oř - @ 27.02.2017 | #

Třetina, možná dokonce polovina dnešních příznivců kapely zaregistrovala podvědomě tvorbu Yes, aniž by o tom vůbec sama tušila. Za minulého režimu točila hit Owner Of A Lonely Heart snad každá rozhlasová stanice a mezi odpornými disco tituly se blýštila artově povedená kompozice, určena široké veřejnosti. A tak ti, již propásli kapelu u jejího zrodu, sledovali novou etapu - podobně působivou, avšak více prozaickou.

Tvrzení a báchorky o tom, že se Yes vydali z maxima už v předchozí desetiletce, jsou lichá, mylná a hloupá, a předkládají je zastydlí fotříci dávných časů, nerespektující vývoj ani odlišná přání samotných tvůrců. Jedná se stále o art rock nejvyšší kvality, jen model se upravil vzoru ráže osmdesát proto, aby mohl přežít a nakonec se o patnáct let se vší pompou znovu obrodit.

Kapela stvořila kolekci s neskutečnou hitovostí a přesvědčivou hodnotou, která, i když oslavovala osmdesáté roky, dokáže oslovit s jistotou dodnes. Nejlepší songy není potřeba zvlášť vypisovat, jelikož aspirantů je mnoho a každý se drápe po poháru vítězství.

jiří schwarz @ 27.02.2017 20:22:11 | #
Oři, i tentokrát souhlasí s Tvou recenzí jeden ze "zastydlých fotříků dávných časů," který LP zakoupil nedlouho (jen pár let, hádám) po jejím původním vydání v edici Supraphonu (čest jeho památce). (Teď už můžu bejt zasstydlej, ondyno mi bylo, když jsem identifikoval pozůstatky mnou neoblíbeného disca, tak 26+).