Yes - Drama (1980)

Kapelu Yes mám ráda od první chvíle, co jsem s ní přišla do styku. Deska Drama má v mé sbírce přední pozici a je mi úplně jedno, že zde nezpívá Jon (dřív jsem Trevorův vokál mylně za Jonův považovala) a že u kláves stojí nová osoba. Zvuk nemá chybu a je poznat, že kapela nepřešlapuje na místě. Pidlikání z dob Close to the Edge je pryč a Howe hraje neskutečně drsně a dravě. Nejdůležitější jsou písničky - a Drama vykazuje jednu z nejvyrovnanějších kolekcí velkých Yes.

Machine Messiah patří kreativní prvenství. Je temná a tvrdá jako žula, ale když na to přijde, dokáže se pěkně rozparádit. Chris tu basuje jak o život a Stevova sóla by umučila nejednoho nebožáka, který pod náporem rytmických změn bledne hrůzou. A když Horn v půlce cituje název písně, je vymalováno. Následuje středověká romantika White Car, kde je jasné, že Anderson za mikrofonem opravdu nestojí.

Chrisovy rychlé prsty rozjíždí živelnou pecku Does It Really Happen?, jednu z mých nejoblíbenějších skladeb Yes. Vždycky mě v ní dostane akustický kytarový cval na pozadí Geoffových kláves, parafrázujících smyčce. Že kapela znatelně přitvrdila je krásně slyšet z následující perdy Into the Lens, rytmicky nápadné, harmonické písně.

Hlavně ale pozor na všudypřítomné oko kamery :) Že tenhle tvrdý rock že je předobrazem komerční popárny Asia, se mi zdá těžko pochopitelné. V Jonových stopách se ladně pohybuje Trevorův vokál, vévodící skladbě Run Through the Light a já mám pocit, že Drama je jedna z vůbec nejlepších sbírek Squireho bandu. Závěrečný kus Tempus Fugit mé tvrzení nemůže popřít.
reagovat

EasyRocker @ 11.04.2017 16:53:26
Parádní deska, postupem času ji mám stále raději... Holt Trevor to vzal se vším rizikem, ale myslím, že to ustál.

Martin H @ 11.04.2017 17:08:28
Mé první setkání s Yes dávno předtím, než jsem vůbec zjistil, kdo to Yes jsou. Tenkrát se ke mně dostala nepopsaná kazeta, na jejíž a straně byly skladby Rolling Stones a na b straně neznámá, docela zajímavá hudba. Kazetu už dávno nemám, ale příjemný dojem z desky Drama, neboť to byla ona tajemná nahrávka na ní, přetrval. Asi bych nehodnotil absolutoriem, ale každopádně se jedná o velice výživnou záležitost.

Jarda P @ 12.04.2017 05:22:08
Pamatuji se, že mě Drama v době vydání zklamala a po krátké době jsem ji prodal. Přišel jsem jí na chuť relativně nedávno, kdy se kamarád zbavoval CD, které měl dvakrát. Někdy mi desky, které zklamou v době vydání, neřeknou nic ani dnes a někdy mě osloví zcela a užívám si je. Toto je ten druhý případ. Dávám sice přednost Wakemanově éře, ale Drama je důstojným pokračovatelem soundu Yes.

Snake @ 12.04.2017 07:00:56
Jak se řekne Drama, okamžitě střelhbitě mi naskočí : "I am a camera, camera, camera". Šlágr, jak má být...

Výborná deska. Dal jsem jí čtyřku a neměnil bych.

horyna @ 14.04.2017 09:12:07
Drama je skvělá, absence Johna mi dnes vadí krapet víc, než v minulosti, ale písně jsou tu mimořádné. Pořád ji počítám mezi to nejlepší, mezi staré Yes.

Antony @ 14.04.2017 09:24:28
Anderson je Jon, nikoli John. Kamila i horyna se v tomto směru mýlí.

horyna @ 14.04.2017 09:49:48
Á pardon, vycházel jsem přímo z recenze. Popravdě, kdysi se mi pletl i s Ianem.

