Yes - 90125 (1983)

17.04.2020 legolas | #

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!
reagovat

Monthy @ 17.04.2020 09:51:17
tenhle kousek jsem nedávno dostal na LP od kamaráda, vyklízel sklep a bylo mu to líto vyhodit. Ačkoli nevím v jakém je stavu, o víkendu si jej pustím, probudila se ve mně zvědavost, bo krom Owner Of A Lonely Hear ( a ta mi vůbec nevadí ) z alba nic neznám.

dan @ 17.04.2020 10:10:07
Líbíš se mi legolasi, máš kuráž. Taky znám ve svém okolí pár namachrovanců co ti pořád vnucují svoje pravidla o nejlepší muzice pod sluncem a dokladují to termíny, o které běžný smrtelník normálně nezavadí. Jejich oblíbenost v kolektivu je mizivá, ale hlavně že si podpírají svá ega.

vmagistr @ 17.04.2020 11:35:16
Osmdesátková alba Yes vnímám jako sofistikovaný a dobře poslouchatelný pop rock, desky ze šedesátých a sedmdesátých let (minimálně od debutu po Close to Edge) pro mě ale znamenají víc.

pinkman @ 17.04.2020 11:59:10
Špičková práce na profesionální bázi. Obsahuje jak fakta, tak poutavou dějovou linii. Dobrá práce hochu. Já teda rozhodně nepatřím k bezmezným obdivovačům této periody Yes, ale ani s ní nemám kupodivu problém. Hlavně však nechápu, co ti tolik vadí na Owner Of A Lonely Heart? Ta skladba je kouzelná.

merhaut @ 17.04.2020 13:07:37
Já teda nevím, ale jak může být song hloupý?

Petr_70 @ 17.04.2020 13:18:51
pinkman: kouzelná v čem? Je to naprostá příšernost, která mne donutila odejít z jejich koncertu u nás v Olomouci.
Stokrát raději celý Invisible Touch od Genesis nebo Worlds Apart od Sagy než tuhle hrůzu...

Pegas @ 17.04.2020 15:47:51
Komu by to vadilo, tak tu komerční pachuť najde i zde. Srovnávat tuhle éru Yes se starší moc nejde. Prostě je to jiné. Mně se to líbí a dokonce se mi víc zalíbil Big Generator. Stejně tak mám rád první desky i ty s Hornem a Downesem nebo ABWH nebo Talk. Talk bych však k 90125 a Big Generator moc nepřiřazoval do party. Sice je tam také Rabin, ale už je to zase něco jiného.

pinkman @ 18.04.2020 04:26:25
Petr_70: tys odešel z koncertu kvůli jedné zahrané skladbě kterou nesnášíš?? To nemyslíš vážně? To ti nevadilo si takhle pokazit celý večer? Přece musels vědět co budou hrát, pak nechápu ty ztracené peníze za lupen.

gandalf @ 18.04.2020 04:47:15
Pardon, ale stavět vedle sebe takovou sračku jako Invisible Touch a klasiku 90125, je jako poměřovat shnilé ovoce s výstavním exotickým importem.

Petr_70 @ 18.04.2020 07:29:04
pinkman: tam šlo o to, že vzápětí po odeznění této hrůzy zahráli další ještě děsivější, kterou naštěstí ani neznám. Když k tomu připočtu ovace vesměs mladšího publika v mém okolí na tohle, připadal jsem si tam spíše jako v Ein Kessel Buntes, než na koncertě rockové legendy jejíž koncert jsem navštívil.
Bylo mi z toho smutno a proto jsem odešel...

gandalf: já to slyším přesně naopak. S tím oba asi nic nenaděláme...

Petr_70 @ 18.04.2020 07:49:37
Ještě pro úplnost: on se ten koncert celý moc nepovedl. Ani náhrada za nemocného Andersona na postu zpěváka nedopadla dobře. :(

Jarda P @ 18.04.2020 08:12:44
Byl jsem na onom koncertu v Olomouci také, ale žádnou sračku jsem neslyšel. Spíš mi vadily klávesy Olivera Wakemana, který otce co do kvality nezastoupil. Ale zase lépe než naposledy Downes. Éru s Rabínem poslouchám sporadicky, dávám přednost době před ním.

Mayak @ 18.04.2020 08:41:36
Videl som YES 6x, včetne koncertu ARW/YES, a videl som aj ten v Olomouci. Stál som vpredu spolu s Petrom Nožičkom (ex šéfredaktor českej mutácie Classic Rocku) a s Mirom Fischerom (šéf českého YES fan clubu) aj so svojimi priateľmi. Koncert sme si normálne užili v nadštandartnej pohode. Videl som aj lepšie koncerty YES, ale spokojný som bol aj napriek zostave v kapele, ktorá bola v tej dobe aktuálna ...

Danny @ 18.04.2020 09:10:50
legolas:
Rozumím ti, taky mám alba s Rabinem rád. To, jak Yes v tomto období propojili písňový rock s důmyslnými aranžemi, je velmi osobité. Mám tady dvě svá oblíbená alba: právě 90125, kde jsou aranže velmi vynalézavé a posouvají "obyčejný" rock k náročnějším posluchačům, a pak Union z roku 1991. Na Big Generator mám sám pro sebe pár slabších míst, ale taky je tu má nejoblíbenější skladba z tohoto období: Love Will Find A Way. Album Union znáš?

Pegas @ 18.04.2020 09:10:55
Mayak, Petr_70: V Olomouci to byl ten koncert s Benoitem Davidem za mikrofonem (první bez Andersona u nás), kdy hráli věci z Drama?

Jarda P @ 18.04.2020 09:51:04
Ano, s Davidem. Z Dramy hráli mám dojem Machine Messiah, ale krk bych za to nedal. Tehdy v Olomouci zkoušeli před započetím koncertní šňůry. Koncert byl nebe a dudy oproti tomu v Bratislavě před lety s Downesem a Davisonem.

Mayak @ 18.04.2020 11:03:42
Benoît David a Oliver Wakeman mi na koncerte vôbec nevadili, nevidel som ešte YES (možno našťastie) s Geoff Downesom a Jon Davisonom, ale chystal som sa tohto roku (máj) na nich iba kvôli "Relayer Tour", ale toto turné je už odložené o rok.
Keď však vidím aktuálne videá za posledný rok, je mi hodne smutno, hlavne z Alana Whitea a Geoff Downes je tiež odvar oproti obom Wakemanom (otec aj syn), ba aj oproti Igorovi Koroshevovi, ktorý hral v YES na "Open Your Eyes Tour" a na "Ladder Tour" ...

Petr_70 @ 18.04.2020 11:04:07
Pegas: tady je o tom něco více:

>> odkaz

Na mne tedy ten Benoit dojem neudělal vůbec. Už jen tím svým pozérstvím...

northman @ 18.04.2020 12:15:03
Yes nepatří ke kapelám, které obdivuji, ale uznávám. Když jsem na ORF1 v roce 1987 viděl klip se skladbou Owner Of A Lonely Hearts, tak jsem zprvu nevěřil, že se jedná o ty Yes, které jsem znal. Mně se ta skladba dodnes líbí a desku, kterou následně vydal Supraphon mám dodnes. Deska možná není tak kudrlinková jako Close To The Edge, je přímočará a má šmrnc. Nejvíce se mi líbí skladba Changes, ke srovnání s Invisible Touch se nevyjadřuji, abych někoho náhodou neurazil.

legolas @ 18.04.2020 19:46:24
Danny Union samozřejmě znám. Je to zvláštní slepenec několika dobrý a několika geniálních songů. Jde o nepochopené dědictví geniality rozvětvených Yes.

Petr_70 nevím jaké koncertní manýry D.Benoit používá, ale jako zpěvák je to extratřída. Ty zřejmě neposloucháš současnou hudbu, protože jinak bys věděl, že tento pán nedávno vydal se svými Mystery trojici hudebních skvostů. Ty jsou v dnešní době stejně významné a ceněné, jako byla v osmdesátých letech první tři alba Marillion.
Jon Anderson by lepšího dubla nesehnal.

steve @ 18.04.2020 19:52:37
Kdyby jenom spát. V aktuální době už není možné s jednou ženou ani žít. Ty rozdíly mezi námi a druhým pokolení jsou tak propastné, že přežije sotva jedno manželství ze čtyř. Rychlá doba a technika si vybírá svou daň. Aspoň je ten život zajímavější.

jiří schwarz @ 18.04.2020 23:38:55
Velmi pěkné album, celkem svěží, mám dost rád. Ale myslet si, že jde o vrchol toho, čím Yes přispěli do historie hudby, je mimomísnost.
Mimochodem, z koncertu Yes jsem v Praze ve Sjezdovém paláci taky odešel. Na stojáku se tý mojí z nedýchatelnýhi vzduchu dělalo zle, a mně bylo zle z toho příšernýho ozvučení, nechápal jsem, jak to taková profi kapela mohla dopustit. Naopak, koncert v holešovický hale byl prostě skvělej, včetně zvuku.

bullb @ 19.04.2020 09:52:57
Zamyslel som sa nad úvodnými vetami. Ak tým autor myslel seba, v poriadku. Čo s nami, ktorí poznali Yes skôr ? Nuž čo, mladosť pochabosť. Ale k hudbe: nikto nikomu nemôže zabrániť, aby toto album vyhlásil za najlepšie. My však vieme svoje. Stačí viac a pozorne počúvať.

