Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.01.2012

Subjektivně řečeno a viděno – osmdesátá léta nenaplnila globálně moje očekávání tak, aby dokázala „překrýt“ sedmdesátá a šedesátá léta. To už jsem napsal na jiných místech vícekrát a nebudu to tedy rozvíjet…
Přesto se v této době objevilo „několik“ albových projektů, které mě dokázaly přesvědčit a ke kterým shlížím dodnes s jistým respektem a úctou – album Yes – 90125 – mě o tom dokázalo přesvědčit na první poslech.
Když se tahle klasická artrocková hudební formace v únoru 1980 rozpadla – bylo to lidsky a umělecky nevyhnutelné – tak jsem si říkal, že tak vynikající instrumentalisté a zpěváci určitě neřekli poslední slovo a že se nám zase nějak vrátí zpět. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se my, co jsme Yes měli uznávali jako nejvyšší uměleckou ikonu britského artrocku, dočkali. Byli zpět – třebaže ne v „klasické“ sestavě, ale opět plni energie a odhodlání a tohle album je toho neomylným dokladem.

OWNER OF A LONELY HEART – bubenický break a následuje výtečný kytarový riff. Ten zvuk mě dostává do varu. Je průrazný, čitelný, ostrý, přehledný a výtečně koresponduje s backgroundem. Synthesizery a samplované zvuky jsou natočeny vkusně s velkou citlivostí, takže se vzájemně nepřebíjejí. Výtečné aranžmá a opět přesně vypilované vokály. Nový kytarista Trevor Rabin přináší na album nový názor a kytarové myšlení a barvy. Staronový Tony Kaye nechce být reinkarnovaným Wakemanem a je součástí hudebního terénu. Skladba má ambici stát se opravdovým hitem a zaútočit na hitparády, aniž by ztratila svou úroveň. Famózní nástup v každém ohledu!

HOLD ON – druhá skladba má přehlednou harmonickou stavbu a nijak nezabředává do nějakých vrstvených komplikací v aranžmá. Její melodická linka je čitelná od začátku do konce a aranžérsky se zde kapela opravdu vyznamenala. V refrénu nosný motiv, který rozvíjí a v mezihře kytarová témata, která se prolínají a nenudí nadměrnou délkou. Jon Anderson svým tenorem je nezničitelný. Vnitřní vedení vokálů à capella je stejně famózní jako u starých Yes, ale všeho je zde jaksi dodáno s mírou, i když možná s mírnou snahou získat si i většinového posluchače, aniž by s uzarděním museli myslet na to, že zde dělají umělecké kompromisy, jako to dělali v osmdesátých letech Genesis….

IT CAN HAPPEN – je tohle sitár? Osobně se domnívám, že není. Bude to tzv. electric sitar guitar, jejíž zvuk simuluje tenhle podmanivý orientální nástroj. Tak tahle skladba mě pravděpodobně zatím uchvátila nejvíc. Prolínání harmonických struktur a pevný sound ve spojení s výtečnou vokální stavbou. Whiteovy bicí nástroje jsou stručné, zato Squire nezapomíná v patřičných momentech vkládat svoje pečlivě vypilované basové linky. Možná někdo namítne, že je to sound stadionového rocku osmdesátých let. Nemyslím si, že by to platilo bez odporu – tohle nejsou žádní U2 nebo Bruce Springsteen – Trevor Horn jako producent odvedl jedinečnou práci a kapela byla vedena jednolitým záměr dovést skladbu k dokonalosti a aranžérský podíl kapely je skvělý.

CHANGES – další skladba vychází opět z opakovaného hudebního motivu. Proměna mollových akordů v rozlamovaných sestupech je velmi účinná. Playbackované kytary, klávesy, basy a bicí jsou v nádherné rovnováze. Vokální linka je melancholicky podmanivá, ale vedle Andersona, Squirea je zde nový hlas – Trevora Rabina – zajímavá a čitelná změna. Ve srovnání s Asiou se domnívám, že kapela více využila svých instrumentálních, skladatelských, interpretačních a pěveckých možností

CINEMA – v této skladbě se jakoby noví Yes vracejí s modernějším soundem ke starým Yes (zejména na tehdejších koncertních albech). Instrumentální skladba má opět ten monumentální odér nekonečnosti. Jako závan minulosti….

LEAVE IT – zajímavá skladba. Zejména po vokální stavbě mě zaujala. Takhle vystavěné hlasy se jen tak neslyší. Myslím, že by s nimi byl spokojen i takový Bobby McFerrin, kterého si dokážu představit, jak s kapelou v téhle skladbě kooperuje. Přehledné harmonie a dobře propracovaná melodická linka s rytmickými akcenty. Tohle se naučit zpívat a udržet napětí nejen ve studiu, ale na koncertech, to chtělo mimořádné nasazení. Nový zvuk bicích Alana Whitea odpovídá požadavkům doby a klávesy drží harmonii a sekají v playbacích ostře jako bič. Vrstvení melodických linek je u Yes už tradičně dokonalé.