Proč je toto album, kde vypadli ze hry dva klíčoví muzikanti a skladatelé, Jon a Rick, přesto vynikající?
Napadá mne logická odpověď. Myslím, že "kmenoví" Yes se celkem zákonitě pokoušeli neustrnout, neopakovat se, vyvíjet se a posouvat kapelu dál, což není vždy tak snadné a někdy to končí i fiaskem. Noví dva členové, vynikající hudebníci, však jako příchozí zvenku tímto břemenem zatíženi nebyli. Oba znali a obdivovali tvorbu starých Yes, a proto pro ně bylo také logicky snadné v tomto duchu komponovat, a nebrat to jako vytloukání starých postupů, ale naopak jako čest je využívat. Také to, že přinesli "novou krev", přetavilo "převzatého" ducha Yes do nové kvality. A zůstavší kmenoví hráči se naopak v obavách z přílišného rizika odskoku stylu kapely do nepřiměřené vzdálenosti spíše drželi ve starých kolejích. Výsledkem pak je deska, která důstojně navazuje na staré Yes, více v tomto směru yesovská než následující tvorba Yes s Rabinem (i když ta je také vysoce kvalitní, je to už ten odskok do poněkud neočekávané vzdálenosti - zde to ale zase zachraňuje kvalita nových skladeb a zmírňuje navrátivší se Anderson). Připadá mi, že Drama má svým pojetím nejblíže k Relayeru, i když jeho kvalit plně nedosahuje, proto dávám o hvězdičku méně.
reagovat

Snake @ 25.11.2015 09:06:12
Souhlas. Přišly nové hudební trendy a art rockové legendy najednou nevěděly kudy kam, ovšem Yes se s tím popasovali na výbornou. Přístupné a hitové melodie zabalili do přiměřeně komplikovaného instrumentálního kabátku a tak se album skvěle poslouchá i bez Andersona s Wakemanem. Nejraději mám pecky Tempus Fugit, Into The Lens a křehuli White Car. Ostatně, skutečnou slabinu bych mezi těmi šesti kousky stejně nenašel a jestli mi něco nesedí, tak snad jedině Run Through The Light. Zvuk je dobrý a tak dám ty čtyři (s přimhouřením oka) také.

Poslech alba kapely Yes s provokativním názvem Drama jsem měl tu čest poslechnout si jako druhé po albu Tormato. První dvě alba, která jsem od Yes poslouchal, a hned dvě chronologicky po sobě jdoucí. Drama je oproti Tormato okořeněné personálními změnami, čehož jsem se bál, avšak ve výsledku se mi líbilo Drama víc. Svižné melodie, dobré nápady, ani na okamžik vydechnutí z té hutné muziky. Málokdy se stává, že po odchodu zpěváka kapela neztratí svou tvář a své kouzlo, avšak Trevor Horn plnohodnotně nahradil Jona Andersona. Přijde mi, že krátká pauza bez Andersona kapelu stmelila a po opětovném Andersonovu příchodu získala novou chuť na nové nápady, což bylo započato právě albem Drama. Jedno z nejlepších alb kapely Yes...
reagovat

V Yes nikdy nebylo nic natrvalo. Personální změny na postech hráčů probíhaly tak živelně, že nezasvěcený posluchač se musel ve střídání muzikantů v souboru beznadějně ztrácet. Nejinak tomu bylo i v krizovém roce 1980. Opět odešel Wakeman, což pro kapelu jistě znamenalo nemalý problém, ale mnohem zásadnější, ne-li vražednou změnou byl odchod zakládajícího člena a zpěváka Jona Andersona. V očekávání oficiálního ohlášení konce Yes však přišla další, neméně šokující zpráva, že do skupiny nastupují Trevor Horn a Geoff Downes, ústřední dvojice popové formace The Buggles. Tato sestava krátce na to započala s nahráváním nového studiového alba.
Je ale možné nahrát novou desku bez Jona Andersona? Budou to vůbec ještě Yes?
Má odpověď zní ANO! A jací YES!
Album Drama je toho jasným důkazem. Šest našlapaných skladeb, ze kterých musím vyzvednout zejména Machine Messiah, Into The Lens a Tempus Fugit jsou přehlídkou špičkové hráčské techniky s maximálním nasazením. Squire a White jsou nyní mnohem více vpopředí než na ostatních deskách. Mladičký Downes se v roli klávesáka také dobře uchytil. V nejhorší situaci byl Trevor Horn, který si v období alba Drama a následujícího turné prožil pravé peklo. Kdekdo měl tendenci jej přirovnávat k nesrovnatelnému - k Jonu Andersonovi. Navzdory tomu všemu ale na album Drama a spolupráci s Yes vzpomíná velmi rád a na desku jako takovou je náležitě hrdý.
Nemám sebemenší důvod s ním nesouhlasit.