Petr_70 @ 19.04.2020 11:21:16
Pod tíhou názorů zdejších oponentů mi to nedalo abych si album ještě jednou na Youtube nepřehrál. Popravdě vydržel jsem to do čtvrté skladby právě zmíněné Changes a dál jsem to prostě nedával...

Pokud se týče Owner Of A Lonely Heart jsem se jen utvrdil v tom, co jsem již uvedl. Opravdu nedokáži pochopit tu její adoraci zvláště pak u těch, kteří tolik odsuzují syntezátorový zvuk osmdesátek. Protože jestli něco dokonale reflektuje kýčovitý syntezátorový zvuk osmé dekády ruku v ruce s naivním a laciným nápěvem, pak je to právě tahle skladba.

To už opravdu raději ty zmíněné Genesis r. v. 1986 nebo i prvotinu Walk into Light od Iana Andersona. I přes místy popový nádech některých skladeb to totiž jak Tony Banks či Peter-John Vettese - narozdíl od Yes této etapy - s těmi syntezátory opravdu umějí.

stargazer @ 16.11.2022 16:31:01
Stará láska nerezaví. Tohle album jsem miloval v druhé půli osmdesátých let. I po letech je to pořád špíčka. Ta chemie mezi námi pořád je, takže čtyři a půl hvězdic. Talk je přece jenom o něco lepší.

balu @ 17.11.2022 10:41:17
Tato deska je vlastně projekt uskupení Cinema, které po zapojení Andersona využilo značku Yes...

stargazer @ 17.11.2022 16:15:49
balu: O tom projektu Cinema jsi mi oprášil paměť. Ano, četl jsem kdysi o tom projektu. A někde jsem zachytil to, že Anderson sice přispíval invencí, ale když prý už byl k nevydržení, tak mu jasně bylo zděleno, ať raději drží hubu a zpívá, když bere zo to takový balík

27.02.2017 oř | #

Třetina, možná dokonce polovina dnešních příznivců kapely zaregistrovala podvědomě tvorbu Yes, aniž by o tom vůbec sama tušila. Za minulého režimu točila hit Owner Of A Lonely Heart snad každá rozhlasová stanice a mezi odpornými disco tituly se blýštila artově povedená kompozice, určena široké veřejnosti. A tak ti, již propásli kapelu u jejího zrodu, sledovali novou etapu - podobně působivou, avšak více prozaickou.

Tvrzení a báchorky o tom, že se Yes vydali z maxima už v předchozí desetiletce, jsou lichá, mylná a hloupá, a předkládají je zastydlí fotříci dávných časů, nerespektující vývoj ani odlišná přání samotných tvůrců. Jedná se stále o art rock nejvyšší kvality, jen model se upravil vzoru ráže osmdesát proto, aby mohl přežít a nakonec se o patnáct let se vší pompou znovu obrodit.

Kapela stvořila kolekci s neskutečnou hitovostí a přesvědčivou hodnotou, která, i když oslavovala osmdesáté roky, dokáže oslovit s jistotou dodnes. Nejlepší songy není potřeba zvlášť vypisovat, jelikož aspirantů je mnoho a každý se drápe po poháru vítězství.
reagovat

jiří schwarz @ 27.02.2017 20:22:11
Oři, i tentokrát souhlasí s Tvou recenzí jeden ze "zastydlých fotříků dávných časů," který LP zakoupil nedlouho (jen pár let, hádám) po jejím původním vydání v edici Supraphonu (čest jeho památce). (Teď už můžu bejt zasstydlej, ondyno mi bylo, když jsem identifikoval pozůstatky mnou neoblíbeného disca, tak 26+).

dan @ 28.02.2017 05:15:52
Mezi zastydlé fotříky snad ještě nepatřím a tak s deskou nemám sebemenší problém. Toto jest rajská hudba Yes, stejně působivá jako jakýkoliv Relayer nebo Going. Jen ten zvuk.....

Tomáš Rojt @ 28.02.2017 06:47:49
YES se nadechli a zamířili trochu jiným směrem již na předchozím albu "Drama" z roku 1980. Albem 90125 se definitivně začala psát nová kapitola v dějinách YES, kterou spoluvytvářelo především trio Rabin,Squire a Horn. Tato kapitola končí výborným albem "Talk" a patří dle mého názoru k velmi úspěšné periodě v historii tvorby YES. Sice diametrálně odlišné od té první, která se psala v sedmdesátých letech, ale hudebně opět na výši.
obě periody zaznamenali samozřejmě slabší kousky jako "Union" nebo "Tormato", ale jak říkám, vše je otázkou vkusu. Za pozornost mi stojí ještě album "Fly from here", ale celkově se dát říct, že kapitola YES byla dopsána úmrtím Chrise Squira. Doufá,že se již nikdo YES nepokusí oživit, protože vzhledem k počtu hudebníkům, kteří kapelou prošli, bychom se klidně takového překvapení mohli dočkat.

john l @ 28.02.2017 06:54:06
Na Union prosím nesahat a na Tormato už vůbec NE!!!!!!!! Ruce utrhnu, hlavu urvu.

bullb @ 28.02.2017 07:24:46
Každá skupina má obdobie skvelej a prínosnej tvorby. Už som sa tu kdesi vyjadril, že veľa zo "známych skupín" napríklad aj Yes existovali len vďaka svojmu menu (žeby to bolo aj renomé ?). Platí to pre zoskupenia, ktoré sú chronicky známe v našich končinách. (Radšej nemenujem). Toto odráža aj ich tvorbu v "menej prínosnom" období. Je to fajn hudba, ale to je všetko.

24.03.2016 horyna | #

90125= model Yes pro 80-léta, model tak odlišný od dřívější tvorby, přesto stále velice svojský, nevtíravý a vysoce hudebně hodnotný. Model pro příští roky a alba, typický pro nového kytaristu a vnímání okolí. Profesionální skladatelský přístup, osobitos, hledání nových možností i vyrovnání se s odlišnou dobou, to jsou atributy zastoupeny v tvorbě Yes i pro léta nadcházející.
To hlavní zůstalo, kapelník, tahoun a skladatel baskytarista-Ch. Squire, po jednoalbové odmlce ztracený syn a nenahraditelný slavík- J. Anderson, úderný technik na bicí A. White a navrátivší se klávesák T. Kaye. Velká změna s příchodem Trevora Rabina na postu kytatristy byla nevyhnutelná a maximálně přiblížila Yes do skladatelsky i hráčsky "umírněnějších" osmdesátek.
Zmíněné album je zcela reprezentativní projekt pětice originálních osobností, z nichž je cítit že svou hudbou žijí a věří ji.

Úvodní, neskutečně hitovou Owner Of A Lonely Heart- prezentuje hned od počátku zcela odlišný zvuk kapely, Rabinův kytarový styl i značně zjednodušené Kayovi klávesy, jen božský Anderson pěje, jako by k žádné změně ani nedošlo.
Hold on- patří k mým velkým favoritům, obsahuje skvělá sóla a poutavé sbory, kapela šlape na maximum.
V třetí It Can Happen- slyšíme modulované akustiky, krásně tepající baskytaru a jistý Andersonův vokál, důraz je kladen na rytmus udržovaný silově působivými bicími, Rabin nás obklopuje malebnými tóny své šetistrunky.
Přichází Changes- hned od počátku mne zde vždy zaujme "nový" Rabinův vokál (ne nepodobný odstínu Dona Dokkena) jehož překrásná barva je velice působivá, to vše se odehrává za doprovodu Kayových klapek. Mistrně volené kytarové akordy, rázná rytmika, nevšední refrén s výborně intonujicím Andersonem, znamenají pro mne vrchol desky.
Po oduševnělém instrumentálním kusu Cinema, mě baví také sedmá Our Song- s porcí dobré nálady, naplněna originálními motivy a bravurní, rytmicky rázná
City of Love- s ostrými basovými akordy, poutavými sbory a funkčním Kayovým klapkostrojem.

Spolu s následovníkem Big Generator, jsou tohle jediné otisky tvorby (nepočítaje projekt A/B/W/H z 89 ) slovutných Yes pro probíhající desetiletí.
Dodejme ještě, že ne vůbec špatné.
reagovat

Snake @ 24.03.2016 18:45:16
Zvláštní je, že byť se mi tenhle osmdesátkový pop rock normálně nelíbí a neposlouchám jej, 90125 draplo mě natolik, že jsem si ho musel koupit. Ty melodie jsou prostě excelentní. Teď je to jedno z mála cédéček v mé sbírce, které si se mnou bez řečí poslechne i moje žena...

zdenek3 @ 25.03.2016 06:50:50
25.08.2007
jsem napsal k tomuto albu svůj pohled.
Po skoro 9 letech bych na svém pohledu nezměnil ani čárku. Obzvláště s ohledem na vývoj Yes od té doby.
Pro mne je to album stále 1. Yes.

