebo A Venture, vynikající ukázka Andersonovy autorské dílny, tak jak jej mám rád - prostá, neokázalá melodie, podmanivě podaná, a hlavně v závěru přecházející v instrumentální improvizaci dalších hudebníků - úchvatné a skvělé! Vůbec Andersonovy skladby bývají často takové jakoby srozumitelnější, přičemž nejsou ochuzeny o hloubku sdělení, s níž se setkáváme většinou jen u daleko rozsáhlejších a komplikovanějších kompozic. No, a samozřejmě nezapomenu na závěrečnou nádheru: Perpetual Change. Ostrým úvodním rytmem se rovná první skladbě, je však více uvolněná a promněnlivá. V jeden okamžik se všechny nástroje ukázněně setkávají v dokonalém zákrytu zařezávajícího rytmu aby se vzápětí každý samostatně halasně rozběhl za vlastním motivem z opačného koutu hudební krajiny, naráz vše utichá a Anderson nám cosi naléhavého sděluje, slovům netřeba rozumnět, přižemž sólový instrument podtrhuje význam tónu v jeho hlasu, aby do toho vpadnul sborově opakovaný refrén s odpovědí celé nástrojové sekce v rychlých výměnách a změnách všeho, co snad jen změnit lze, ano - Perpetual Change.

Co z toho vyplývá? Maximální počet bodů a další PLAY pro toto fenomenální dílo.

Hodnocení: 5/5
reagovat

Pominu-li, že hitovost 90125 mě bere z celé mnou vlastněné diskografie YES(9 alb) nejvíce, mám tohle nejraději.
Ve srovnání se svými tvrdšími vrstevníky má album celkem srandovní zvuk - kytara zní spíše jazzově, klávesová práce se natolik liší od Lordových výpadů nebo Hensleyho onanií svou nekonečnou účelností. Celé album je charakteristické střídáním rychlejších a klidnějších pasáží v oněch dlouhých skladbách; těm rychlejším převážně dominuje Anderson se svým štkaním. Skvěle působí krátká kytarová instrumentálka The Clap, ačkoli pozdější pokus na podobné téma vyšel lépe. Příjemné album z artrockové historie, nepřekomplikované, ale stále YESovsky nepropustné.
reagovat

Tanmut @ 06.10.2006 00:00:00
Uf. Právě jsem viděl video s Your Is No Disgrace; nejdřív jsem si myslel, že jim u toho paří nějaká ženská, a ejhle - on to byl Wakeman.

@ 30.01.2007 00:00:00
chceš říct, že je zženštilý??*****

Tanmut @ 11.02.2007 00:00:00
Kdepak. Že vypadal jako příslušnice ženského pohlaví a já ho za ni považoval, dokud vzdálenější záběr neukázal, že sebou tak hází za klávesami...

Tak a je tu novy kytarista Steve Howe.Jeden z nejvetsich kytarovych virtuozu vsech dob.Album je vlastne uplne jine nez predesle,urcite zajimavejsi,barevnejsi a urcite zabavnejsi.
Yours Is No Disgrace:zacatek je skvostny,ty udery to je krasa.Je to hricka.Howe je hodne slyset,jsou zde ale i genialni efekty a glissy.Ale i tak je Kaye uz davno pryc.
The Clap:nemam co vytknout,ukazka noveho kytaristy,ktery na to proste umi.Je to Franz Liszt kytary.Nebo spise Nicolo Paganini,ten hral taky vyborne na kytaru mimo housli.
Starship Trooper:zase hricka s napady a efekty.Nedam ale dopustit mimo jine na Würm.To graduje a graduje a zase uticha.Tyhle 3 akordy bych se mohl hrat do nekonecna.
I've Seen All Good People:tady se mi zase libi daleko vice 1.cast skladby,ten rocken roll taky s chuti vydrzim,ale ten popevek je takovy nedomysleny.
A Venture:takovy oddych od toho predesleho.Detektivni a tajuplna music.Na konci se nam naposledy predstavi Tony Kaye a jeho sexty.
Perpetual Change:zajimave akordy a zvuk.Je to vice mene balada,ale ten hudebni napad v prostredku pisne je neprekonatelny.
Kdyz Yes tak tedy YES Album,ze.Takovy styl muziky budeme u Yes slychat cela 70.leta.Davam 4 hvezdicky.A je to kvuli Tonymu,uz mu to nehraje dobre,ale nikdy tohle album nenudi,avsak je pro me takove suche.
reagovat