Malá poznámka:
Vůbec první skladbou, kterou sestava s Hornem a Downesem začal zkoušet byla We Can Fly From Here. Osud tomu chtěl, aby se nakonec na desku nedostala. Dokonce neexistuje ani studiová nahrávka, pouze její relativně nekvalitní live záznam z turné v roce 1980. V souvislosti s připravovaným novým albem, jehož producentem mám být právě Trevor Horn, se na veřejnost dostaly informace o tom, že by tato píseň měla být nově nahrána a přidána na desku.
reagovat

martin69 @ 03.03.2011 14:05:56
TomKas : sohlasím!Drama jsem si pořídil jako poslední album od Yes.A to ještě na základě nadšených recenzí zde na progboardu.
A nelituji.Výborná deska!
Tvoje poznámka je zajímavá.Nezbývá než čekat až se deska objeví.A doufat že tebou zmiňovaná skladba na něm bude.Jsem na nové album vůbec zvědav.

Mohyla @ 03.03.2011 16:42:09
Vďaka skvelým TomKasovým recenziám, v ktorých sa v posledných dňoch venoval albumom Yes( Relayer, Going for the One, Tormato, Drama)som si "zayesoval" spolu s ním a bolo mi fajn. Je skutočne obdivuhodné, čo toto zoskupenie hudobníkov v pomerne mladom veku dokázalo vymyslieť a nahrať. TomKas, ďakujem za recenzie a zopakovanie si časti "yesológie"!

TomKas @ 03.03.2011 17:12:25
Díky moc. Původně jsem ani moc nepředpokládal, že by ty mé rádoby výtvory tady někdo četl (vždyť vše podstatné již bylo uvedeno v recenzích mých předchůdců). Pokud to ale někoho inspiruje natolik, že si jmenovaná alba vytáhne z police, vloží do přehrávače a znovu poslechne, tak je to skvělý pocit. A je super, že pořád jsou tu lidi, díky kterým progresivní rock v podání kapel jako Yes apod. neupadá v zapomnění. Takže v tomto případě zase děkuji já.

nowhere_man @ 03.03.2011 18:49:30
Ja len dodávam, že skladba We can fly from here bola nahratá na druhý a posledný album Buggles - The age of plastic, kde sa nachádza ako bonus na reedícii z roku 2010, a to dokonca v dvoch častiach. A súčasťou pôvodného albumu je aj skladba I am a camera (vyšla aj ako singel), ktorá nie je nič iné ako Buggles verzia skladbe Into the lens. Samozrejme na verzie Yes to nemá :)

TomKas @ 03.03.2011 19:56:41
Pravda, pravda. Na Buggles verzi jsem dočista zapomněl. A přitom relativně nedávno jsem poslouchal Adventure In Modern Recording :-)

nowhere_man @ 03.03.2011 20:16:31
TomKas, ešte,že si to napísal. Lebo som zistil, že som spravil chybu. Napísal som, že druhý album je Age of plastic, ale vďaka tebe sa môžem opraviť - je to Adventures in modern recording. Age of plastic bol prvý album. Inak The Buggles si aj ja rád vypočujem, je to výnimka z tohoto žánru, asi kvôli tomu, že to má niečo s Yes :)

Yes bez Andersona, takisto opäť bez Wakemana. Namiesto nich prišli The Buggles - Trevor Horn za mikrofón a Geoff Downes za klávesy. Už to nie je ono? Práve naopak. Drama ma absolútne dostala, ľutujem, že je taká krátka a že táto zostava už nikdy nič spolu nevyprodukovala. Absolútne bombastický album. Týmto albumom sa skončila najkreatívnejšie obdobie kapely. Drama má všetko, čo od Yes očakávam. Je to 6 skladieb vynikajúcich od začiatku až do konca. Medzi nimi vyčnievajú pre mňa dve - Machine Messiah s tvrdým riffom a vynikajúcou gitarou Steve Howea a Into the lens, pecka, jedna z najlepších skladieb kapely. Toto album je jednoducho bezchybné a naozaj je mi ľúto, že jediné od tejto zostavy.
Bonusy: zaujímavé sú dve inštrumentálky ešte pred príchodom Buggles - Have we really got to go through this a Song no. 4. Štyri skladby z parížských sessions (Dancing thorugh the light, Golden age, In the tower a Friend of a friend) v zostave Anderson, Squire, Wakeman, Howe a White už nedosahujú takú kvalitu, akú by človek očakával. Každopádne Dancing through the light ma dostala svojou jednoduchosťou a diskotékovosťou, vôbec si to neviem vysvetliť.
Záver: Drama je pre mňa určite v prvej päťke najlepších albumov skupiny Yes.
reagovat