PaloM @ 25.03.2016 10:11:15
Názor autora recenzie mi je veľmi blízky. Keď som si LP platňu, vydanú u nás, kúpil, bol som z nej nadšený.
Mám veľmi rád Yes komplet po rok 2010, potom sa začali diať divné, až neodpustiteľné veci.

horyna @ 25.03.2016 17:05:55
poslední věta od autora -PaloM, obzvlášť spojení "až neodpustiteľné veci" by se dala třikrát podtrhnout.

bullb @ 25.03.2016 17:42:57
Kdesi tu bolo poznamenané, že osemdesiate roky neboli tak výnimočné, ako napríklad o jednu až dve dekády skôr. Pre mňa Yes končia albumom Going For The One, aj to len priemerom hodnotenia. 90125 radšej nekomentujem.

Brano @ 25.03.2016 17:45:30
horyna,človeče pekne píšeš!

horyna @ 25.03.2016 18:28:49
Brano: díky moc, díky!! Zkouknul jsem tvůj profil a recky a kukám že jsme z podobného těsta, nejen věkově a podobou oblíbených kapel, ale když koukám na pár posledně bodovaných alba,tak vesměs podepisuju do puntíku- Out of the Tun.Mouth, Astonishing (největší průser kapely), oblíbenost desek Kansas, Flower Kings, Spo. Beard, Pendragon, Saga, Pallas, Proto Kaw atd... nejspíš i kvůli tobě jsem si sehnal Casino :-)

PaloM @ 25.03.2016 18:36:05
No, je to škoda. Tak, ako niektorí ľudia nevedia prekročiť svoj tieň, tak niektorí fanúšikovia celý zvyšok života budú tvrdiť, že jediné kapely, ktoré vedeli hrať, boli Led Zeppelin a Deep Purple. Napr. kolega v práci má takých známych z detstva. Na rovnakej úrovni sú tvrdenia, opakujúce sa tu doblba ako kolovrátok, o prekliatych osemdesiatych. Ľutujem takých poslucháčov hudby, strašne sami seba ochudobňujú o nové rozmery. Yes viac ako 30 rokov dokazovali svoju originalitu a to mi úplne stačí. Že to v koncovke nezvládli, no a čo, aj to sa stáva.

horyna @ 25.03.2016 18:59:41
PaloM: přesně,přesně,jen jsem sledoval poslední dlouhou debatu u Led Zeppelin, která se týkala i osdesátek a musel jsem se ve strytu duše některým tvrzením smát, osobně tyto roky zvlášť nemusím a ani je nijak neupřednostňuju, ale i zde se najde sakra dost alb které stojí za poslech a jsou invenční.
"Yes viac ako 30 rokov dokazovali svoju originalitu a to mi úplne stačí. Že to v koncovke nezvládli, no a čo, aj to sa stáva. "- krutá pravda!!!!!!!! ZLATÁ SLOVA!!!!

28.02.2013 Gattolino | #

Jako milovník Yesáků od jedničky po Going for the One naprosto bez výhrad a Tormata s výhradami se snažím už nějakou dobu naposlouchat další studiová alba, zvláště poté, co je řada recenzí mnohdy dost chválí.
Možná jsem toto album ještě neslyšel tolikrát, jako třeba Dukea od Genesis, kterého jsem si nakonec oblíbil. Ale stejně jako mezi Dukem nebo And then .. a třeba Foxtrotem pro mne asi navždy zůstane nutností neporovnávat a brát je jako nesouvisející díla, bude to zde asi podobné. Že je to hudba kvalitní, virtuózní, energická, není pochyb, ale tak trochu pro mne postrádá odvahu vstupu do neznámých vod - je zde příliš mnoho sázky na jistotu, což ovšem lze pochopit v době, kdy šlo o samu existenci kapely.
Jde taky o moment, kdy člověk slyší hudbu a okamžitě si řekne, to jsou přece Yes! Samozřejmě, Anderson se zaměnit nedá, ale je to zřejmě syndrom doby, že i třeba tehdejší Queen by byly bez typického Freddieho hlasu anonymnější a zaměnitelnější.
Jistě, moje recenze je více o pocitech, ale postrádám zde ono "odvanutí do snu", tolik přítomné na Tales, Going nebo Close. Nebo něco tak křehkého jako Soon na Relayeru.
Ale je to bezesporu poctivá deska, na nic si nehraje, jako to dělá tak trochu Tormato, a z muzikantského hlediska jí lze těžko něco vytknout. Možná to chce více poslechů?
reagovat

PaloM @ 28.02.2013 12:31:38
Recenzie o pocitoch mám najradšej, lebo sú o hudbe. Recenzie, kde niekto iba vymenuje hráčov a značky ich nástrojov, prípadne kde nahrávali a koľko na tom zarobili, nie sú recenzie o hudbe.
Takmer po 6 rokoch tvoja recenzia, máš dobrú výdrž.
Album mám rád, sklamali ma až Union a Open your eyes.

b.wolf @ 28.02.2013 13:42:43
Mně se tahle deska hodně líbila a líbí (koupil jsem kdysi v 80' letech vinyl a nemohl uvěřit, že komáři fakt pustili na trh YES). Jasně, je to pop-rock, ale parádní (s původní tvorbou nemá samozřejmě kromě hráčů nic společného). Jednu dobu jsem nemusel úvodní track, ale jinak kousky jako It can happen, Our song nebo Hearts jsou zdařilé. Bohužel je to poslední album YES, které občas točím; z následujících Big Generator, Union ne, pak až Talk a semtam Ladder nebo Oper Your Eyes. Ty tři hvězdy jsou odpovídající.

zdenek2512 @ 01.03.2013 10:19:06
K téhle desce je dobré si přečíst sleevnote, který je součástí vinylu vydaného Supraphonem. Já mám od Yes velice rád Fragile, Close To The Edge a právě tuto desku pro jistou syrovost a dá se říci i jednoduchost. Skladba Changes hovoří za vše nádhera.

Gattolino @ 15.02.2015 17:03:41
Utekly cca dva roky od této mé recenzičky, a musím říci, že i díky přečtení historie Yes od Chrise Welche, jsem si tuto desku více naposlouchal. Srovnávat to se sedmdesátkami nemá smysl, ale toto album je skvělé, ostré, nápadité. Dnes bych přidal hvězdičku.

Mohyla @ 15.02.2015 17:18:51
Mám Ti upraviť hodnotenie na 4*?

Gattolino @ 16.02.2015 10:45:20
Tak jo, díky. Ta deska si 4 hvězdičky zaslouží.

04.01.2012 Petr Gratias | #

Subjektivně řečeno a viděno – osmdesátá léta nenaplnila globálně moje očekávání tak, aby dokázala „překrýt“ sedmdesátá a šedesátá léta. To už jsem napsal na jiných místech vícekrát a nebudu to tedy rozvíjet…
Přesto se v této době objevilo „několik“ albových projektů, které mě dokázaly přesvědčit a ke kterým shlížím dodnes s jistým respektem a úctou – album Yes – 90125 – mě o tom dokázalo přesvědčit na první poslech.
Když se tahle klasická artrocková hudební formace v únoru 1980 rozpadla – bylo to lidsky a umělecky nevyhnutelné – tak jsem si říkal, že tak vynikající instrumentalisté a zpěváci určitě neřekli poslední slovo a že se nám zase nějak vrátí zpět. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se my, co jsme Yes měli uznávali jako nejvyšší uměleckou ikonu britského artrocku, dočkali. Byli zpět – třebaže ne v „klasické“ sestavě, ale opět plni energie a odhodlání a tohle album je toho neomylným dokladem.

OWNER OF A LONELY HEART – bubenický break a následuje výtečný kytarový riff. Ten zvuk mě dostává do varu. Je průrazný, čitelný, ostrý, přehledný a výtečně koresponduje s backgroundem. Synthesizery a samplované zvuky jsou natočeny vkusně s velkou citlivostí, takže se vzájemně nepřebíjejí. Výtečné aranžmá a opět přesně vypilované vokály. Nový kytarista Trevor Rabin přináší na album nový názor a kytarové myšlení a barvy. Staronový Tony Kaye nechce být reinkarnovaným Wakemanem a je součástí hudebního terénu. Skladba má ambici stát se opravdovým hitem a zaútočit na hitparády, aniž by ztratila svou úroveň. Famózní nástup v každém ohledu!

HOLD ON – druhá skladba má přehlednou harmonickou stavbu a nijak nezabředává do nějakých vrstvených komplikací v aranžmá. Její melodická linka je čitelná od začátku do konce a aranžérsky se zde kapela opravdu vyznamenala. V refrénu nosný motiv, který rozvíjí a v mezihře kytarová témata, která se prolínají a nenudí nadměrnou délkou. Jon Anderson svým tenorem je nezničitelný. Vnitřní vedení vokálů à capella je stejně famózní jako u starých Yes, ale všeho je zde jaksi dodáno s mírou, i když možná s mírnou snahou získat si i většinového posluchače, aniž by s uzarděním museli myslet na to, že zde dělají umělecké kompromisy, jako to dělali v osmdesátých letech Genesis….

