Yes - Magnification (2001)

09.06.2018 terka | #

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.
reagovat

PaloM @ 09.06.2018 18:19:49
Posledná dobrá štúdiovka Yes. Odporúčam ak máš možnosť, pozrieť koncert Symphonic live (2002). Inak vcelku súhlasím. Spojenie rockovej a metalovek bandy s orchestrom málokedy šťastne dopadne. Teraz im to vyšlo, Wakeman nebol poruke :-)

Pegas @ 09.06.2018 19:21:53
Magnification je prostě nádherná deska a to spojení s orchestrem vyšlo na jedničku. Všechno tady zní skvěle, orchestr i kapela, dají se sledovat jednotlivé nástroje... věřím tomu, že deska dopadla tak dobře, právě proto, že neměli Wakemana, který by se jistě chopil aranžmá a podle mě by to nebylo tak dobré. A také je to důkaz že klávesy nejsou u Yes to hlavní. Koncert Symphonic Live je neméně skvělý.

lover-of-music @ 09.06.2018 21:27:42
PaloM, Pegas: Jen bych se rád zeptal, proč tak podceňujete Ricka Wakemana ? Jeho přínos by byl určitě významný a zajímavý.

Jinak samotné album neznám a vůbec jsem ho neslyšel. I když Yes mám strašně rád, tak jsou pro mě skupina let 1969-1975. Dál už jsem od nich neslyšel vůbec nic. Já vím, je to moje chyba, ale "něco" mě prostě odpuzuje. Něco mi prostě říká: "STOP !!! Nad rok 1975 už nechoď, mohl by sis ublížit." Ale to není jen u Yes, ale skoro u všech kapel.

yngwie3 @ 09.06.2018 22:01:20
"Nad rok 1975 už nechoď, mohl by sis ublížit." ...

Interesantné ...

Adam6 @ 10.06.2018 05:58:47
Vďaka za zmienku skvelého albumu terka.

Po Going For The One je Magnification môj najobľúbenejší album od Yes a jediný, ktorému by som dal najvyššiu známku. Tým však nechcem povedať, že by Yes medzi týmto obdobím nevydávali dobré albumy.

PaloM @ 10.06.2018 06:07:16
To je hluboké nedorozumění. V mojej poznámke nie je ani stopy po podceňovaní Ricka Wakemana. Proste z neakých dôvodov Rick v legendárnej zostave nebol a klávesy nahradili orchestrom. Mám celú diskografiu Yes s Jonom, sólo albumy Wakemana cca 15 CD. Ak by som ho podceňoval, načo by som to kupoval? A o kvalitách Ricka som tu v minulosti mnhokrát písal. Ale aj o tom, že jeho sólo diskografia má vyše 100 albumov a trpí nadprodukciou. Zhruba štvrtina však rozhodne stojí za počutie, pre mňa na sto pro.

yngwie3 @ 10.06.2018 06:35:18
Priznám sa Pali, že ma po Tvojej reakcii, "teraz im to vyšlo, Wakeman nebol poruke" tiež napadlo, vážne to Palo myslí tak že "Wakeman tu nie je, tak to dobre dopadne" :o) ... ale vďaka za vysvetlenie ...

dan @ 10.06.2018 06:42:15
lovře:nediv se, že seš tady za otloukánka. Napsat takovou blbost "Něco mi prostě říká: "STOP !!! Nad rok 1975 už nechoď, mohl by sis ublížit."to chce kuráž.

Pětiletka, které se tak bojíš dala světu stovky, možná tisíce kvalitních alb, stejně jako osmdesáté roky, devadesáté....

PaloM @ 10.06.2018 07:48:09
Vladko, myslel som to trochu ako vtip a vypálilo to naopak :) Moja vina. Ale bolo to na niečo dobré, ráno som vytiahol knihu od Chrisa Welcha a prečítal som si udalosti, ktoré viedli k nahratiu Magnification s orchestrom.
S Rickom ani neuvažovali, ten mal svoje projekty rozbehnuté naplno. V r.1998 vážne ochorel (komplikovaný zápal pľúc). Po prepustení z nemocnice sa starala o neho manželka, o dva roky sa s ňou rozviedol. Ďalší rok veľmi ťažko znášal.
Yes mali okolo rokov 1998-99 veľmi šťastné obdobie, tvorivo aj ľudsky. Kapela šlapala, mali veľkolepé plány. Do toho začal blbnúť Igor Khoroshev a musel opustiť skupinu (nasilu bozkával v zákulisí ženy, no natrafil na policajtku a zabásli ho).
Vtedy starých Yesákov napadla myšlienka nahradiť klávesáka orchestrom. Mali skúsenosti spred 30 rokov (Time and a World), šli do toho a s obrovským úspechom počas turné.
A Rick po prekonaní choroby, rozvodu a ťažkosti s financiami (drahý rozvod) sa k nim vrátil na spoločné koncerty...
Úžasná kniha a obávam sa, že je vypredaná:
Chris Welch: Na samém kraji útesu. Volvox Globator 2009.