ufolog @ 06.06.2010 12:30:34
Souhlas. Drama je navzdory zcela odlisny sestave asi nejpropracovanejsim albem Yes. Oproti (vetsine) starsich desek Yes, me tahle jako jedna z mala bavi i dneska..

První deska od Yes, které jsem na dlouhý čas absolutně propropadl. Za to, že se tak stalo vděčím hlavně lidem ze stránek zvaných Progboard, jinak bych tuto kapelu jistě minul. Před "pár" lety jsem o její existenci neměl nejmenší tušení!:-)
Je zajímavé, že mi o ní nikdo z mého okolí neřekl i když ji znal, byť jen okrajově. No konec naříkání teď k desce samotné.
Co mi poprvé nesedělo byl vokál, nějak nezvykle posazen nahoře a s hudbou mi tak nějak nešel sladit, ale dnes to zbožňuji. Hudba samotná je hraná s velkým citem a grácií je tu možná najít vše co se od svébytné hudby očekává plus to pravé koření navíc, kterým oplývají jen ty nejlepší desky. Bonus navíc je skutečně výborný zvuk celého alba, které si ode mne zaslouží plný počet hvězd.
reagovat

luk63 @ 15.03.2010 15:42:44
Tohle je opravdu dobovou kritikou i mnoha fanoušky Yes nedoceněný klenot. LP jsem koupil jako čerstvou novinku od staršího spolužáka, který si je přivezl z Jugoslávie a byl zklamán. Já naopak jásal. Po letech komplikovanejch hudebních a rytmických struktur (nutno podotknout, že povětšinou moc zajímavejch a krásnejch) přidalo zjednodušení hudbě těchto britskejch artrockerů na údernosti a přímočarosti a přitom si zachovali kouzlo, kterým si už dříve získavali srdíčka posluchačů. Ovšem bylo to pokračování trendu nastoleného už na Tormatu. V případě Drama kapele zásadní změny v sestavě určitě prospěly, i když jim vydržely pouze na tomto albu.

Jaromiros @ 26.03.2010 23:23:57
Faktem zůstává, že i já jsem měl ze začátku do této svébytnosti dlouho zavřené dveře, uchopit toto umnění v celé své kráse mi chvíli trvalo, ale stálo to za to.

Mňa drama dostala... Je to najtvrdšia doska od Yes a jedna z mojich najobľúbenejších. Absencia Jona ju stavia do trošku inej polohy ako iné dosky Yes, ale to jej absolútne neuberá na kvalite. Príchod nových členov vlial potrebnú iskru do tvorby a oproti Tormatu je to určite kvalitatívny posun. Všetky skladby dosahujú pomerne vysoký štandard, no aj tak by som vyzdvihol úžasnú Machine Messiah...
Dávam ****

reagovat

Velmi vzdušná, lehce vstřebatelná deska, vůbec nepoznamenaná odchodem dvou důležitých pilířů sestavy. Trevor Horn je ve velké většině partů v podstatě od Andersona nerozeznatelný a co se týká Downese, ten má rozdílný styl než Wakeman (reminiscence na budoucí debut Asie jsou časté), ale neřekl bych, že je to na Drama na škodu věci. Hned úvodní Machine Messiah má sice deset minut, ale klidně by se se svou průzračnou melodií dala nazvat hitem. White Car je zvukomalebná hříčka, uvozující hravou Does It Really Happen?. Into the Lens má přes svou délkou rovněž nepokrytě hitové ambice a navíc i v kontextu Yes neotřelé melodie. Celá kolekce je však velmi vyrovnaná a deska ve mě zanechává lepší dojem, než předchozí, v "klasické" sestavě nahrané Tormato. Nepravém podceňované (někdy až ignorované) album, které ale nelze, než vřele doporučit.
reagovat

