pepanovacek - @ 30.06.2007 | #

Pro mě jedno z absolutně nejlepších rockových alb vůbec. Nemůžu nezačít tím, co už jsem psal několikrát, LP Na samém kraji útesu vlastnil můj nastávající, o osm let starší švagr už někdy v roce 1977 a já, protože jsem mu věřil, že je vynikající, ho k němu chodil poslouchat. Dost dlouho se mi vůbec nelíbilo (bylo mi 14 let), nerozuměl jsem mu, připadalo mi, že každý tam hraje úplně jinou skladbu, prostě naprostá zhulenina :-)

Nevím, kolikrát jsem ho slyšel, odhaduji několik set poslechů.

Vrchol vrcholů je skladba Close To The Edge. Když do Wakemanových zvuků nastoupí celá kapela, je to neuvěřitelná jízda. Skvělá baskytara, v pozadí štěbetání kláves, technicky přesné bicí s perfektními kudrlinkami, do toho vlastně kytarové sólo, po dvou minutách stop s nádhernými vokály, to samé znovu po deseti vteřinách a po třech minutách velká změna, znovu vokály, uklidnění, skladba přejde do tříčtvrtečního rytmu. Vynikající rytmika, v pozadí telegrafické klávesy, kytara vlastně pořád hraje sólo a do toho všeho nádherný hlas Jona Andersona. Další změna v šesté minutě. Kapela hraje sice na čtyři doby, ale jak basa vyráží některé doby s bicími a Anderson zpívá, budí to dojem nějaké rytmické složitosti. Nádhera. A ty vokály !!

Po zhruba osmi minutách nastává zklidnění. Proplétání hlasů Andersona, Howea a Squiera je opravdu úžasné. Do toho kostelní varhany, cítíme obrovskou gradaci. Po čtrnácté minutě začíná sólo, pro mě nejlepší, jaké kdy Wakeman zahrál, samozřejmě podporován neuvěřitelnou rytmikou. Přidá se Anderson a celá skladba vrcholí. Yes právě zdolali nejvyšší vrchol nejen ve své kariéře, ale v hudbě vůbec.

Kdysi druhá strana desky, dnes druhá polovina CD je pro mě o minimálně jedno patro níž. Abyste mi rozuměli, And You And I i Siberian Khatru jsou nadprůměrné skladby, ovšem po Close To The Edge u mě nemají moc velkou šanci. Jsou v podobném duchu, nedá se jim vlastně nic vytknout, ale ….. Možná, kdyby byly ty tři skladby v opačném pořadí …..

Nedá mi to, nenapsat ještě něco o Close To The Edge. Opravdu si myslím, že je to naprosto ojedinělá skladba. Vyjímečně krásná hudba, logicky navazující části, opakující se motivy, fantastické výkony všech hudebníků, technicky dokonalé a přesné bicí Billa Bruforda, atmosféru tvořící klávesy Ricka Wakemana, téměř neustále sólující a lehce najjazle improvizující kytara Steve Howea, nad tou vší nádherou úžasný hlas Jona Andersona a také vokály ostatních a pro mě úplný vrchol – baskytara Chrise Squiera, no a navíc to mnohokrát zmiňované, těžko pojmenovatelné NĚCO, co bylo přítomno a co fungovalo právě jen v té době a v tomto složení, dělá z Close To The Edge (pro mě) naprosto geniální skladbu.

Cube;-) @ 31.10.2007 22:36:50 | #
Tohle album mám nahraný na kazetě od mého nejlepšího kamaráda Mácy. Nahrával ho z desky a podařilo se mu prohodit stranu 1 se stranou 2. Proto mám tohle album naposlouchané - přesně jak zmiňuješ - obráceně a musím říct, že mi tak příjde fakt lepší. Zajímavý je, že ve světle těchto skutečností bych si dovolil naopak vyzvednout, možná právě díky té geniální gradaci, právě skladby And You And I a Siberian Khatru. Close To The Edge je totiž schopna člověka tak odzbrojit, že už není schopen vnímat ty úžasný harmonie v And You And I a parádní kvartový vícehlasy a rytmiku v Siberian Khatru. A nic lepšího na závěr alba než I Get Up I Get Down si snad ani nedokážu představit. Všem vřele doporučuju výměnu stran tohoto naprosto zásadního alba sedmdesátých let!