Reakce na recenzi:

pepanovacek - @ 13.07.2007

Přiznám se hned v úvodu :-)
Píšu proto, že :
1. je mi líto Guitaristy
2. dlouho jsem tohle dvojalbum neslyšel
3. mám rád Yes :-)
Takže si to rád pustím a budu psát, co mi slina (a hudba) přinese na jazyk.

Jsou zde vedle sebe největší fláky Yes z The Yes Album, Close To The Edge nebo Going For The One i z mnohem pozdějších 90125 nebo v té době aktuálního The Ladder. Jedna z věcí, která se mi na Yes líbí, je právě fakt, že mohou na jednom koncertě zahrát skladby, které dělí klidně třicet let a člověk má pocit, že jsou na úplně stejné úrovni, což u takových Genesis je trošku problém. Ovšem, stejně jako v případě Genesis, platí i zde, že živě jsou Yes skvělí, jako muzikant opravdu ocením, když kapela dokáže na koncertě zahrát tak, že je to za prvé bezchybné, za druhé je tam všechno, co na studiové nahrávce a za třetí je tam to něco, co na studiových nahrávkách naopak být nikdy nemůže, takový ten duch, duše nebo jak to nazvat.
Yes na mě na této nahrávce působí velmi uvolněně, pohodově, nechci se vůbec dotknout Ricka Wakemana, ale co jsem viděl DVD Keys To Ascension a na vlastní oči koncert 17. 6. 2003, mám pocit, že za tu pohodu hodně může Igor Khoroshev. Nejsem odborník, ale jeho hra se mi líbí víc, než Wakemanova (mluvím o posledních letech).

Nedávno tu „vyzvídal“ Filozof, co že na těch Yes máme. Ono se to asi dá někomu těžko vysvětlit. Mám pocit, že při poslechu jejich hudby – a opakuji, že patří mezi velice málo kapel, které mají všechna alba výborná, velice vyrovnaná – se ocitám v nějakém jiném světě. Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat o tom, že Alan White je velice přesný, spolehlivý bubeník, Steve Howe technicky brilantní hráč, který živě „ozvláštňuje“ skladby tím, že dost improvizuje, Chris Squire (pro mě) asi nejlepší rockový baskytarista vůbec, Igor Khoroshev – jak už jsem psal – zde zcela ne nahrazuje, ale přímo zastiňuje Ricka Wakemana, Jon Anderson se vznáší se svým hlasem nad tou vší krásou, že kapela má výborný, hutný zvuk, že i živě jsou vícehlasy vynikající a nádherné, daly by se rozebírat jednotlivé skladby (třeba rytmické „šílenosti“ v Awaken), atd., atd...
Na prvním místě je však hudba. Zvláštní, tajemná, záhadná, téměř nepopsatelná, přesto okamžitě rozpoznatelná. Díky za ten SVĚT YES, který trvá už pětatřicet let.