IT CAN HAPPEN – je tohle sitár? Osobně se domnívám, že není. Bude to tzv. electric sitar guitar, jejíž zvuk simuluje tenhle podmanivý orientální nástroj. Tak tahle skladba mě pravděpodobně zatím uchvátila nejvíc. Prolínání harmonických struktur a pevný sound ve spojení s výtečnou vokální stavbou. Whiteovy bicí nástroje jsou stručné, zato Squire nezapomíná v patřičných momentech vkládat svoje pečlivě vypilované basové linky. Možná někdo namítne, že je to sound stadionového rocku osmdesátých let. Nemyslím si, že by to platilo bez odporu – tohle nejsou žádní U2 nebo Bruce Springsteen – Trevor Horn jako producent odvedl jedinečnou práci a kapela byla vedena jednolitým záměr dovést skladbu k dokonalosti a aranžérský podíl kapely je skvělý.

CHANGES – další skladba vychází opět z opakovaného hudebního motivu. Proměna mollových akordů v rozlamovaných sestupech je velmi účinná. Playbackované kytary, klávesy, basy a bicí jsou v nádherné rovnováze. Vokální linka je melancholicky podmanivá, ale vedle Andersona, Squirea je zde nový hlas – Trevora Rabina – zajímavá a čitelná změna. Ve srovnání s Asiou se domnívám, že kapela více využila svých instrumentálních, skladatelských, interpretačních a pěveckých možností

CINEMA – v této skladbě se jakoby noví Yes vracejí s modernějším soundem ke starým Yes (zejména na tehdejších koncertních albech). Instrumentální skladba má opět ten monumentální odér nekonečnosti. Jako závan minulosti….

LEAVE IT – zajímavá skladba. Zejména po vokální stavbě mě zaujala. Takhle vystavěné hlasy se jen tak neslyší. Myslím, že by s nimi byl spokojen i takový Bobby McFerrin, kterého si dokážu představit, jak s kapelou v téhle skladbě kooperuje. Přehledné harmonie a dobře propracovaná melodická linka s rytmickými akcenty. Tohle se naučit zpívat a udržet napětí nejen ve studiu, ale na koncertech, to chtělo mimořádné nasazení. Nový zvuk bicích Alana Whitea odpovídá požadavkům doby a klávesy drží harmonii a sekají v playbacích ostře jako bič. Vrstvení melodických linek je u Yes už tradičně dokonalé.

OUR SONG – rockovější pojetí skladby daného tématu, ale tady jsme neomylně v osmdesátých letech. Synthesizery to připomínají víc než adresně. Squireova baskytara je famózní, ale na druhé straně musím přiznat, že tady už cítím prolínání některých nápadů z minulých skladeb. Je tady spousta energetického potenciálu, ale možná se mělo více popřát instrumentálním schopnostem Rabina na kytaru a zapojit i akustické nástroje – akustickou dvanáctistrunnou kytaru a klavír a odfiltrovat ten nadbytek synthesizerů. Ale bylo to diktát doby, kterému se ani taková skupina jako Yes neubránila…

CITY OF LOVE – baskytarové intro a následně přimixované zmatené hlasy a šlapavý rytmus přináší změnu. Téma je schematické, zestručněné, ale proměnlivé. Tady se Yes nebojí místy více experimentovat, aniž by porušili písňovou koncepci skladby, která má navrch nad dlouhými instrumentálními plochami. V mezihře ovšem Trevor Rabin vsune krátké téměř destruktivní sólo a melodická linka se podřizuje rytmickým postupům. Je to kompromis mezi syrovějším rockem a jasnou melodickou stavbou a překvapení se zde konají téměř po celou její stopáž. Koncertně si dokážu představit, jak si s instrumentální části kapela dokázala pohrávat….

HEARTS – jsme ve finále. Synthesizerové a zvonečkové téma, jako vystřižené z japonského divadla kabuki. Výrazné zklidnění a zpomalení, až do okamžiku, než White důraznými údery do tympánů probudí posluchače z letargie. Zajímavý je backgroundový vokál a melodická linka se podřizuje rytmickému členění. Ukázkový sound pro kvalitní aparaturu v domácím prostředí! Rabin nám naservíruje kytarové sólo s razantním soundem s přeznívajícími akordy a po sešlápnutí pedálu zvolí další barevnou tónovou škálu. Tony Kaye pracuje s novými zvuky synthesizerů (také se zde hodně programuje), ale tu a tram se mu asi zasteskne po hammondkách, které ovšem v osmdesátých letech v rocku nemají co pohledávat. Další kytarové sólo s melodicky zpěvným tónem, jakoby Yes shrnuli dohromady všechny použité nápady a blíží se do finále s melancholickým loučením prostorového soundu… Velmi důstojný epilog za tímhle zajímavým comebackem jedné z nejdůležitějších kapel rockové historie.

Na album mám ještě osobní vzpomínku – zhruba ve stejné době (samozřejmě o něco později s ohledem na tehdejší poměry) u mě doma seděl zpěvák, skladatel a hudebník Olda Veselý a bubeník Jirka Rybář z artrockových Synkop, poslouchali jsme různou hudbu a také album 90125, a vzpomínám si, jak byli uchváceni soundem alba, aranžmá a celkovým novým pojetím a nahlas plánovali, že by chtěli nový hudební projekt udělat v podobném duchu. Měli v té době v kapele mimořádně talentovaného kytaristu Miloše Makovského a tak leccos napovídalo tomu, že by to s ohledem na československé poměry mohla být zajímavá myšlenka. Držel jsem jim palce, aby jim to vyšlo…. vývoj byl ale jiný.
Výtvarný koncept obalu alba je diametrálně odlišný od toho, co jsme byli zvyklí vnímat v sedmdesátých letech (trochu ve stylu King Crimson osmdesátých let) - tedy změna. Další změna. Členové kapely opustili máničkovský vzhled vlasatců sedmdesátých let a "povinně" se ostříhali. Úlitba osmdesátým létům, aby je akceptovalo "nové" publikum?
Raději na to nebudu odpovídat (Zajímavé je, že heavymetalová scéna si do osmdesátých let přetáhla dlouhé vlasy z hardrocku a nepotřebovala dělat kompromisy vůči novovlnným kohoutům, plísňovým džínám a mrkváčům s keckami....

90125 je vynikající album, které svědčí o tom, že i v přesynthesizerované době mohlo vzniknout rockové album (samozřejmě ruku v ruce se synthesizery) s výraznými uměleckými ambicemi a přiznám se, že se mi v řadě ohledů líbí víc, než jejich poslední řadové album Drama, vydané před jejich rozchodem. Výborný nástup. Vynikající sound! Pět hvězdiček!



reagovat

PaloM @ 04.01.2012 10:22:21
Pre mňa je skupina Yes najlepšia z tých, čo počúvam.
P.Gratias: Predsa to nie je s tebou až tak zlé, aj v 80.-rokoch si našiel kvalitu :-)
Dík za pripomienku, s recenziou súhlasím.

Petr Gratias @ 04.01.2012 10:50:43
Zdravím Palo!
Díky, že jsem "obstál" (chachacha)
Opravdu se shodneme: návrat YES tímto albem
byl opravdu triumfální.
Nesledoval jsem sice nějak cíleně jejich další alba,
která za tímto následovala (té hudby je tolik)- musím si ji doobjevit. Rozhodně mě ale zaujala víc než tehdy hodně propagovaní GENESIS.
Obecně soudím, že YES jsou pro mě nejlepší kapelou artrockového žánru, i když taková tvrzení bývají ošidná a nechávají za sebou i ELP, GENESIS (sedmdesátá léta) a další nejmenované kapely. Nechci se do toho zamotávat. Ono to NEJ se někdy může obrátit naopak proti vlastnímu tvrzení.
Zdravím!

