Yes / Close to the Edge (1972)

Pro mě jedno z absolutně nejlepších rockových alb vůbec. Nemůžu nezačít tím, co už jsem psal několikrát, LP Na samém kraji útesu vlastnil můj nastávající, o osm let starší švagr už někdy v roce 1977 a já, protože jsem mu věřil, že je vynikající, ho k němu chodil poslouchat. Dost dlouho se mi vůbec nelíbilo (bylo mi 14 let), nerozuměl jsem mu, připadalo mi, že každý tam hraje úplně jinou skladbu, prostě naprostá zhulenina :-)

Nevím, kolikrát jsem ho slyšel, odhaduji několik set poslechů.

Vrchol vrcholů je skladba Close To The Edge. Když do Wakemanových zvuků nastoupí celá kapela, je to neuvěřitelná jízda. Skvělá baskytara, v pozadí štěbetání kláves, technicky přesné bicí s perfektními kudrlinkami, do toho vlastně kytarové sólo, po dvou minutách stop s nádhernými vokály, to samé znovu po deseti vteřinách a po třech minutách velká změna, znovu vokály, uklidnění, skladba přejde do tříčtvrtečního rytmu. Vynikající rytmika, v pozadí telegrafické klávesy, kytara vlastně pořád hraje sólo a do toho všeho nádherný hlas Jona Andersona. Další změna v šesté minutě. Kapela hraje sice na čtyři doby, ale jak basa vyráží některé doby s bicími a Anderson zpívá, budí to dojem nějaké rytmické složitosti. Nádhera. A ty vokály !!

Po zhruba osmi minutách nastává zklidnění. Proplétání hlasů Andersona, Howea a Squiera je opravdu úžasné. Do toho kostelní varhany, cítíme obrovskou gradaci. Po čtrnácté minutě začíná sólo, pro mě nejlepší, jaké kdy Wakeman zahrál, samozřejmě podporován neuvěřitelnou rytmikou. Přidá se Anderson a celá skladba vrcholí. Yes právě zdolali nejvyšší vrchol nejen ve své kariéře, ale v hudbě vůbec.

Kdysi druhá strana desky, dnes druhá polovina CD je pro mě o minimálně jedno patro níž. Abyste mi rozuměli, And You And I i Siberian Khatru jsou nadprůměrné skladby, ovšem po Close To The Edge u mě nemají moc velkou šanci. Jsou v podobném duchu, nedá se jim vlastně nic vytknout, ale ….. Možná, kdyby byly ty tři skladby v opačném pořadí …..

Nedá mi to, nenapsat ještě něco o Close To The Edge. Opravdu si myslím, že je to naprosto ojedinělá skladba. Vyjímečně krásná hudba, logicky navazující části, opakující se motivy, fantastické výkony všech hudebníků, technicky dokonalé a přesné bicí Billa Bruforda, atmosféru tvořící klávesy Ricka Wakemana, téměř neustále sólující a lehce najjazle improvizující kytara Steve Howea, nad tou vší nádherou úžasný hlas Jona Andersona a také vokály ostatních a pro mě úplný vrchol – baskytara Chrise Squiera, no a navíc to mnohokrát zmiňované, těžko pojmenovatelné NĚCO, co bylo přítomno a co fungovalo právě jen v té době a v tomto složení, dělá z Close To The Edge (pro mě) naprosto geniální skladbu.

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes