terka - @ 09.06.2018 | #

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.

Pegas @ 10.06.2018 08:27:45 | #
lover-of-music: Já Wakemana nepodceňuju, ale mám pocit, že je přeceňovaný. Bezpochyby výborný hráč na klávesy, který má svědomí mnoho skvělé muziky. Jenže skladatelsky už na tom podle mě tak slavně není, jeho diskografie je plná kýče a působí na mě jako snaha vydat cokoliv, co nahrál. Zdaleka neznám všechny jeho desky, kromě klasickýh prvních alb jsem občas něco zkusil a už me to nebralo. Obávám se, že právě kdyby on měl na starosti orchestr, tak by to zase bylo přesně v jeho stylu, který je mnohdy až přeplácaný snahou zahrát toho co nejvíc. Ale kdo ví? Třeb by to bylo také dobré.
Jestli nejdeš za rok 175, tak se ochuzuješ o kvanta muziky, v každé éře vznikaly a vznikají výborné desky a nejinak je tomu u Yes po té tvé hranici.

Mimochodem, existuje také CD Symphonic Music Of Yes, které na pohled působí jako taková ta CD coververzí prodávaná v Levných knihách. Nejsou to Yes, ale orchestrální verze některých jejich písní s účastí Jona Andersona, Billa Bruforda a Stevea Howea. Docela vhodný kousek pro kompletaci diskografie.