terka - @ 17.05.2018 | #

Po zklamání způsobeném deskou Ladder jsem si chtěla napravit chuť poslechem jejich původní tvorby. Na ní jsem vyrůstala. Většina z těch desek se u nás pravidelně obměňovala, nepamatovat si je prostě nejde. Jenže když něco hodně znáte, tolik vás to už neláká. Daleko zajímavější mně dnes přijde prohrabování se v novější tvorbě, třeba právě u Yes. Ti mají několik nahrávek, které si veřejnost nestihla nebo nechce oblíbit. Na špici je deska Open Your Eyes, o které se lidé nejen tady vyjadřují v pejorativním duchu.

Já taková nebudu. Raděj zůstanu tou podivínkou, která má tuhle desku ráda. Každý tady na ni nadává, nikomu se moc nelíbí. Ale co je vlastně pravda? Že na ní hrají čtyři pětiny původních Yes? Že má znovu brilantní zvuk? Že nám všichni předvádějí své instrumentální dovednosti až nadoraz? Že deska překypuje živelností a hravostí známou od Yes už dlouho?

Stačí připomenout některé momenty, třeba titulní věc Open Your Eyes, infekční záležitosti Universal Garden, Man In The Moon, Love Shine a další. Že tohle není hudební vysokoškolská promoce Yes, nevěřím. Asi to nedokážu líp vysvětlit, mám tu desku prostě ráda.

Petr87 @ 18.05.2018 08:40:04 | #
Jestli období od 80. let až doposud značí hudební temno, tak já jsem japonský bůh větru!
Ano, ano, ano; v 60. a 70. letech vznikalo jedno fantastické album za druhým a byla to pro rokenrol doba neuvěřitelně příznivá, ale zaseknout se pouze v tomto období by mne nikdy ani nenapadlo...
Třeba jen od začátku milénia až doposud vzniklo a ještě vznikne tolik úžasné hudby, že by bylo ryzí šílenství to najednou všechno hodit za hlavu a přehrabávat se už jen ve "zlatých" šedesátkách a sedmdesátkách... Ani omylem!

Jinak díky za recenzi, Terko, a pokračuj dál ve skvělé práci.