OUR SONG – rockovější pojetí skladby daného tématu, ale tady jsme neomylně v osmdesátých letech. Synthesizery to připomínají víc než adresně. Squireova baskytara je famózní, ale na druhé straně musím přiznat, že tady už cítím prolínání některých nápadů z minulých skladeb. Je tady spousta energetického potenciálu, ale možná se mělo více popřát instrumentálním schopnostem Rabina na kytaru a zapojit i akustické nástroje – akustickou dvanáctistrunnou kytaru a klavír a odfiltrovat ten nadbytek synthesizerů. Ale bylo to diktát doby, kterému se ani taková skupina jako Yes neubránila…

CITY OF LOVE – baskytarové intro a následně přimixované zmatené hlasy a šlapavý rytmus přináší změnu. Téma je schematické, zestručněné, ale proměnlivé. Tady se Yes nebojí místy více experimentovat, aniž by porušili písňovou koncepci skladby, která má navrch nad dlouhými instrumentálními plochami. V mezihře ovšem Trevor Rabin vsune krátké téměř destruktivní sólo a melodická linka se podřizuje rytmickým postupům. Je to kompromis mezi syrovějším rockem a jasnou melodickou stavbou a překvapení se zde konají téměř po celou její stopáž. Koncertně si dokážu představit, jak si s instrumentální části kapela dokázala pohrávat….

HEARTS – jsme ve finále. Synthesizerové a zvonečkové téma, jako vystřižené z japonského divadla kabuki. Výrazné zklidnění a zpomalení, až do okamžiku, než White důraznými údery do tympánů probudí posluchače z letargie. Zajímavý je backgroundový vokál a melodická linka se podřizuje rytmickému členění. Ukázkový sound pro kvalitní aparaturu v domácím prostředí! Rabin nám naservíruje kytarové sólo s razantním soundem s přeznívajícími akordy a po sešlápnutí pedálu zvolí další barevnou tónovou škálu. Tony Kaye pracuje s novými zvuky synthesizerů (také se zde hodně programuje), ale tu a tram se mu asi zasteskne po hammondkách, které ovšem v osmdesátých letech v rocku nemají co pohledávat. Další kytarové sólo s melodicky zpěvným tónem, jakoby Yes shrnuli dohromady všechny použité nápady a blíží se do finále s melancholickým loučením prostorového soundu… Velmi důstojný epilog za tímhle zajímavým comebackem jedné z nejdůležitějších kapel rockové historie.

Na album mám ještě osobní vzpomínku – zhruba ve stejné době (samozřejmě o něco později s ohledem na tehdejší poměry) u mě doma seděl zpěvák, skladatel a hudebník Olda Veselý a bubeník Jirka Rybář z artrockových Synkop, poslouchali jsme různou hudbu a také album 90125, a vzpomínám si, jak byli uchváceni soundem alba, aranžmá a celkovým novým pojetím a nahlas plánovali, že by chtěli nový hudební projekt udělat v podobném duchu. Měli v té době v kapele mimořádně talentovaného kytaristu Miloše Makovského a tak leccos napovídalo tomu, že by to s ohledem na československé poměry mohla být zajímavá myšlenka. Držel jsem jim palce, aby jim to vyšlo…. vývoj byl ale jiný.
Výtvarný koncept obalu alba je diametrálně odlišný od toho, co jsme byli zvyklí vnímat v sedmdesátých letech (trochu ve stylu King Crimson osmdesátých let) - tedy změna. Další změna. Členové kapely opustili máničkovský vzhled vlasatců sedmdesátých let a "povinně" se ostříhali. Úlitba osmdesátým létům, aby je akceptovalo "nové" publikum?
Raději na to nebudu odpovídat (Zajímavé je, že heavymetalová scéna si do osmdesátých let přetáhla dlouhé vlasy z hardrocku a nepotřebovala dělat kompromisy vůči novovlnným kohoutům, plísňovým džínám a mrkváčům s keckami....

90125 je vynikající album, které svědčí o tom, že i v přesynthesizerované době mohlo vzniknout rockové album (samozřejmě ruku v ruce se synthesizery) s výraznými uměleckými ambicemi a přiznám se, že se mi v řadě ohledů líbí víc, než jejich poslední řadové album Drama, vydané před jejich rozchodem. Výborný nástup. Vynikající sound! Pět hvězdiček!