Reakce na recenzi:

Antony - @ 08.07.2007

Mám před sebou CD, které už na první pohled postrádá jakýkoli společný znak s obaly předchozích výtvorů Yes. Ve stříbrném poli grafický motiv zhuštěný v geometrické zkratce, doplněný nicneříkajícím číslem. Logo kapely vyvedené v obyčejných kapitálkách - a jinak nic. Tato konstelace podivných okolností nevěstí nic dobrého. Sestava muzikantů na albu je už nadějnější. Anderson zpět, Squire stále na svém místě, a hleďme kdopak se nám tu objevuje na klávesy. Mistr Tony Kaye osobně. Mít tři zakládající členy v sestavě, to se naposledy povedlo na Close To The Edge. Takže jak se projevují pánové hudebně?

Krátce řečeno, Yes hrají jinak než doposud, jinak než jsme zvyklí a asi i jinak, než by nás kdy napadlo. Je znát, že čas opět významně pokročil a vývoj na rockové scéně přinesl několik překotných změn. Všechno je jednodužší, přímočařejší a přístupnější. To není samo o sobě špatně, jen se zdá, že se trend refrénové podbízivosti nyní nevyhýbá ani souborům, u nichž bychom si to dříve nedovedli představit. Významný podíl na tom také má nová tvář v řadách Yes, kytarista Trevor Rabin. Technicky neméně skvělý, než jeho předchůdce, hudebním cítěním však někde úplně jinde. Jeho hra je razantní a působivá svojí výrazností, Rabin jde na posluchače úplně jinak, jasněji, bez oklik, Yes se tak stávají více kytarovou skupinou, než kdykoli předtím. Jenže tento zjednodušující trend je slyšet i u dalších lidí ve skupině. Squire totálně ochudil hru a je krotký až ochočený. Vidět jej poskakovat v klipu v blyštivém oblečku ve stylu popíkových neumětelů je jako vidět zchromlého bývalého dostihového plnokrevníka. Léčit nebo utratit? Totéž White na bicí, podobně sterilně v té době zněly i Kroky Františka Janečka.

Stejně mám na tohle album pozitivní názor. Myslím si, že samotný poprockový styl zde Yes dovedli k samých vrcholům jeho možností. Přese všechny nepravděpodobnosti se jim podařilo vytvořit vcelku poživatelný produkt. Zní to jako rafinovaně zakuklený náročnější rock, tak aby si to běžný posluchač ani neuvědomil a naletěl na popíkovou stránku a jen tak mimochodem vstřebal několikero sofistikovanějších pasáží, k nimž by jinak ani nepřišel. Ony jsou to především takové pěkné písničky, že. Ano, občas se v nich zablýskne na něco víc, ale jinak je to rock prostý skrytých perel. Ve srovnání s poklady předchozích alb se zde jedná o pěknou a nablýskanou bižuterii. Vhodné k dennímu nošení, ale do lepší společnosti si ji nevezmete. Předchozí alba si pouštím s (vždy vyplněným) očekáváním hudebního dobrodružství, vzlétání z hlubin do výšin o tisíci patrech všech nálad a chutí. 90125 si pouštím s jednoduchou tralala jistotou, na níž mně absolutně nic nepřekvapí. Je to album přístupné na první poslech a tak na pátý zcela poznané. Ostatní alba Yes se mi pootvírají k alespoň malému nahlédnutí až tak napotřetí, ale i po padesáté stále skrývají mnohá svá tajemství. O to více dráždí k poslechům dalším a dalším. 90125 už nemá co nového nabídnout, jen ty své dávno prokouknuté triky s vícehlasy, refrény, riffy, harmoniemi, houpavými rytmy, efekty a pozlátky. Zatím neošoupanými, to mu slouží ke cti, kvalitní bižuterie.

Tak, tak, 90125 si celkem rád pouštím, jsou chvíle kdy se hodí a jiné Yes bych si v ten okamžik pustit nedokázal. První skladbu již několik let standardně přeskakuji, to podotýkám. Ale jinak jde o bezproblémový instantní zážitek, pokud nehledám víc - jsem spokojen.

Hodnocení: 3/5