Reakce na recenzi:

Voytus - @ 10.12.2008

Tohle je pecka! Netuším, jaké byly reakce fanoušků na Andersonův a Wakemanův odchod, ale zajímalo by mě, jak se tvářili na příchod členů Buggles - zpěváka Trevora Horna a klávesáka Geoffa Downese.
Výsledek je skvělý. Album otevírá nezvykle tvrdá Machine Messiah. Howe rezignoval na vyhrávky a přišel s úderným, téměř metalovým riffem. To by ale nebyli Yes, kdyby na deseti minutách několikrát nezměnili náladu a styl. Skladba je výborně vystavěná, dočkáme se i akustických kytar a klávesových pasáží, které přesně do kompozice zapadají. Co zpěv? Horn se zřejmě od svého předchůdce dost učil, Squire a Howe je ve vokálech skvěle podporují.
Miniatura White car je takové nadechnutí před Does it really happen. A to je jasně v režii Chrise Squirea. Jeho basový riff ji otvírá, kapela si pohrává s rytmem, přehazuje doby, převládá důraz na rytmus.
Vrcholem je pro mě hitovka Into the lens. Začíná dalším rytmickým riffem, který postupně mohutní a na který Steve Howe vrší vyhrávky jak z dřívějších desek. Před první slokou se zvolní, kapela si pohrává s riffem, který se ještě naplno rozvine, napíná, přidává další sloku. Refrén je chytlavý, výrazný, z hlavy se dostat nedá. Značné množství zlomů a propracované aranžmá jen zdůrazňuje sílu této desky a celé sestavy. Moc se mi tu líbí vícehlasy. Osm minut uteče jakoby nic.
Další dvě skladby jsou v podobném duchu, závěrečná Tempus fugit je podobně vystavěná jako Does it really happen, s dominantní baskytarou, jen s rychlejším tempem.
Drama je velmi silné album, bohužel na velmi dlouhou dobu. Možná škoda, že jediné v téhle sestavě. Co ale moc nedoporučuji, jsou klipy. Muzikanti, hlavně Squire s tím melírem, jsou oblečeni v duchu 80. let, Horn má úděsné brýle, dvakrát tak velké jako jeho hlava, jen na toho Howea se ještě dá jakž takž koukat. Ještě, že tolik nedám na image.
Jinak ale výborné, bez slabých míst. Škoda, že je tak krátké. Bonusy na remasteru také nejsou na škodu.