Tohle je pecka! Netuším, jaké byly reakce fanoušků na Andersonův a Wakemanův odchod, ale zajímalo by mě, jak se tvářili na příchod členů Buggles - zpěváka Trevora Horna a klávesáka Geoffa Downese.
Výsledek je skvělý. Album otevírá nezvykle tvrdá Machine Messiah. Howe rezignoval na vyhrávky a přišel s úderným, téměř metalovým riffem. To by ale nebyli Yes, kdyby na deseti minutách několikrát nezměnili náladu a styl. Skladba je výborně vystavěná, dočkáme se i akustických kytar a klávesových pasáží, které přesně do kompozice zapadají. Co zpěv? Horn se zřejmě od svého předchůdce dost učil, Squire a Howe je ve vokálech skvěle podporují.
Miniatura White car je takové nadechnutí před Does it really happen. A to je jasně v režii Chrise Squirea. Jeho basový riff ji otvírá, kapela si pohrává s rytmem, přehazuje doby, převládá důraz na rytmus.
Vrcholem je pro mě hitovka Into the lens. Začíná dalším rytmickým riffem, který postupně mohutní a na který Steve Howe vrší vyhrávky jak z dřívějších desek. Před první slokou se zvolní, kapela si pohrává s riffem, který se ještě naplno rozvine, napíná, přidává další sloku. Refrén je chytlavý, výrazný, z hlavy se dostat nedá. Značné množství zlomů a propracované aranžmá jen zdůrazňuje sílu této desky a celé sestavy. Moc se mi tu líbí vícehlasy. Osm minut uteče jakoby nic.
Další dvě skladby jsou v podobném duchu, závěrečná Tempus fugit je podobně vystavěná jako Does it really happen, s dominantní baskytarou, jen s rychlejším tempem.
Drama je velmi silné album, bohužel na velmi dlouhou dobu. Možná škoda, že jediné v téhle sestavě. Co ale moc nedoporučuji, jsou klipy. Muzikanti, hlavně Squire s tím melírem, jsou oblečeni v duchu 80. let, Horn má úděsné brýle, dvakrát tak velké jako jeho hlava, jen na toho Howea se ještě dá jakž takž koukat. Ještě, že tolik nedám na image.
Jinak ale výborné, bez slabých míst. Škoda, že je tak krátké. Bonusy na remasteru také nejsou na škodu.

reagovat

PaloM @ 11.12.2008 07:30:01
Pokiaľ si pamätám, reakcie na príchod dua Horn a Downes boli nepríjemné, kritiky na album zdrvujúce
a pod ich vplyvom som CD Drama zámerne obchádzal,
čo bolo na škodu a je to pre mňa jasným dôkazom,
ako nás média vedia zmanipulovať (keď sa dáme) a že v hudbe netreba mať predsudky (čo sa ľahšie napíše, ako koná). Dramu som počul asi len raz (pred rokom :-)), čo určite cez víkend napravím.
O talente umelcov ako Squire či Howe som nikdy nepochyboval, ale jednoznačne ma viac zaujali v zostave Yes ako na sólo projektoch, čo platí aj na Jona či Ricka (samozrejme, workoholik Wakeman je na svojich cca 7 albumoch z desiatok veľmi presvedčivý).

Zdeněk @ 11.12.2008 09:54:01
Tohle CD jsem koupil až letos a jsem nadšen.

Voytus @ 11.12.2008 10:15:46
Na sólová alba jsem zatím neměl čas, další projekty (třeba Asia) mě ale moc nepřesvěčily. Zajímá mě ale Howe (přeci jen také hraju na kytaru), stejně jako u Genesis Hackett. Jejich společný projekt GTR ale také za moc nestojí.

Frantucek @ 15.08.2010 15:21:39
OTO Voytus: To oblečení v těch klipech je super a trevor v brejlích válí.

