legolas - @ 17.04.2020 | #

Velká část posluchačů přišla do prvního kontaktu s kapelou Yes až v průběhu osmdesátých let. A pro řadu z nich zůstaly právě desky 90125, Big Generator a Talk dodnes těmi nejlepšími. Na všech hrál na kytaru Trevor Rabin a všechny se staly svědky přerodu pubertálních, noty nahánějících Yes, mezi dospělou hudební elitu celosvětového významu. S odchodem Steva Howea kapela přebudovala koncept a pro službu době se nejlépe hodil právě Rabin. Jeho diametrálně odlišné cítění skvěle korespondovalo s další etapou, do které Squireovi borci chtěli vstoupit. Do té by se vůbec nehodil zpátečnický pohled Ricka Wakemana, proto se kapela už nepokoušela s ním znovu dohodnout a místo něj pozvala pragmatického Tonyho Kaye, s nímž kdysi dávno začínala a který se jevil jako ideální řešení. Hra a hlavně vklad obou nováčků přinesl své ovoce a tolik potřebný efekt.

S Tonym a Trevorem se Yes podařilo zvysoka překročit propast, kterou do jejich staré muziky doba vyhloubila. Pokud nechtěli být za šašky a znít směšně, nemělo cenu nechat se presovat okolními tlaky. Obě nahrávky z osmdesátých let i přidružené Talk jsou bez škraloupu artefakty své doby a pokud někdo tvrdí, že tohle nejsou ti praví Yes, je to totální blbost. Taky nespáváte s jednou holkou celý život, čímž chci říct, že to prostě nejde. Nejde zastavit vývoj. Obzvlášť u lidí, kteří novým výzvám s chutí čelí a jdou jim naproti.

Úvodní song Owner Of A Lonely Heart je strašná srágora. Namyšlení progresivní intoušové, kterých znám ze svého okolí celkem dost a kteří svou inteligenci neustále dávají najevo používáním nových slůvek a nevšedně znějících frází, s jejichž pomocí se tak rádi povyšují nad ostatní, můžou pro klidný spánek číst raději hloupý, nebo vlezlý. Zkrátka hitparádově upachtěná nuda. Jenže s Hold On se úplně otočí vítr, který vyjma dvou slabších kusů (Leave It a ospalé Hearts) přivane nahrávku plnou dech beroucích melodií, výstavních slok a refrénů a vizionářských kytarových i klávesových motivů. Vše drží pohromadě pevná rytmika Alana Whitea (jde slyšet, že to šlape i bez přehnaných exhibic Billa Bruforda) a snad nejlepšího basáka jakého kdy rocková hudba měla, Chrise Squira.

S nově stmeleným kolektivem jde ruku v ruce i nově vytvořený zvuk. Pružný, sytý, efektní, a ještě pestrobarevnější než v minulosti. Z dnešního pohledu je jeho velkou výhodou pevné sonické usazení bez přehnaných berliček té doby. Díky svým vizím, ambicím a úsilí, se kapele Yes jako jedné z mála z velkého klubka starých rockových dinosaurů podařilo splynout s dobou a profitovat z ní. Na rozdíl od svého dvojčete Genesis, Yes nesmrděli komerční pachutí a z jejich songů vám není na zvracení. Přitom dosáhli stejného úspěchu a řada původních fans jim neměla problém nějaký ten přehmat odpustit.

90125 je prvotřídní práce a dokonalost sama. Nejlepší Yes!

pinkman @ 18.04.2020 04:26:25 | #
Petr_70: tys odešel z koncertu kvůli jedné zahrané skladbě kterou nesnášíš?? To nemyslíš vážně? To ti nevadilo si takhle pokazit celý večer? Přece musels vědět co budou hrát, pak nechápu ty ztracené peníze za lupen.