Hikoki777 @ 04.01.2012 15:43:49
Mě přišla tahle deska jako skvěle udělaný pop-rock, ovšem naprosto neslučitelný s tím, co pro mě do té doby Yes od Close to the Edge ale i předchozím alb reprezentovali. V době, kdy jsem podobně jako Petr měl dojem, že nic nového a zásadně zajímavého nebylo k mání (z vyjímkou Police,Petera Gabriela a u nás Pražského Výběru)mě tahle deska sice oslovila, dokonce jsem si ji tehdy koupil a často poslouchal, ale bral jsem ji fakticky jako velký ´poklesek´ a úlitbu komerci, jak sme tehdy říkávali, těchto mých ´božských´ Yes. Od té doby jsem ji to už ´odpustil´, ale, že bych si tuhle desku pouštěl, to asi už moc nehrozí. Není tam totiž s novými poslechy co objevovat,což byl pro mě vždy hlavní atribut kvalitní a nadčasové, zejména pak artrockové hudby.

yngwie3 @ 04.01.2012 18:45:17
Na jar 1984 som išiel kupovať svoj prvý Fender Stratocaster. A celou cestou do Nového Mesta nad Váhom kde sa transakcia konala, sme celá kapela natrepaná do starej škodovky, počúvali práve tento album a boli sme z neho doslova unesený. Takže pre mňa má tento opus okrem hodobného, aj vysokú spomienkovú cenu. A vždy keď ho počujem, prevalí sa mnou vlna ohromnej nostalgie.

dolycentrum @ 04.01.2012 21:33:23
Musim sa priznat aj ked Yes mam v hlbokej ucte a to az takej,ze mam ich vsetky na CD,dalej som to znasobil na japonskych mini vinyl replikach a vychytene kusky mam na ciernych vinyloch.Nechcem tym prezentovat svoju hudobnu mamonu,skor ozrejmit stupen hodnoty aky maju pre mna.
Spominany album znel aj u mna zlomovo,ale pripisoval som to spoplatneniu doby a modneho vplyvu.80-te roky rezovovali plnym nastupom a do bludnej slepej ulicky kam sa vohnal art rock to bolo ciastocne vychodisko.Nieco podobne ako House of the holly od Led Zeppelin.
90125 mal pre mna cenu nasobku kedy originalne vinyly bolo mozne zadovazit len na burzach,alebo u znamych s moznostou vycestovania.Mam k nemu aj osobity vztah prave moznostou kedy mne na gramafone znel kratko po vydani...
Tato ich reinkarmacia si zasluhuje plny pocet s cim sa stotoznujem s autorom ostatne vynikajucej recenzie...

sato @ 10.10.2012 17:20:37
Také souhlas s recenzí a malá vzpomínka na jednu ze skladeb.Nevím, jestli to tu někdo vespod poznamenal, ale na vojně jsme ladili parádní západní stanici Radio Luxembourg- Laxík a tam měli jako znělku skladbu číslo 7 Our Song. Dlouho jsem nevěděl, kdo to hraje, protože před tím než začal zpěv do toho začal moderátor mluvit. Jednou se stal, ale zázrak a pustili to celé a já byl v obraze.

02.11.2011 Brano | #

Yes vstúpili do nového desaťročia zmenou zostavy,ale aj zmenou štýlu.Na spevácky post sa vrátil Jon Anderson,gitary obsluhoval juhoafrický rocker Trevor Rabin a klávesových nástrojov sa ujal staronový kohort Tony Kaye,ktorý v Yes účinkoval ešte v roku 1971 na platni The Yes Album.Až potom ho vystriedal Rick Wakeman.Teda nastal návrat strateného syna.Štýlovo Yesáci definitívne upustili od rozmachlých a veľkovýpravných epických kompozícii a preorientovali sa na jednoduchší,minimalistickejší,energický a priamočiarejší rock s výraznými prvkami AOR(adult oriented rock).A skutočne sa im podarilo týmto albumom osloviť široké spektrum hudobných fandov,najmä tých,ktorí Yes predtým nemohli ani cítiť.Yes pod vedením producenta Trevora Horna do necelých 45 minút vtesnali také nadupané pecky až to rockerovi vyráža dych.Nenachádza sa tu ani jedno jediné slabučké miesto,ani jedna škulinka.Album je veľmi náladovo kompaktný,jednoliaty s vysokou nutričnou rockovou hodnotou.Od megahitu Owner of a lonely heart s náročným schizofrenickým videoklipom až po záverečnú kompozíciu Heart,ktorá je takým letmým poobhliadnutím za artrockovými rokmi sedemdesiatymi je kolekcia 90125 významným a veľmi dôležitým míľnikom na hudobnej púti skupiny YES.Päť hviezdičiek? YES!
reagovat

martin69 @ 02.11.2011 07:44:13
Brano,souhlasím s tebou!!!

b.wolf @ 02.11.2011 09:08:12
Vidím, že ses dal do recenzí YES:)... jinak samozřejmě souhlas, tohle byla jedna z prvních LP, která mi dodnes zůstala v DGF.

pito63 @ 02.11.2011 09:57:41
YES patrí medzi prvé skupiny, kde som začal s kupovaním CD nosičov. Bohužiaľ, dosku "90125" som si nekúpil a snáď s výnimkou hitu "Owner of a Lonely Heart" ani nepočul. Skúsim to napraviť.
Braňo, vďaka za recenziu!

Brano @ 02.11.2011 13:39:08
Páni,ďakujem za vaše názory.Piťo,90125 je jednoznačne najrockovejší album od Yes a verím,že ťa zaujme.

b.wolf @ 02.11.2011 14:04:14
Pito63, dle nicku už jsi pamětník, takže tuhle fošnu určitě zkus. Je to hodně rocková záležitost, kterou si rád pouštím. Fakt je, že jednu dobu jsem ji nemusel protože "Owner..." mleli v kdejakém rádiu...

Cossack @ 02.11.2011 21:55:29
No prosím... Tolik kritizovaná i omílaná skladba "Owner Of A Lonely Heart" je (zatím) jediná skladba, kterou si od YES kdykoli a rád poslechnu.
(Berte to spíš jako stížnost, než jako chlubení... Holt víc než „Yes Fan” jsem „No Fan”. Ale vím, že to je moje chyba.) :-D

PaloM @ 03.11.2011 08:34:15
Yes, forever moja najobľúbenejšia skupina. Yes - skupina, ktorá art rock dotiahla najvyššie.

pito63 @ 03.11.2011 11:02:50
b.wolf
V tejto chvíli to napravujem. :-)
V roku 1983, ak ma pamäť neklame, dávali Nemčúri naživo veľký koncert z Dortmundu, kde vystúpilo mnoho umelcov, aj YES. Vtedy to bolo veľmi aktuálne a zaznela aj skladba "Owner of a Lonely Heart". "Šumné"!

10.06.2010 nowhere_man | #

90125 je prelomový album kapely Yes z pohľadu hudby. Toto je jednoducho album plný jednoduchých chytľavých a priamočiarych skladieb. Nič zložité, ale ani nič povrchné. Vynikajúco sa počúva a jeho nenáročnosť v porovnaní s predchádzajúcimi počinmi kapely je jednoducho úchvatná. Owner of a lonely heart je klasická skladba s riffom známym všetkým. Z ostatných skladieb vynikajú hlavne It can happen s nádherným motívom a refrénom, Changes s veľmi zaujímavou atmosférou, priamočiary ťah na bránu City of love so štadiónovým refrénom... A vlastne všetky skladby sú príjemné a majú čo do seba. A v bonusoch figurujú dve skladby spievané Rabinom pred príchodom Andersona a tiež sú veľmi vydarené - chytľavá Make it easy a našľapaná It´s over. Album 90125 mám veľmi rád, príjemne sa počúva. Ale s ohľadom na veľdiela tejto kapely dám štyri.
reagovat

Tomáš @ 11.06.2010 06:17:55
Nádherné album, muzikantsky vytříbené a přitom docela přístupné v porovnání s některými staršími alby. Nejvíc zde asi zapracovali Rabin,Squire a Horn. YES tímto albem chytli druhý dech, ke kterému se paradoxně nadýchli již předchozím albem DRAMA, kde se sestava poprvé radikálně obměnila.Stewe Howa mám rád, ale zde mi nechybí.

PaloM @ 11.06.2010 07:05:42
Oplatí sa občas si pustiť aj 90125. Súhlasim s recenziou aj reakciou Tomáša. Pripomienku mám len k nowhere_man, že "nič zložité". V tom je genialita, že ono sa to tak môže zdať, ale v skutočnosti väčšina skladieb vôbec nie je jednoduchá.

nowhere_man @ 11.06.2010 10:49:55
PaloM: Veď práve to viem. Osobne milujem zložitú hudbu, ale stále mám názor, že je ťažšie vytvoriť krásnu jednoduchú hudbu. A v podstate máš pravdu, 90125 nie je až tak jednoduchá hudba, ale v porovnaní s predchádzajúcimi počinmi sa mi tak javí.

kaktus @ 10.12.2010 18:22:48
Přelomové album? Asi ano, tímto albem Yes vstoupily do popu, sice vynikajícího na dobové poměry instrumentálně téměř dokonalého, ale z hlediska své předchozí tvorby a i z dnešního pohledu to byla slepá ulička. Jako fanoušek starých Yes bych si 90125 dnes nekoupil, a ti co poslouchají pop taky ne. Příjemný poslech no nevím, ja z něho dostal v 83 snad i kopřivku jak mi přišlo podbízívé, vždytˇ tenhle slepenec dali v podstatě dohromady manažeři (**). To nejhorší nás ale teprve čekalo -90125 live(*) a Big Generator(*1/2)

PaloM @ 10.12.2010 19:35:57
Ale kaktus, tak tragicky by som to nevidel :-) Sú to pekné pesničky. Mám celú diskografiu Yes, počúvam aj pop a nemám problém ani s týmto, ani s Big Generator. Problém mám iba s Union a Open Your Eyes.

kaktus @ 11.12.2010 16:31:01
PaloM- na to jsem už neměl dost sil.
Souhlasím jsou to pěkné písničky, ale na to mám The Cure, Siouxsie & The Banshees, Echo & the Bunnymen, XTC, Ultravox atd (stejná doba), a od Yes jsem očekával (a dostával) něco jiného.