Tak tohle je opravdu lahůdka k nakousnutí! Jestliže na předchozích albech šly občas hledat vešky-blešky, nejistá místečka a hledání "sebe sama" na hudební mapě, tady jsou Yes doma. Nový neuvěřitelný kytarista jako by celou tvorbu nahodil o stupeń nahoru, kapela už nesahá po berličkách orchestru, má orchestr v Stevově arzenálu kytar. Všchno drží pohromadě a je kompozičně vyostřené a vycizelované jako chrám královny Hatšepsovet. Yes od písničkové tvorby nakročují do delších kompozic s více než jedním dokola se opakujícím motivem, už z jejich hudby neční tolik snaha o něco nového a neobvyklého, ale prostě je to tady a oni si s tím "jen hrají". The Yes Album je samozřejmé, inspirativní, spontánní a přitom vybroušené, nikde není ani kapka potu nebo "cákanec odlétlé barvy". První a zdaleka ne poslední virtuózní dílo. Slyším -li jejich dnes už klasickou erbovní hymnu, dodnes koncertně uváděnou I´ve seen All Good People, cítím, že doba vstřebávání a přetavování, analýza a syntéza všech možných hudebních vlivů už je u konce. Teď jsou rozsévači svého vlastního hudebního vlivu sami Yes, nepodobni žádné jiné kapele hrající před nimi.
reagovat

Britská pětice Yes, která se po svých prvních dvou albech pomalu dostávala do stále širšího povědomí posluchačů, vydává v roce 1971 své první přelomové album ? The Yes Album (originalita názvu ale asi trochu pokulhává). O tomto albu by se již dalo říct že patří k progresivnímu rocku, přináší nové hudební postupy a delší kompozice. Nový kytarista Steve Howe, přinesl kapele trošku jiný zvuk a celá deska se zdá jistým způsobem tvrdší oproti předchozím.
Úvodní desetiminutová ?Yours is no disgrace? pěkně zostra otevírá celé album, od počátku zde všichni hráči hrají naplno a vytvářejí zajímavou koláž pestrých melodií. Vůbec není na škodu že do popředí poněkud vystupuje Squireova baskytara, která je v některých částech místo rytmiky spíše používána jako rovnocenný melodický nástroj. Ve střední části přichází náhlý přechod a změna melodie ? dalo by se říct, že jeden ze znaků progrocku se zde objevuje poprvé a ne naposledy. Po této klidnější části opět se muzikanti opět vracejí k úvodnímu tématu, kterým song i končí.
Druhý song ?The Clap? je sólovou exhibicí (navíc v živém podání), jasně dokazující talent nového kytaristy. Těžko uvěřit, že toto hrají pouze dvě ruce?
?Starship Trooper? je jedna z nejlepších věcí této kapely vůbec. Téměř desetiminutový třídílný epos. Andersonův nádherný vokál nás provází prvními dvěmi částmi, skladba se plynule rozvíjí, zajímavá je také určitě akustická část uprostřed. Závěrečná část ?Würm? patří k nejlepším momentům alba vůbec: Howe hraje své tři opakující se akordy, do toho se přidají hammondky, stejně nenápadně se přidají bicí a Squire si začne jakoby mimo hrát na distortion-baskytaru jednoduchou melodii. Takto čarují téměř tři minuty, poté Howe začne svoje nepřekonatelné kytarové sólo (snad jeho nejlepší vůbec!), celý song vrcholí. Prostě nádhera. ?Starship Trooper? je nepochybně nejlepší kousek na celé desce.
První část ?I?ve seen all good people? se nese ve vokálním duchu, Anderson a mu sekundující Howe se Squirem zpívají svoji téměř pohádkovou melodii za jednoduchého doprovodu kytary. Bohužel sehraný zpěv na mne působí dosti ?studiově?, nepřirozeně. Tuto píseň sem si zamiloval až po letošním pražském koncertu kapely, kde zněl zpěv sice hůře, ale prostě o to autentičněji. Druhá a rychlejší část se nese ve svižném tempu, člověku se chce téměř tančit.
Kratší ?A venture? rozhodně není špatná, pouze mezi ostatními kvalitními songy působí dosti nenápadně (možná i nenápaditě). Asi naposledy se zde projevil dosluhující klávesista Kaye, který po tomto albu kapelu opustil (resp. byl nahrazen Wakemanem).
Závěrečná ?Perpetual change? je písní mnoha tváří. Místy nápaditá a melodická píseň se změní v podivnou instrumentální koláž. Těžko říct, co autoři zamýšleli. Vůbec nepůsobí dojmem jednoho celku, avšak nedá mi to abych opět nevyzdvihnul vynikající Andersonův pěvecký výkon a pěkné kytarové riffy. Celkově tedy spíš průměr.
Ještě bych zmínil podivné řazení songů: například ?The Clap? působí divně hned po úvodní dlouhé kompozici, ale těžko ho někam zařadit? Taktéž ?Starship Trooper? není z mě neznámého důvodu závěrečným songem, jako který opravdu působí.
Z celkového pohledu se však jedná o vynikající album, přestože nepůsobí moc celistvě. Skupina se ukázala jako schopná náročných songů, což jasně dokázala na albu následujícím? Hodnotím jako vynikající, dávám čtyři body.
reagovat