Pegas @ 10.06.2018 08:27:45
lover-of-music: Já Wakemana nepodceňuju, ale mám pocit, že je přeceňovaný. Bezpochyby výborný hráč na klávesy, který má svědomí mnoho skvělé muziky. Jenže skladatelsky už na tom podle mě tak slavně není, jeho diskografie je plná kýče a působí na mě jako snaha vydat cokoliv, co nahrál. Zdaleka neznám všechny jeho desky, kromě klasickýh prvních alb jsem občas něco zkusil a už me to nebralo. Obávám se, že právě kdyby on měl na starosti orchestr, tak by to zase bylo přesně v jeho stylu, který je mnohdy až přeplácaný snahou zahrát toho co nejvíc. Ale kdo ví? Třeb by to bylo také dobré.
Jestli nejdeš za rok 175, tak se ochuzuješ o kvanta muziky, v každé éře vznikaly a vznikají výborné desky a nejinak je tomu u Yes po té tvé hranici.

Mimochodem, existuje také CD Symphonic Music Of Yes, které na pohled působí jako taková ta CD coververzí prodávaná v Levných knihách. Nejsou to Yes, ale orchestrální verze některých jejich písní s účastí Jona Andersona, Billa Bruforda a Stevea Howea. Docela vhodný kousek pro kompletaci diskografie.

horyna @ 10.06.2018 09:32:47
Magnification jsem poprvé slyšel při návštěvě brněnského Bontonlandu. Zrovna ji tam pouštěli, chvíli jsem poslouchal aniž bych tušil, o kterou kapelu se jedná. Vzpomínám, říkal jsem si, sakra, to zní skvěle. Chňapla mě okamžitě a já ji zakrátko koupil. Vlastně to byla jedna z mých prvních nahrávek Yes.
Bodově bych k těm "nejlepším" YES malinko ubral.

lover-of-music @ 10.06.2018 09:55:48
Pegas: Zmíněné CD Symphonic Music Of Yes jsem si schválně pustil. (je to na YouTube) Prvně jsem si dal Close To The Edge. Prostě paráda. Poté jsem přepnul na píseň, kterou jsem neznal a to byla Owner Of A Lonely Heart. Řekl jsem si: "Bože, to je hrůza !!! Vždyť to snad ani nejsou Yes." Jenže pak jsem se podíval na rok, kdy skladba vyšla (1983), poté jsem se už ničemu nedivil.
Naštěstí potom přišla fantastická Survival z roku 1969. To byla nádhera, husina po celým těle.

Děkuji ti Pegasi, že si vzpomenul toto CD, protože mi přineslo další z milionu důkazů, že hudbu po roce 1975 nemám brát.

PaloM @ 10.06.2018 11:09:27
lover-of-music: jasná vec, proste ro(c)k 1975 ťa ďalej nepustí. Čo narobíš, chápeme.

Petr_70 @ 10.06.2018 13:40:09
S názorem lovera sice naprosto zásadně nesouhlasím, ale je třeba na tomto místě poznamenat, že i někteří mnohem sofistikovanější odborníci v oblasti hudební publicistiky zastávají dost podobný názor.
Jako příklad si dovolím uvést Petra Gratiase, který zde kdysi psal recenze. U něj jsem měl mnohdy pocit - i přes jeho publicistické kvality a nesporné znalosti - že se hudební vývoj zastavil po roce 1980.

EasyRocker @ 11.06.2018 06:23:37
Petr_70: no vždyť to jsou dva naprosto stejné případy hudební netolerance. Rockeři si pořád stěžují, že je přéznivci jiných žánrů nerespektují. Když se ale podíváme na tohle, ono je to o lidech, ne o žánrech. Oba tábory příznivců si nemají co vyčítat co do tolerance - jsou na tom stejně.

Petr_70 @ 11.06.2018 08:41:38
EasyRocker: Nic než souhlas... :)

Snake @ 11.06.2018 15:59:58
Deska je to dobrá, ale moc se k ní nevracím. Takovejch osm let jsem ji neslyšel a teď ji proháním ušima jen kvůli recenzi. Na ty orchestry už jsem dneska (po všelijakejch těch Metallicách, Scorpions, Stromboli, ale aj Arakainech) krapet alergickej, střídmější aranžmá by mi sedělo víc. Protože některé melodie se docela povedly. Chválím bravurního Andersona a zvuk. Horší než Talk, lepší než Open Your Eyes (snad nemusím dodávat, že z mého pohledu). Za tři.