PaloM @ 11.12.2010 16:51:22
Chápem ťa a rešpektujem, v mladosti som mal podobné názory.

yngwie3 @ 11.12.2010 20:53:30
to kaktus: Ak dovolíš, mám dotaz. Pochopil som správne, ak sa domnievam, že tieto kapely / The Cure, Siouxsie & The Banshees, Echo & the Bunnymen, XTC, Ultravox atd / dávaš do jedného vreca s Yes len preto, že vytvorili predmetný album ? Ak sa mýlim, poprosím o vysvetlenie. Ďakujem.

kaktus @ 12.12.2010 18:00:56
yngwie3- v podstatě ano (jesti je poslouchám), ale i ne (je to jiná hudba), Yes poslouchám když mám na ně chut´ a Cure zase když mám chut´ na ně, dobrá hudba není značka "Yes" (album Cure-Disintagration je v mém žebřícku podstatně výš než Yes-90125). Yes je pro mě artrocková skupina a od ní nechci v podstatě popové písničky, Ultravox je pop a neočekávám od nich artrockové 15min kompozice. Jasné?
PaloM-jsem 63. ročník. Nezaskládám si byt kompletními dikografiemi, když vím, že vzhedem k času si jejich slabá alba neposlechnu a to ani pro jednu, dvě dobré skladby a to platí jak u Yes tak i u Queen ,Genesis, ELP, Ultravox atd.

PaloM @ 12.12.2010 18:21:47
kaktus: však ja robím to isté. Veľa krát som tu písal, že z diskografií kupujem len to, čo počúvam. Nepochybne máš aj ty svoje kapely, ktoré sú srdcové záležitosti a odpustíš im aj slabšie veci.

yngwie3 @ 12.12.2010 19:55:33
to kaktus: Niccoló Machiavelli by mal z Tvojej odpovede určite neskrývanú radosť :o) Predpokladám že pracuješ ako politik, minimálne na regionálnej úrovni, ak nie vyššie :ö) Ale aj tak vďaka za odpoveď. Album 90125 je podľa mojho názoru skvelý, napriek tomu že sa na jeho tvorbe podieľal "zlepenec" skvelých hudobníkov. Porovnávať Yes a napr. Cure to chce vážne silný žalúdok.

Filozof @ 13.12.2010 07:25:19
Yngwie
Mohu vědět, jak sis to spojil s Machiavellim?

yngwie3 @ 13.12.2010 17:17:29
to kaktus: Prečítaj si, prosím, po sebe príspevok z 12.12.2010 začínajúci " v podstate ano " a končiaci "chuť na ne ". Možno na to prídeš, a hlavne keď si k tomu pridáš na záver " Jasné ? ". Yes sú značkou dobrej hudby, tak ako je Ferrari značkou dobrého auta alebo Cohiba značkou kvalitnej cigary. Punktum. A keďže predmetný album nie je popová hudba ale poriadny rock s príchuťou artu, nemáš čo chcieť pop.

kaktus @ 14.12.2010 17:00:40
yngwie3- pokud máš se smyslem věty problém, tak je to jazykovou "barierou". To že poslouchám i jiné žanry není doufám vada, že tam nacházím hudbu, které dám přednost před méně povedenými alby artrockových velikánů snad taky ne, tak v čem je problém, s tím že jsem vyjadřil názor, který se odlišuje od tvého? Já ten svůj kvůli tomu stejně nezměním. Mimo jiné poslouchám i Sex Pistols, Clash, Cocteau Twin, Bauhaus, Cult, Dead Kennedys a spoustu podobně pokleslých skupin.
PaloM- Skupiny jako jsou Yes, Genesis, King Crimson, Van Der Graaf Generator, ELP atd. považuji za zlatý fond rockové hudby a zásadně ovlivnily můj hudební vkus A odpouštění slabších alb? Je málo času se k nim vracet a kdybych nelikvidoval sbírku audio kazet, tak jsem si na ně ani nevzpomněl. To na vysvětlenou.
Na závěr - pobavilo mě, kolik reakcí je na mé malé popíchnutí, poslouchejte více hudbu méně pište. To platí i(hlavně)pro mne.

Filozof @ 15.12.2010 07:54:09
Kaktus
Jak mluvíš o toleranci jiného názoru - právě tady a u Genesis se s ní moc nesetkávám... :-).

05.01.2010 Voytus | #

První písní, kterou jsem od Yes slyšel, byly Changes z tohoto alba. Vlastně jsem se k tomu dostal docela zajímavým způsobem, a sice při hodině hudební výchovy v osmé třídě. Už z dřívějška jsem byl naučen na Párply, Zeppeliny, Rolling Stones a o kapele Yes jsem jen věděl, že existuje. A že zrovna Changes mě zaujala - jednak nezvyklý rytmus, ale i srozumitelnost a hitovost. Jenže šlo o osmdesátá léta a i mě otravovaly klávesové zvuky. Album jsem ale o něco později sehnal (společně s Union, Talk, o něco později Drama, Open Your Eyes, Magnification a Yessongs).
Co dnes k albu s odstupem napsat, když jsem se po poslechu Yessongs v nějakých osmnácti věnoval prakticky jen starší tvorbě?
Jde o comeback s Jonem Andersonem, který neočekávaně odešel v roce 1980 a po dalším albu se kapela v roce 1981 rozpadla. V sestavě není ani Wakeman, ani Howe. Po dvanácti letech se do sestavy vrátil původní klávesák Kaye. Ten ovšem Wakemanových kvalit nedosahuje a navíc spoustu klávesových partů nahrával i nový kytarista a zpěvák Trevor Rabin. Uznávám, že Yes dostal znovu do hitparád, ovšem za dost velkou cenu - i když na druhou stranu, dá se vyhnout klipům :-). A bohužel právě absence Howea je tu znát - stejně jako když od Genesis odešel Steve Hackett, také přeběhli na popové teritorium. Howe ale také propadl komerčním svodům ve formě té přeslazené Asie, takže není důvod mu neúčast vyčítat.
Hudba jako taková to není špatná, Yes se tu soustředí na chytlavé melodie s jasným důrazem na přimočařejší rytmus. Nestavějí mohutné katedrály jako v sedmdesátých letech, tentokrát jde o budovy velice strohých a účelových tvarů, stejně jako název, který je jen katalogové číslo alba. Musím říct, že mě se poměrně oposlouchalo a zřídka kdy si jej pustím. Když se řekne Yes, tak 90125 to není. Ale určitě je to jedno z těch alb alb, díky kterému ještě dnes hrají.
Není tu žádné vyloženě slabé místo, ale hudba pro mě to prostě není. Nakonec mě ale překvapily bonusy na remasteru, nejvíce vokální verze Leave it. Yes měli ovšem vždy výborné vokály, navíc tu mimo Rabina, který zpívá i dost sól, zpívá i bubeník Alan White.
Z alba mám nejradši razantní City of Love a Hold On.
***
reagovat

PaloM @ 05.01.2010 20:18:41
Platí tu otrepaný slogan "v jednoduchosti je krása". Vydarené spestrenie v rámci celej diskografie Yes, bez 90125 by som sa nezaobišiel.

Lothian @ 06.01.2010 10:14:54
Asia není přeslazená,melodický úderný rock.
90125 mimo asi tří skladeb také neposlouchám,už je to čisté AOR.

mikepis @ 06.01.2010 15:25:42
ta hudba vobec "neni spatna" , je naopak vyborna. pochybujem , ci je to pop. pop je vsetko mozne, no toto sotva. je to dobry rock, ba na 80-te roky velmi dobry. zan moze Anderson s kamaratmi vdacit Rabinovi. Howe by bol v tejto zostave katastrofa.

co sa tyka Asie, pridavam sa k predrecnikovi, prve tri platne Asie su vsetko, len nie presladene.

hejkal @ 06.01.2010 15:29:52
Pop, rock... našiel som dobrú citáciu:

Nie sme progresívna rocková skupina, my sme heavy-popová skupina a slovo pop nám nevadí... Skôr je to o tom, že niektoré popvé kapely sú temnejšie ako iné. Myslím, že my sme tak stredne temný.

Geezer Butler z Black Sabbath pre Disc and music echo, 1970.

PaloM @ 06.01.2010 16:08:10
hejkal vynikajúce :-) ...len posledné "ý" nahraď s "í".

hejkal @ 06.01.2010 16:09:22
Všimol som si, ale neskoro, ad hoc preklady z češtiny majú túto záludnú črtu...