Frantucek @ 15.08.2010 15:22:10
*to

Tohle je opravdu album, které asi hodně lidí po zjištění, že zde chybí Jon Anderson odsoudilo. Já osobně jsem dlouho nepatřil k velkým fanouškům této kapely. Respektoval jsem je, věděl jsem o nich a občas něco náhodou zaslechl. Díky objevení této stránky jsem se rozhodl zkusit poslouchat trochu pozorněji a nechal jsem se v první řadě okouzlit klasickými alby z první poloviny sedmdesátých let. Album Drama je rovnocenné ke svým straším bratrům a dokonce bych řekl, že i logickým výstupem v kontextu s datem, kdy vyšlo.
Melodie kombinované se složitými rytmy jen těžko dostanete z hlavy. Musím přiznat, že jsem v kanceláři na něm docela jeden čas ulítal. Dokonce kolegyně, která mne navštěvovala se mně po nějaké době zeptala, kdo je ten chlápek, co se vytahuje, že má fotoaparát (kdo má naposlouchané, ví o co jde).

reagovat

Dost dlhu dobu som vahal nad kupou tohto albumu.Odradzal ma fakt,ze Drama je jedine album od Yes na ktorom nespieva môj oblubenec Jon Anderson s ktorym som si hudobny prejav Yes vzdy spajal.Po prvom vypocuti Dramy som bol vsak velmi prijemne prekvapeny.Zaujali ma velmi napadite klavesy Geoffa Downesa,ktory plne nahradil Ricka Wakemana a tiez celkom zaujimavo vyzneje hlas Trevora Horna.Samozrejme nie je to ten nadherny Andersonov cisty a vysoky vokal,ale v ramci celku mi Hornov hlas vôbec nevadi.Skôr naopak.Album ma taku tu pravu Yesovsku "chemiu" a pri pocuvani citim uprimnu nefalsovanu radost.Prvym vrcholom albumu je podla mna hned uvodna skladba Machine mesiah,druhym jednoznacne Into the lens.Celkovo album nema slabe miesto,iba ma trochu mrzi,ze ma iba 37 minut.A kedze s piatymi hviezdickami treba setrit :-),tak davam tomuto albumu poctive styri.
reagovat

Po revolucii som si zaobstaral komplet diskografiu YES na Cdckach, ale DRAMA bola velkym sklamanim. Zvuk syntakov mi znel otravne komerce i zastaralo, no a Hornov vokal! Nie len, ze sa snazil byt chabou napodobeninou nenapodobitelneho Andersona, ale vadil mi aj jeho britskejsi prizuk. Az teraz o 16 rokov neskor, ked som si album opat vypocul, suhlasim s vami, ze to bol posuv pre YES a oplati sa ho vypocut, ale 5 bodov by som mu urcite nedaval.
reagovat

Po největší personální rošádě ve svých dějinách vydávají Yes na prahu 80. let album Drama. Výměny osobností byly tentokrát zásadní a způsobily mnoho rozruchu. Že se opět odporoučel Rick Wakeman nebylo pro kapelu ztrátou, s níž by se museli nějak obtížně vyrovnávat. Naopak - nová tvář za klávesami mohla přinést jiný, obohacující rozměr do hudebních kompozic, navíc běžný fanoušek považuje za zásadní přece jen jiné persony. Zato Andersonovo nashledanou muselo znít ozvěnou nesmírnou, která zněla v hlavách mnohých posluchačů a nedala jim spát s blížícím se datem vydání desky. Nový zpěvák, nová tvář, v představách většiny absurdní spojení poprockových celebrit s umělecky vyprofilovaným souborem. Domnívám se, že opravdu převládaly obavy, a sám bych to v té době asi také viděl všelijak. Není třeba chodit daleko pro příklady, kdy zavedený soubor výměnou zpěváka zabředne tendenční a komerční muzikou nadlouho do stojatých vod pop průmyslu.

Obal čerstvě zakoupeného LP jednoznačně avizoval návrat ke starému dobrému zvyku, Roger Dean opět předvedl v plné kráse své motivicky a dějově tajuplné krajiny. Také jméno producenta je notoricky známé, Eddie Offord se podílel na tom nejlepším, co pod hlavičkou Yes vzniklo. A jen co začal černý kotouč rotovat a jehla vydolovala z drážek první zvuky, bylo jasné, že žádné disko se nekoná. Naopak, jako by chtěli Yes hned od začátku vyvrátit všechny obavy nad ztrátou identity, zavalí nás hned zkraje těžkým kývavým rytmem z jehož temnot se vynořuje dokonale andersonovský vokál. Než pomine první šok z téměř dokonalé podoby, zaregistruje posluchač další překvapivé skutečnosti. Že hudba zní jako nejyesovější Yes, že jsou tu všechny atributy jejich kompozic, že v rytmické, melodické, náladové a harmonické spleti to hýří nápady, jako v jejich nejlepších dobách, že délka první skladby je přes 10 minut, a další pozoruhodné laskominky. Prostě - hurá, Yes jsou tady, ať žije král!

