Reakce na recenzi:

Antony - @ 04.07.2007

Po největší personální rošádě ve svých dějinách vydávají Yes na prahu 80. let album Drama. Výměny osobností byly tentokrát zásadní a způsobily mnoho rozruchu. Že se opět odporoučel Rick Wakeman nebylo pro kapelu ztrátou, s níž by se museli nějak obtížně vyrovnávat. Naopak - nová tvář za klávesami mohla přinést jiný, obohacující rozměr do hudebních kompozic, navíc běžný fanoušek považuje za zásadní přece jen jiné persony. Zato Andersonovo nashledanou muselo znít ozvěnou nesmírnou, která zněla v hlavách mnohých posluchačů a nedala jim spát s blížícím se datem vydání desky. Nový zpěvák, nová tvář, v představách většiny absurdní spojení poprockových celebrit s umělecky vyprofilovaným souborem. Domnívám se, že opravdu převládaly obavy, a sám bych to v té době asi také viděl všelijak. Není třeba chodit daleko pro příklady, kdy zavedený soubor výměnou zpěváka zabředne tendenční a komerční muzikou nadlouho do stojatých vod pop průmyslu.

Obal čerstvě zakoupeného LP jednoznačně avizoval návrat ke starému dobrému zvyku, Roger Dean opět předvedl v plné kráse své motivicky a dějově tajuplné krajiny. Také jméno producenta je notoricky známé, Eddie Offord se podílel na tom nejlepším, co pod hlavičkou Yes vzniklo. A jen co začal černý kotouč rotovat a jehla vydolovala z drážek první zvuky, bylo jasné, že žádné disko se nekoná. Naopak, jako by chtěli Yes hned od začátku vyvrátit všechny obavy nad ztrátou identity, zavalí nás hned zkraje těžkým kývavým rytmem z jehož temnot se vynořuje dokonale andersonovský vokál. Než pomine první šok z téměř dokonalé podoby, zaregistruje posluchač další překvapivé skutečnosti. Že hudba zní jako nejyesovější Yes, že jsou tu všechny atributy jejich kompozic, že v rytmické, melodické, náladové a harmonické spleti to hýří nápady, jako v jejich nejlepších dobách, že délka první skladby je přes 10 minut, a další pozoruhodné laskominky. Prostě - hurá, Yes jsou tady, ať žije král!

Další skladby tento pocit jen potvrzují. Yes jsou na celé ploše alba neuvěřitelně hraví a nápadití, jejich hudba tu tepe tím poctivým radostným muzikantstvím snoubeným s genialitou a sehraností, jak jsme byli po předchozí léta zvyklí. Nově příchozí posily, ať jsou rozporuplné jak chtějí, splňují svoji roli dokonale. Klávesové party nejsou ani potlačené, ani zbytečně neexhibují, jsou úplně přesně takové jaké od Yes chci slyšet. Odehrají poctivě svoji doprovodnou roli, která je skrytou sólovou ekvilibristikou na pozadí a ve správný okamžik vyjedou předvést pár výšivek jako dominující nástroj. Přístup věčně sólujícího nástroje ve službách celé konstrukce skladby zde ostatně platí pro všechny instrumenty. Zpěv, ač podobný vokálu Andersonovu, se nesnaží být pouhým plagiátem, má také svoji osobitost, ovšem je to prvek, který přece jen místy přitáhne pozornost svojí neobvyklostí a občas si říkám - hezké, hezké, ale jakpak by to asi znělo s Andersonem..? Chybí mi v tom hlase Andersonova typická andělskost a stříbrná nitka, kteréžto mu propůjčují další rozměr. Ale stejně si myslím, že Drama dopadlo nejlépe, jak za daných okolností mohlo. Yes jsou tu dokonale poctivě sví a je vidět, že i přes nepřízeň osudu neztratili nic ze své energie a vitality.

Skladby jsou opravdu jedna perla vedle druhé. Miluji miniaturu White Car, tato skladba je správně umístěná, protože mně vždycky spolehlivě vytrhne ze zamyšlení po první "jsem-yesovská-víc-jak-yes" kompozici a svojí zvláštně zamlženou atmosférou mně provede jinými světy. Dokonalá kompozice, snad i s hitovým potenciálem je Into The Lens. Konkrétně zde, a v následujícím Run Through The Light, cítím velkou vnitřní sílu, která tyto skladby úplně předurčuje k tomu, aby je nazpíval Anderson. Právě on by jim vtisknul to nepopsatelné aroma kouzelného květu ze skutečné Yes zahrady. Úplně ho tam slyším. Můj celkový dojem by se dal shrnout jako - skvělé, ale s Andersonem by to bylo nebeské.

Na obranu a vyzdvižení kvalit tohoto díla musím zmínit jednu důležitou věc. Skladby z pre-Drama session, které se uskutečnilo v listopadu 1979 v Paříži a je na nich ještě Anderson s Wakemanem, jsou tak zoufale prázdné, diskotékově hopsavé a myšlenkově chudé, prostě jako typická produkce přelomu 79/80, kdy kralovali jiní majstři. A právě tyto čtyři bonusy z CD verze Drama vydané roku 2004, mně vedou k přesvědčení, že toto album je tak kvalitní i díky absenci pana Andersona. Chybí mi tam jen jeho hlas, nikoli tvůrčí přínos. Duo Anderson/Wakeman by zřejmě prosadilo odlišnou hudební tvář Drama. Takže? Drama doporučuji každému, kdo má Yes rád, bez jakýchkoli obav je prohlašuji za vynikající dílo v ničem nepopírající myšlenku a renomé Yes. Naopak v lecčems může otevřít oči, protože nabízí mnohé zajímavé souvislosti.

Hodnocení: 4/5