Apache @ 06.01.2010 18:13:44
hejkal: Asi vím o co jde. Vždycky rostu, když v překladu citátu nějakého rockového hudebníka překladatel do té doby striktně používající spisovnou češtinu náhle přejde do nářečí (nebo jak to přesně nazvat - např. "skvělej koncert" místo "svělý koncert", "černý kotě" místo "černé kotě", atd). Jakoby by byl onen anglicky hovořící muzikant odněkud z Prahy a okolí (nejsem si úplně jist, jestli se tak nemluví i v Brně). Slezan jako já tyhle přechody pak těžko vydýchává. :-)

Borek @ 06.01.2010 18:27:06
hejkal:
Vycházeje z předpokladu, že uvedený Butlerův výrok pochází z Wilkinsonovy knihy Rat Salad, nedá mi se nezeptat na důvody Tvého překladu výrazu 'kapela'.

hejkal @ 06.01.2010 18:34:18
Pochádza. Kapela je aj v slovenčine kapela, skupina je širší pojem, ale bežne ho používame vo význame hudobná skupina (akurát sa neunúvame s prídavným menom, je to zvykové označenie). Keď som to sem prepisoval, tak ma moje podvedomie ovplyvnilo a napísal som skupina, to je celé. Inak, PaloM narážal na to, že my v nominatíve plurálu používame v prídavných menách podľa vzoru pekný/í mäkké i. V knihe je tam u vás tvrdé a tetno fakt moje podvedomie aj vedomie v rýchlosti nespracovalo.

Apache @ 06.01.2010 19:39:34
hejkal: V knize je to špatně a slovo "skupina" se u nás rovněž běžně používá jako výraz pro kapelu, bez přídavného jména "hudební".

05.11.2009 martin69 | #

K téhle desce jsem se dostal někdy v patnácti letech a vůbec mně neoslovila ,mnoho kláves atd. ,v té době se mně poprock který Yes na téhle desce hráli nelíbil . Čas vše napravil ,k Yes jsem se vrátil a už deset let patří v mém žebříčku oblíbených kapel hodně vysoko . K samotné desce se vyjádřilo už dost lidí ,záporně i kladně ,mně se líbí ,samozřejmně se nedá srovnávat se skvosty 70 let ,a proč také .
reagovat

PaloM @ 05.11.2009 07:40:37
Prečo by sa nemohla porovnávať so 70. rokmi ? Napísať krátke pesničky, svieže melódie a pritom bez straty inštrumentálnej virtuozity je rovnaké umenie, ak nie väčšie, ako 20 minútové plochy.
To je nádherný album a krásne zapadá do pestrej mozaiky Yes. Samozrejme, podstatné je, že sa ti páči.

martin69 @ 05.11.2009 07:46:21
PaloM : máš pravdu ,ale proto jsem tam psal : a proč také srovnávat .

PaloM @ 05.11.2009 07:48:12
Jasné Martin, potešilo ma, že si pripomenul 90125 - je to číslo na vytvorenie dobrej nálady :-)

31.10.2007 Cube;-) | #

Taky se mi tohle album dostalo před lety do ruky jako první od Yes. Moc se mi tehdy nelíbilo. Když se k němu teď s odstupem vracím, oceňuju na něm především písničkářskou jednoduchost skladeb jako Owner of a Lonely Hearth a Changes, které se mi líbí nejspíš proto, že v sobě kombinují dostupnost běžnému posluchači a spoustu citlivě proaranžovaných nápadů, které zaujmou i ucho posluchače náročnějšího. Zbytek alba mě příjde jako směsice poněkud plytkého poprocku, tolik typického pro osmdesátá léta, a pokusů o instrumentálně vyzrálé kompozice, kterým ovšem chybí Wakemanův tah na branku. Zkrátka Close to the Edge nebo Fragile to není.
reagovat

25.08.2007 zdenek3 | #

Musím říci,že ač vyrůstající na art rocku,mě nějak Yes až tak moc nedostali.Po hudební stránce jsou to machři.Wakeman byl pro mne dost určujícím pardem této kapely po hudebně zvukové linii,a tím,že on osobně mě nepřirostl k srdci,tím i celé období Yes s ním též.Navíc mě dost vadí "gay-ovský" hlásek Jon Andersona.Právě LP 90125,tím,že tam Wakeman nepreludoval neustálé své fantazie,je celé postavené na tvrdším,přitom melodickém a navíc rytmicky velmi zdařilém albu plně rockového zvuku.Mnoho kapel by se mohlo učit,jak naložit s krátkou skladbou a co v ní "napáchat" jako třeba v Cinema.ALAN WHITE na bicích září a sekundující CHRIS SQUIRE na base dělají více jak 50% zvuku alba.Navíc zde JA až tolik nepěje a tak díky za toto LP.
****
reagovat

08.07.2007 Antony | #

Mám před sebou CD, které už na první pohled postrádá jakýkoli společný znak s obaly předchozích výtvorů Yes. Ve stříbrném poli grafický motiv zhuštěný v geometrické zkratce, doplněný nicneříkajícím číslem. Logo kapely vyvedené v obyčejných kapitálkách - a jinak nic. Tato konstelace podivných okolností nevěstí nic dobrého. Sestava muzikantů na albu je už nadějnější. Anderson zpět, Squire stále na svém místě, a hleďme kdopak se nám tu objevuje na klávesy. Mistr Tony Kaye osobně. Mít tři zakládající členy v sestavě, to se naposledy povedlo na Close To The Edge. Takže jak se projevují pánové hudebně?

Krátce řečeno, Yes hrají jinak než doposud, jinak než jsme zvyklí a asi i jinak, než by nás kdy napadlo. Je znát, že čas opět významně pokročil a vývoj na rockové scéně přinesl několik překotných změn. Všechno je jednodužší, přímočařejší a přístupnější. To není samo o sobě špatně, jen se zdá, že se trend refrénové podbízivosti nyní nevyhýbá ani souborům, u nichž bychom si to dříve nedovedli představit. Významný podíl na tom také má nová tvář v řadách Yes, kytarista Trevor Rabin. Technicky neméně skvělý, než jeho předchůdce, hudebním cítěním však někde úplně jinde. Jeho hra je razantní a působivá svojí výrazností, Rabin jde na posluchače úplně jinak, jasněji, bez oklik, Yes se tak stávají více kytarovou skupinou, než kdykoli předtím. Jenže tento zjednodušující trend je slyšet i u dalších lidí ve skupině. Squire totálně ochudil hru a je krotký až ochočený. Vidět jej poskakovat v klipu v blyštivém oblečku ve stylu popíkových neumětelů je jako vidět zchromlého bývalého dostihového plnokrevníka. Léčit nebo utratit? Totéž White na bicí, podobně sterilně v té době zněly i Kroky Františka Janečka.

Stejně mám na tohle album pozitivní názor. Myslím si, že samotný poprockový styl zde Yes dovedli k samých vrcholům jeho možností. Přese všechny nepravděpodobnosti se jim podařilo vytvořit vcelku poživatelný produkt. Zní to jako rafinovaně zakuklený náročnější rock, tak aby si to běžný posluchač ani neuvědomil a naletěl na popíkovou stránku a jen tak mimochodem vstřebal několikero sofistikovanějších pasáží, k nimž by jinak ani nepřišel. Ony jsou to především takové pěkné písničky, že. Ano, občas se v nich zablýskne na něco víc, ale jinak je to rock prostý skrytých perel. Ve srovnání s poklady předchozích alb se zde jedná o pěknou a nablýskanou bižuterii. Vhodné k dennímu nošení, ale do lepší společnosti si ji nevezmete. Předchozí alba si pouštím s (vždy vyplněným) očekáváním hudebního dobrodružství, vzlétání z hlubin do výšin o tisíci patrech všech nálad a chutí. 90125 si pouštím s jednoduchou tralala jistotou, na níž mně absolutně nic nepřekvapí. Je to album přístupné na první poslech a tak na pátý zcela poznané. Ostatní alba Yes se mi pootvírají k alespoň malému nahlédnutí až tak napotřetí, ale i po padesáté stále skrývají mnohá svá tajemství. O to více dráždí k poslechům dalším a dalším. 90125 už nemá co nového nabídnout, jen ty své dávno prokouknuté triky s vícehlasy, refrény, riffy, harmoniemi, houpavými rytmy, efekty a pozlátky. Zatím neošoupanými, to mu slouží ke cti, kvalitní bižuterie.

Tak, tak, 90125 si celkem rád pouštím, jsou chvíle kdy se hodí a jiné Yes bych si v ten okamžik pustit nedokázal. První skladbu již několik let standardně přeskakuji, to podotýkám. Ale jinak jde o bezproblémový instantní zážitek, pokud nehledám víc - jsem spokojen.