Další skladby tento pocit jen potvrzují. Yes jsou na celé ploše alba neuvěřitelně hraví a nápadití, jejich hudba tu tepe tím poctivým radostným muzikantstvím snoubeným s genialitou a sehraností, jak jsme byli po předchozí léta zvyklí. Nově příchozí posily, ať jsou rozporuplné jak chtějí, splňují svoji roli dokonale. Klávesové party nejsou ani potlačené, ani zbytečně neexhibují, jsou úplně přesně takové jaké od Yes chci slyšet. Odehrají poctivě svoji doprovodnou roli, která je skrytou sólovou ekvilibristikou na pozadí a ve správný okamžik vyjedou předvést pár výšivek jako dominující nástroj. Přístup věčně sólujícího nástroje ve službách celé konstrukce skladby zde ostatně platí pro všechny instrumenty. Zpěv, ač podobný vokálu Andersonovu, se nesnaží být pouhým plagiátem, má také svoji osobitost, ovšem je to prvek, který přece jen místy přitáhne pozornost svojí neobvyklostí a občas si říkám - hezké, hezké, ale jakpak by to asi znělo s Andersonem..? Chybí mi v tom hlase Andersonova typická andělskost a stříbrná nitka, kteréžto mu propůjčují další rozměr. Ale stejně si myslím, že Drama dopadlo nejlépe, jak za daných okolností mohlo. Yes jsou tu dokonale poctivě sví a je vidět, že i přes nepřízeň osudu neztratili nic ze své energie a vitality.

Skladby jsou opravdu jedna perla vedle druhé. Miluji miniaturu White Car, tato skladba je správně umístěná, protože mně vždycky spolehlivě vytrhne ze zamyšlení po první "jsem-yesovská-víc-jak-yes" kompozici a svojí zvláštně zamlženou atmosférou mně provede jinými světy. Dokonalá kompozice, snad i s hitovým potenciálem je Into The Lens. Konkrétně zde, a v následujícím Run Through The Light, cítím velkou vnitřní sílu, která tyto skladby úplně předurčuje k tomu, aby je nazpíval Anderson. Právě on by jim vtisknul to nepopsatelné aroma kouzelného květu ze skutečné Yes zahrady. Úplně ho tam slyším. Můj celkový dojem by se dal shrnout jako - skvělé, ale s Andersonem by to bylo nebeské.

Na obranu a vyzdvižení kvalit tohoto díla musím zmínit jednu důležitou věc. Skladby z pre-Drama session, které se uskutečnilo v listopadu 1979 v Paříži a je na nich ještě Anderson s Wakemanem, jsou tak zoufale prázdné, diskotékově hopsavé a myšlenkově chudé, prostě jako typická produkce přelomu 79/80, kdy kralovali jiní majstři. A právě tyto čtyři bonusy z CD verze Drama vydané roku 2004, mně vedou k přesvědčení, že toto album je tak kvalitní i díky absenci pana Andersona. Chybí mi tam jen jeho hlas, nikoli tvůrčí přínos. Duo Anderson/Wakeman by zřejmě prosadilo odlišnou hudební tvář Drama. Takže? Drama doporučuji každému, kdo má Yes rád, bez jakýchkoli obav je prohlašuji za vynikající dílo v ničem nepopírající myšlenku a renomé Yes. Naopak v lecčems může otevřít oči, protože nabízí mnohé zajímavé souvislosti.

Hodnocení: 4/5

reagovat

dam 5 stars.

Ide o to, ze je to svojim sposobom neopakovatelne. Je to zmes punkovej pozy Squirea, stale progresivnej hry Howa, (relativne) pesnickoveho Downesa a zle technicky na pesnicky yesu vybaveneho Horna, ale jeho farba hlasu bola jednoducho moderna a vhodna do 80-tych rokov. Downes bol typ klavesistu vyuzivajuci vtedajsiu novu techniku pred-MIDI ery a dig/analog hybridnych syntakov, co sa zakonite odrazilo na faarbe hudby
Andersonov progresivny falzet a wakemanove sola uz boli out.