Pegas @ 11.06.2018 18:34:33
Snake: Talk je také super deska, poněkud opomíjená. Já ji kupoval až mezi posledními a dlouho jsem se jí vyhýbal právě pro to zatracování mnohými fanoušky a také tenkrát nebyl moc levná. O to větší bylo moje překvapení, jak je to hezká nahrávka. Kdybych ji mohl slyšet dřív, tak bych ji tenkrát měl dávno ve sbírce.

PaloM @ 11.06.2018 19:22:07
No po Unione bol album Talk vrchol blaha :-) Union som si kúpil, potom Talk napálil a neskôr keď CD zlacnelo, kúpil. Dobrý album.

horyna @ 12.06.2018 20:42:57
I u mne patří deska Talk k nejlepším od Yes. Přesto, že má s dřívější tvorbou pramálo společného a na některých místech zní až popově měkce, ty skladby mají svou duši a vnitřní náboj, díky kterému činí člověku radost je poslouchat.

23.02.2017 oř | #

Mohla to být rozlučka ve velkém stylu s čtveřicí starých bardů, kterým za zády dominuje velký symfoňák, kdyby... Kdyby mamon a vůně doláčů nezahnala Yesáky na scestí. Stůj co stůj zřejmě potřebovali zaplatit měsíční směnky a nestačilo použít značku vlastního jména, raději obětovali Jona.

Nebýt všeho, co po Magnification přijde, tečka by to byla náramná. Deska hraje dobře, kapela se snaží, orchestr válí a Jon, pchá, může ten snad zklamat? První trojka je velkolepá, pak následuje standard (na poměry Yes pořád hodně solidní) a dvě desetiminutovky na konci ukážou, jak má kapela komponovat, opírajíce se o velký orchestr.
reagovat

steve @ 26.02.2017 09:01:46
Dlouho to vypadalo že po Magnification už nic dalšího nepřijde, ale když ohlásili novou desku těšil jsem se. Ovšem to že kvůli zdravotní indispozici Johna se na něj rovnou vykašlou jsem jim teda neodpustil. Hold kamarádství jen naoko... ale u Yes se nelze divit ničemu. Benoita vykopli taky narychlo. A to ho chtěj teď ještě přespívat tím hrozně nevýrazným Davisonem, OSTUDA!!!!!!!!

03.02.2011 nowhere_man | #

Tak a svoju púť kapelou Yes uzatváram posledným štúdiovým počinom (zatiaľ) Magnification. Ten je navyše podporený orchestrom, tentoraz vo väčšej miere než na Time and a word. Až tak mi veľa nehovoria kríženia rockovej kapely s orchestrom, ale častokrát sa to veľmi vydarí (Salisbury od Uriah Heep). Toto je tak niekde uprostred - nie je to prepadák, ale zas extra dielo tiež nie. Pohodové album, ktoré však nie je až tak stráviteľné na prvý posluch, predsa len sú to Yes. Mňa najviac zaujali tieto skladby: Don't go, veľmi pekná skladba, ktorá vo mne vyvoláva dobrú náladu; krásna akustická krehkosť Soft as a dove; no a napokon najväčší skvost tohoto albumu, nádherná, clivá, nostalgická Time is time. To sú pre mňa vrcholy albumu, avšak zaujímavé sú aj obe desaťminútovky (Dreamtime; In the presence of). Yes ma nesklamali ani týmto albumom, ani orchestrom. Pekný album, ktorý sa príjemne počúva.

Na záver mi nedá spomenúť, že ako fanúšik som si pozháňal aj iné skladby Yes, ktoré sa neobjavili na albumoch (a to ani v podobe bonusov), a to sú tieto:

For everyone (1970) - z BBC sessions, ale moc ma nezaujala

Richard (1978); Tango; Never done before; Crossfire (1979)- štvorica skladieb z výberu In a Word: Yes (1969–), celkom zaujímavé a kvalitné. Prvá zo sessions Tormatu, zvyšné z Paris sessions

Run with fox (1981) - vianočný singel od Squiera a Whitea, ktorý bol na výbere Yesyears

It can happen (1982) - ranná verzia skladby z albumu 90125 bez Andersona, veľmi chytľavá, snáď ešte lepšia ako albumová verzia; tiež z výberu Yesyears