Hodnocení: 3/5

reagovat

26.12.2006 MisterSinister | #

Ano, o hitovosti songů na tomto albu není pochyb, ale jak už to se mnou a s těmito "hitovkami" bývá, strašně rychle se mi oposlouchaly a po velmi krátké době už mi toto album nepřineslo nic nového. Postupem času to došlo tak daleko, že některé pasáže bohužel téměr nemohu ani slyšet. Vadí mi ta podbízivost a popovost kdysi tak úžasné kapely. Inu, taková byla doba...
reagovat

30.12.2005 (CZ)Jon | #

Prvni deska,kterou jsem od Yes slysel.Vlastne byla ve hre GTA:Vice city Owner Of A Lonely Heart a tata me upozornil,ze jsou to Yes a ze to mame na pasku.Strcil jsem kazetu do prehravace a cestou do mesta a z mesta jsem ji slysel uz asi 100x!enialni album,pripominajici mi mou 2.nejoblibenejsi(byvala 1.)skupinu Queen.Album jsem si proste zamiloval a nedam na nej dopustit.
Owner Of A Lonely Heart:uzasny zvuk bicich a kytar.Rabin to umi stejne dobre na kytaru jako Brian May.Naprosto stupidni figura,ale co se do ni da narvat,to umeli jenom Yes.Anderson zpiva ciste a jako vzdy naivne.Kaye se obcas ohlasi nejakou znelkou,Squire si porad hraje svoje A+H+C+D+D+G+G,Rabin ho v tom nekdy podpori a pak si vystrihne uzasne solo v akordech.White hraje stejny rytmus skoro porad,ale pak tam hodi necekany brejk a clovek to neceka,uplne z rytmu ven.BOMBA!
Hold On:to mistecko s tou zmenou rytmu,tak na to cekam vzdy,kdyz toto album posloucham.Skvely stred se sbory.Fantasticka souznelost dvou hlavnich temat,ktere jdou soucasne.
It Can Happen:roztomila hricka s jednoduchou figurou a milou basou klouzajici po krku.Echa v reprize jsou nedocenena,snad uz jenom Queeni meli lepsi.Dramitectejsi mista se dokonale hodi mezi vesele tema.
Changes:Rabin umi i zpivat,ale jak!Hodne se podoba Andersonovi,ale kdyz se to clovek dovi,ze to Jon neni,tak si rekne,ze zil v docela roztomilym omylu.
Rytmus je hodne zajimavy a ne kazdy ho dokaze zahrat nebo zazpivat tak jak ma byt.Zase se dve odlisna temata kloubi do sebe ,aniz by to clovek poznal.Famozni refren.
Cinema:perlicka,ktera jen tak nahodou dostala Grammy.A pri tom je uzasna i jako predehra k
Leave It:Sbory,vokaly,presne rany bicich,energie,pohoda,napeti,to vse je Leave It,nejlepsi skladba na albu.
Our Song:no jo,80.leta jsou tady.Nemam moc co chvalit,akorat krasny zacatek,jinak docela jednoducha pisen.Da se ale s chuti prezit.
City Of Love:rockova perlicka,s rabinovskymi soly.Drsna,prisna,arogantni.Proste uzasna.
Hearts:naivni,ale vlastne docela tezka nazivo zahrat.Ma neco do sebe,rika,ze uz album konci,ze je po vsem.Stridani s vokaly Rabina a Andersona.Je paradni.
Nu coz,jasna petka.Nejsou to Yes,takovy jaky byli,ale Yes to jsou.At si rika kdo chce co chce.At zneuznavaji Rabina,to je mi jedno.Ale neni muzika Yesacka a neYesacka,je muzika dobra a spatna.A tohle je kua dost dobra muzika.A otazka doby?To co delali Queeni v 80.letech,to Yes museli delat taky,a svete div se,1.track vylit na 1.pricku v USA.Queeni nebyli tak dobri kompozicne,ale zase to zachranoval Mercury.Yes meli proste vse!Tyhle dve skupiny srovnavam jen kdyz mluvim o 90125 a o Talk.V tech albech si jsou dost podobni,ale Yes jsou lepsi.

reagovat

Tanmut @ 06.10.2006 00:00:00
Mít tak takový teoreticko-hudební nadhled...

kubys @ 12.04.2007 00:00:00
Hold Jon, by si zrejme mel doplnit hudebni vzdelani o dalsi kapely a neposlouchat pouze Queen a Yes...a hlavne doposlouchat celou diskografii Yes, protoze tohle nemuze snad napsat clovek, ktery je zameren progove a slysel vice desek od Yes.

pepa @ 11.07.2007 00:00:00
Nechutná sračka. Lituji,že jsem si kdy toto CD kupoval.Fuj!

nobady @ 17.07.2007 11:03:55
Pánové nezapomínejte že Yes,nebo spíše zbytek,po neslavném rozpadu chtěli hrát a vydělávat.Tak jim nezbylo,než se přizpůsobit novým trendům doby,které Rabin nastolil.Kdyby nepřišel,třeba by se už nikdy
nedali dohromady,což je ovšem spekulace.
A o tom,že tohle album není takovej průser svědčí live dvd z roku 1985 z Edmontonu,kde songy z 90125
znějí daleko syrověji,brilantněji než na desce(cd)(zmástrované a upravené Trevorem Hornem ).V závěrečné staré pecce Starship troopher Trevor Rabin přímo exeluje.


Čili, pro udržení na špici museli slevit.
Přesto si oproti jiným kapelám i v tomto poprockovém období udrželi svůj nadstandart a ty věci jsou dobře napsaný a setsakra dobře zahraný a zazpívaný.

02.09.2005 EasyRocker | #

Tuhle desku nemohu sestřelit, ani kdybych sebevíc chtěl. Yes s ní vstoupili do nové etapy, bez několika členů dlouholeté kompaktní sestavy včetně Wakemana a Howea, který tu dobu působil ve veleúspěšné Asii, zato však mj. s Trevorem Rabinem v sestavě. Ono asi ani nešlo pokračovat donekonečna ve stejné linii desek jako Going for the One, Tormato - byť vynikajících. Album je velmi vzdušné, neobvykle přímočaré, poprvé v dějinách kapely v podstatě zazní zkreslené kytary a především nepokrytě hitové - hned úvodní pecka Owner of a Lonely Heart je hitem s okamžitým účinkem a já s potěšením zjišťuji, že přes všechny ty změny Anderson neztratil nic ze své autentičnosti. Jenže takové It Can Happen nebo Our Song nejsou o nic horší, zejména melodie prvně jmenované je doslova nakažlivá. I přesto, že kapela podstoupila pořádný kotrmelec na poli aranží, zvuku i samotného stylu hry (deska zní velmi moderně a neotřele i dnes), materiál na ní obsažený je prostě natolik silný, že nemohu dát méně než plný počet bodů.
reagovat

11.10.2004 -krusty- | #

Naprosto souhlasím s Davem. Tohle jsou, ale spíše nejsou YES. Rabin přeoral vše o čem YES byli - a je otázkou zda to bylo/nebylo dobře. Možná si touto kapitolou museli YES prostě projít...kdoví? Mně osobně se tohle album líbí. Skvěle zahrané a plné dobrých melodií. I když Rabinův pop styl se mi nejpozději na "Union" lehce přejedl. Kvalitní poprocková deska, která by měla znít z rádií. Bohužel tomu tak není. Ovšem YES tohle rozhodně nejsou.....že by to bylo Howem??????? sám nevím
reagovat

10.10.2004 Dave | #

Zlaté časy let sedmdesátých jsou nenávratně historií, nastupují léta osmdesátá a jejich hudební ?žumpa?. Těžko dnes říci, co se to tenkrát stalo, že naprostá většina kvalitních rockových kapel začala lézt do poprocku, nebo ještě hůře ? do popu, pop se začal spojovat s diskem? no prostě fuj! Obrat o 180 stupňů artrockové legendy a vůbec jedním ze zakladatelů artrocku - Yes je opravdu smutný. I když se později zkoušeli vrátit ke svému původnímu stylu, už to nebylo ono.
V roce 1983 vydává kapela v trochu obměněné sestavě album ?90125?. Této desce jsem se dlouhou dobu vyhýbal, jelikož jsem věděl o co jde, a i když mi inteligentní poprock nevadí, tak od této kapely jsem se ho snad trochu bál? Když jsem se tedy pak k tomuto albu trochu náhodně dostal a poslechl si ho, zjistil jsem, že to není vůbec špatné!
9 melodických a celkem i zpěvných písniček, pár dokonce i s hitovými ambicemi. Například úvodní ?Owner of a lonely heart? je jedním ze symbolů doby a zná jej snad každý. Rozebírat jednotlivé songy zde asi opravdu nemá smysl.
I když je to tedy poprock tak se mi deska hodně líbí. Jeho výhodou také je, že když si ho někdy pustím tak lidé okolo neprchají jako jindy? :-) Hudba je to hodně dobrá, nějaký hlubší smysl v ní však nehledejte, artrock tu není ani trochu?
reagovat

Cmaj13 @ 25.04.2006 00:00:00
Podla mna je 90125 po skladatelskej a kompozicnej stranke dokonale dielko. Su albumy ,ktore ohromia svojou komplikovanostou (Relayer)a su albumy ,ktore cloveka odrovnaju dvoma notickam v jednom takte (90125). V oboch pripadoch mame do cinenia s genialnym vytvorom,na ktory hladime z rozlicnych uhlov pohladu. Na 90125 ma kazda nota svoje miesto a zmysel. ANO,tento album nesplna skatulu progrocku,ale hudba nastastie nie je o zanroch,ale (ako povedal raz santana) o niecom medzi atomami a molekulami .

07.06.2004 Walkerd | #

Jeden z hodně dobrých počinů této kapely
reagovat