Yes - House Of Yes: Live From House Of Blues (2000)

Skupina Yes je pre mňa spoľahlivým výťahom, ktorý ma vždy bezpečne vyvezie na najvyššie poschodia hudobného orgazmu. Yes, to nie je len spevák Jon Anderson s anjelským hlasom, ale aj gitarový virtuóz Steve Howe, obrovitý basák Chris Squire, bubeník Alan White a ďaľší virtuóz, tentoraz klávesový - jeho magnificencia Rick Wakeman. Formácia sa štýlovo posunula s príchodom Trevora Rabina od košatého zložitého "sedemdesiatkového" art-rocku s ťažkouchopiteľnými textami, k jednoduchšiemu a pre masy prístupnejšiemu AOR-u s mierne progresívnymi prvkami. Na sklonku rokov deväťdesiatych skupina Yes zažiarila veľmi energickým a sviežim albumom The Ladder a toto podarené dielko si priam vyžadovalo koncertnú šnúru.

Keďže ani svet nie je čiernobiely, aj tento koncertný dvojdisk má svoje klady aj zápory. Ku kladom jednoznačne patrí vhodne zvolený playlist. Yours Is No Disgrace z Yes Albumu (1971) je asi najlepšie zvolená pecka na úvod koncertu. Toto musí zobudiť aj mŕtveho! Ďaľšie klasické tracky Perpetual Change, And You And I, Awaken, Roudabout... sa efektne striedajú s novinkami z albumu The Ladder. Playlist na jednotku! Čo na mňa pôsobí rušivo je občasné vykrikovanie Jona Andersona medzi niektorými skladbami, ktorý si zjavne neustrážil emócie a smiešnym hurvínkovským hlasom všetkých presviedča o dôležitosti lásky. Oveľa viac invencie som očakával od nového klávesáka Igora Khorosheva, ktorý odohral iba svoj štandard a veruže sa nezapotil. Ani sa nečudujem,že sa s ním Yesáci po turné rozlúčili. To isté platí aj o Billym Sherwoodovi.

Čo dodať na záver? Suma somárum, koncert je aj napriek mnou vymenovaným nedostatkom celkom fajn a fanúšika určite poteší. Kormidlo plavidla zvaného Yes je už však nasmerované k symfonickému orchestru a už o rok sa objaví na pultoch predajní disk Magnification.
reagovat

Snake @ 29.05.2013 09:25:03
Pěkná recka Brano.Zrovna mi tohle dvojcédé hraje...
a je to dobrý koncert.Kapela šlape spolehlivě a v těch vokálech to holt nejen Andersonovi,ale všem co zrovna přizvukují v doprovodech občas trochu ujede.Jak říkáš,deska má své klady i zápory.Osobně jsem na ty hvězdy v hodnocení trochu opatrnější,vidím to na tři.Přece jen mají YES ve své bohaté diskografii celou řadu daleko lepších a zásadnějších alb.

PaloM @ 29.05.2013 09:48:32
Pred niekoľkými rokmi som si kúpil tento koncert na DVD, lebo obyčajne keď si môžem vybrať medzi audio a video toho istého koncertu, dám prednosť pozeraniu na TV a zvukovú stopu "pustím" cez stereo zostavu.
Koncert sa mi páči. Teraz mi zdanie perfektnosti trošku narušil Braňo, lebo budem hľadať, kdeže ten Jon jačí... :-) Ale chápem, pri počúvani CD sa človek lepšie sústredí na detaily, ktoré môžu pri show uniknúť.
Vďaka Braňo za dojmy, hodnotenie 4 si album určite zaslúži.

Hikoki777 @ 29.05.2013 17:02:13
Souhlas s PaloM. Mám koncert na dvd a je naprosto skvělý. Patří mezi mé nej. Ale vše je subjektivní.

makrelaman @ 19.02.2020 14:18:16
Ja si naopak myslím, že Igor Khoroshev tu podal brilantný výkon a dokonale zapadol do tejto zostavy. Yes sa s ním rozišli skôr z dôvodov jeho problematickej povahy. Ako inštrumentalista nemal chybu.

Přiznám se hned v úvodu :-)
Píšu proto, že :
1. je mi líto Guitaristy
2. dlouho jsem tohle dvojalbum neslyšel
3. mám rád Yes :-)
Takže si to rád pustím a budu psát, co mi slina (a hudba) přinese na jazyk.

Jsou zde vedle sebe největší fláky Yes z The Yes Album, Close To The Edge nebo Going For The One i z mnohem pozdějších 90125 nebo v té době aktuálního The Ladder. Jedna z věcí, která se mi na Yes líbí, je právě fakt, že mohou na jednom koncertě zahrát skladby, které dělí klidně třicet let a člověk má pocit, že jsou na úplně stejné úrovni, což u takových Genesis je trošku problém. Ovšem, stejně jako v případě Genesis, platí i zde, že živě jsou Yes skvělí, jako muzikant opravdu ocením, když kapela dokáže na koncertě zahrát tak, že je to za prvé bezchybné, za druhé je tam všechno, co na studiové nahrávce a za třetí je tam to něco, co na studiových nahrávkách naopak být nikdy nemůže, takový ten duch, duše nebo jak to nazvat.
Yes na mě na této nahrávce působí velmi uvolněně, pohodově, nechci se vůbec dotknout Ricka Wakemana, ale co jsem viděl DVD Keys To Ascension a na vlastní oči koncert 17. 6. 2003, mám pocit, že za tu pohodu hodně může Igor Khoroshev. Nejsem odborník, ale jeho hra se mi líbí víc, než Wakemanova (mluvím o posledních letech).