Pricom ironiou je, ze s odstupom casu to vobec nevyzera byt ako komercia. ked si prejdete fankluby yesu po celom svete na internete, vacsina ortodoxnych fans povazuje Dramu ako ich POSLEDNU skutocne progresivnu platnu a statocne rozculovat sa zacinaju az pri 90125.

svet je cudny.
reagovat

Abych pravdu řekl, album jsem si koupil jen jako do počtu a protože jsem měl v hlavě Close to the Edge a další kousky, tak jsem ho nechal v klidu zaprášit. Pak mi ale ma radiu Beat dali ochutnat Machine Messiah a pak jsem album několik dní nevyndal z přehrávače. Dost dobrý!
reagovat

Dramu radím k piatym najlepším albumom v diskografii Yes. A keď som si dlho zvykal na hlas Trevora Horna. Prácu odviedli profesionálne a musím povedať, že basgitara je hlavným motorom tohto albumu, pričom znie fantasticky!!Môj názor - Chris Squire je hlavná osobnosť Yes od ich počiatku až do teraz.. aj keď samozrejme Jon anderson im vtláča jedinečný a nezameniteľný image :-))
reagovat

Prosím na jaké stránce bych našel texty k Dramatu? Věřím,ze mi někdo pomůže.....jéé,tady koukám,že musí mít můj text minimálně 250 znaků,tak se taky zapojím do diskuze a vzdělím vám svůj naprosto subjektivním názoru,ač nerad protože nechci tohle album nikomu vnucovat:) Je prostě skvělý a rád přihodim do pitle dalších pět hvězdiček!cao
reagovat

@ 27.12.2005 00:00:00
Nevím, jestli myslíš texty v originálním jazyce nebo jejich český překlad. Ty v angličtině najdeš v pohodě, když zadáš do vyhledavače třeba "yes+lyrics+drama" atp. O českých překladech na www nevím.

lucky @ 29.12.2005 00:00:00
to michna: stačí mi angličtina díky moc!

Bol to pre mňa v prvom okamžiku šok, keď som sa ako ešte relatívne mladý Yesmaniak dozvedel informáciu, že moja milovaná skupina vydá svoju novinku spolu s dvojicou "ultrakomerčákov" s názvom The Buggles, ktorých odrhovačka ?Video killed the Radio Star? ešte intenzívne rotovala v československom socialistickom rozhlase po drôte, alebo v tranzistorových rádiách...
Snaha Trevora Horna intonovať, ako Jon Anderson mi pripadala spočiatku ako snaha kanadského drevorubača stať sa aspoň na chvíľku husľovým virtuózom, ale v prípade Geoffa Downesa som až znervóznel pri okamžitom poznaní, že RickWakeman je zase raz hravo nahraditeľný, dokonca talentom ešte väčším, ako Patrick Moraz na LP Relayer...
Síce v diskografii YES album považované za raritné, mnohými neuznávané, ba odvrhované je v skutočnosti z pohľadu vývoja art rocku skutočná perla!
Geoff Downes obohatil svojou hrou na klávesy nezmazateľne zvuk YES, Chris Squire tu hrá na base ako Boh (počúvajte poriadne "Tempus Fugit"!), takmer tak isto Alan White na bicích, štandardne skvelý je Steve Howe a výkon Trevora Horna po rokoch na tomto albe hodnotím vlastne ako heroický...
Dramatická "Machine Messiah", hlboko pod kožu sa vrývajúca "Does It Really Happen?", výborná "Into the Lens" a priam geniálna "Tempus Fugit" ostanú navždy v Zlatom fonde tvorby YES.
Áno je to trochu iný YES, jediný bez Andersona, jeden z viacerých bez Wakemana, ale ako človek, ktorý túto kapelu sleduje a miluje 30 rokov absolútne neochvejne tvrdím, že je lepšia, ako čokoľvek, čo YES vydali s Trevorom Rabinom, včetne komerčne mimoriadne úspešnej LP 90125...

reagovat

Je veliká škoda, že všichni toto skvělé album přehlížejí a podceňují... Jasně - je bez Andersona, leč i tak DOST zajímavé a lepší než třeba TORMATO!
reagovat