Nedávno tu „vyzvídal“ Filozof, co že na těch Yes máme. Ono se to asi dá někomu těžko vysvětlit. Mám pocit, že při poslechu jejich hudby – a opakuji, že patří mezi velice málo kapel, které mají všechna alba výborná, velice vyrovnaná – se ocitám v nějakém jiném světě. Samozřejmě, že bych se mohl rozepsat o tom, že Alan White je velice přesný, spolehlivý bubeník, Steve Howe technicky brilantní hráč, který živě „ozvláštňuje“ skladby tím, že dost improvizuje, Chris Squire (pro mě) asi nejlepší rockový baskytarista vůbec, Igor Khoroshev – jak už jsem psal – zde zcela ne nahrazuje, ale přímo zastiňuje Ricka Wakemana, Jon Anderson se vznáší se svým hlasem nad tou vší krásou, že kapela má výborný, hutný zvuk, že i živě jsou vícehlasy vynikající a nádherné, daly by se rozebírat jednotlivé skladby (třeba rytmické „šílenosti“ v Awaken), atd., atd...
Na prvním místě je však hudba. Zvláštní, tajemná, záhadná, téměř nepopsatelná, přesto okamžitě rozpoznatelná. Díky za ten SVĚT YES, který trvá už pětatřicet let.

reagovat

Původně jsem recenzi na tento živáč psát nechtěl,protože mám veliký odpor ke koncertům Yes, ale nakonec jsem si řekl, že ano. Dům v Las Vegas bylo myslím trojvečerní představení v rámci turné alba The Ladder. Abych byl upřímný, tak mi teda vůbec koncertní provedení The Ladder nepřipadá tak bombastické jako album samotné. Tedy jak už jsem zmínil, koncerty Yes pro mě nejsou nic víc, než skvělé hudebníky vidět na vlastní oči a jít domů. Ovšem pozor, soudím jen pouze podle nahrávek. Ale teď k samotným skladbám na albu House Of YES:
Stravinského Pták Ohnivák otevírá, skoro jako vždy i tento koncert. Přes klávesy se krásně napojí efektní píseň Yours Is No Disgrace, která je určitě pomalejší, než na The Yes Album. Za to se mi ale daleko víc líbí Howeovy vyhrávky. Je to vlastně takový kytarový ohňostroj. Ačkoliv se při poslechu nějak nepřinutím skákat 20 metrů do výšky, tak na mě po poslechu první písně připadne pocit, že to byl fakt velkej nářez. Další Time And a Word v hodně zkrácené podobě je jakoby předehra k Homeworld. Homeworld není vůbec špatná píseň, ale tady teda nic moc. Je to pořád ještě dobré, proti tomu co ještě přijde. Ale Kohroschew hraje celkem dobře, o ostatních ani nemluvě, teda jenom hudba, zpěv je totiž hrozný. Anderson zpívá pořád hezky, ale taky mu to občas ujede. Za to ty ostatní rádoby zpěváci ho podporují úplně strašně.
Perpetual Change je docela slušná, nemá nic, co by oproti studiový verzi vadilo. Střed se trošku rozpadá, ale pánové už jsou taky starší.
Lightning Strikes: co to proboha je? To má být samba? Howe hraje nejistě, celkově je to bez energie, Anderson zpívá docela dobře, ale oni ho v tom zpěvu falešně podporují. The Messenger je ale 2x horší, žadná funcková šupa se nekoná. Refrén je chudý, zpívaný jenom Jonem, kdyby alespoň tady zpívali falešně,tak je to pořád lepší, než když nezpívají vůbec. Ritual je jenom oddechovka a jdeme na And You And I. Konečně nějaká pěkně zahraná muzika. Všichni tady kupodivu zpívají celkem čistě. Kohroschew dohání svým výkonem Wakemana, Squire hraje pěkně na harmoniku, ale hlavně ta nádherná atmosféra, lidi konečně tleskají do rytmu! 2. disk začíná rádoby ploužákem The River. Hrúza hrůzoucí!!! Teď i Anderson zpívá falešně.A vůbec tam chybí ta atmosféra toho klidu. To je jedna z těch nejhorších. Face to Face je jedna z těch průměrných. Nenaštve, nepotěší, ale chybí mi tam ty sbory s tím glissandem, vždyť je to takový prázdný, meli to asi dát na playback:-)
A je tu klavírní intro k Awaken zahrané skvěle, zase jedna píseň, která se povedla.Ty varhany mě vždycky dostanou a tentokrát jsou více slyšet,než normálně. Paráda!
Your Move - I\'ve Seen All Good People: tuto písničku jsem nikdy moc nemusel, takže jí často přeskakuji. Ale co jsem slyšel,tak to celkem šlo. V Cinema má prostor Billy Sherwood a Owner je nejlepší píseň na albu. Skoro bych i řekl,že tu hraje božský Rabin, ale je to Howe. Tahle šupa je ta pravá šupa!To je sakra náboj!!!
No a Roundabout se vzdaluje tomu,co jsme vždycky slýchavali. Bohužel tu schází to bombastické solo, které je tady docela o ničem a hlavně je ta píseň zkrácená. No a to Poslední, teda nevim nevim,ale být to asi nemuselo. Takže asi dám 2 bodíky, jednak za to, že nemám rád živáky od Yes a jednak za to, že mám rád The Ladder a né nějaké asi komické napodobeniny.


reagovat