Love conquers all (1991) - zo sessions z Union, veľmi pekná skladba až sa čudujem, prečo vypadla z konečnej verzie Union, keď tam je oveľa viac horších skladieb; výber Yesyears

Last train - skladba niekedy z obdobia medzi Ladder a Magnification, taká jednoduchá jamovačka z výberu In a Word: Yes (1969–)

Roundabout (acoustic); Show me; South side of the sky (acoustic); Australia (Howe solo acoustic); New world symphony (Squire solo, based on Dvorak's Symphony No. 9 in E min)
Tieto sklady boli vydané v roku 2003 ako nové veci na bonusovom CD amerického vydania albumu The Ultimate Yes: 35th Anniversary Collection. A treba povedať, že sú naozaj vynikajúce, hlavne Show me, to je krehký skvost, podobne ako akustická verzia South side of the sky.

Tak to je odo mňa všetko k mojej obľúbenej kapele Yes.
reagovat

27.06.2007 pepanovacek | #

Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)

Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou.
Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie.
V Give Love Each Day je kytara, jako vystřižená z Fragile.
Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-)
We Agrese mi přijde trošku moc přislazené smyčci.
Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.

Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)

reagovat

12.04.2006 Jon(CZ) | #

Je tu zatím poslední studiové album YES. Tentokrát však trošku jinak, se symfonickým orchestrem. Už to tu jednou bylo-Time And a Word, ale ne s takovým využitím. Při prvním poslechu jsem si říkal, to je ale strašná nuda, ale po pár dalších jsem mu začal trochu rozumět. YES hlavně nikdy pořádně s orchestrem nehráli. Je to trošku jinak, musí mu dát větší prostor, a to je možná ten zádrhel. YES nemohou plně využít své energie a síly. Musí ztlumit. ,,Alane, nemlať tak do těch bicích, vždyť ten orchestr není vůbec slyšet.“ řekne Howe. No a Alan na to samozřejmě kývne. Bohužel tady tedy nemůžeme najít žádný opravdový nářez. Vše se točí v jednom kruhu. Finally či New State of Mind opravdu nečekejte. Mám někdy i při poslechu tohoto alba pocit, že je to muzika do auta, nějak to odsejpá, nic moc se tam nedějě. Další zápor alba je ten, že už nám YES nic nového nepřinesli. Už to prostě jede v nějakých ,,yesovských“ kolejích a tím pádem už víme co bude dál. Otázkou je, jestli jde ještě něco na tomto světě nového vymyslet? Bohužel, kladů moc není. Zápor je i ten, že to tak nějak hraničí s filmovou hudbou. Přece takhle nezní zvuk orchestru, ale syntezátory v amerických filmech. YES jsou celé album v popředí, a orchestr dělá jen takové křoví za kapelou. Ale teď už k samotným skladbám:
Magnification: milá, útulná skladbička, která se stále snaží nějak rozjet, ale nejde to. Orchestr dělá jen taková glissanda a vlastně si tu jinak ani nevrzne. Píseň Magnification bych dal raději někam do prostředka alba. Jako začátek se to nehodí. Muzikanti v kapele nehrají špatně, ale jsou stísněni, nemohou to rozjet. Škoda..možná příště. Spirit Of Survival: plynule navazuje na úvodní píseň. Naznačuje pochmurnou atmosféru. Anderson zpívá ale nádherně, u Howea to docela dost vázne a White se Squirem hrají stále stejný motiv. Orchestr se zapojuje daleko lepší než v první písni. A jdeme na Don´t Go, která opět navazuje na předchozí píseň. Není vůbec špatná, ale průměrná yesovská písnička. Skvělý nápad s vokodérem. Konečně přijatelná délka skladby. Give Love Each Day začíná pro mě příšernou předehrou orchestru. Kdo tohle mohl napsat, skoro to hraničí s kýčem. Co ale začne hrát kapela, tak je to zase průměr tohoto alba. Mám pocit ale, že jsem to už nikde slyšel, no jo, to je něco z Ladder, určitě! Can You Imagine zpívá doufám Squire. Hlasy v kapele, není moje silná stránka. Ale je to taková zvláštní píseň, taková podivínská…jednoduchá. We Agree začíná irskou předehrou na kytaru a Howe má značné problémy. Jenom nastoupí Squire a je to úplně jiné kafe. Mám ji moc rád, ačkoliv jsou tam akordy, které mě ničím nepřekvapí. Je to taková hezká muzika. Soft As A Dove fakt nemusim.Dva akordy, zvládnou Olympic taky, a ještě mi vadí ten rytmus. Nejslabší na albu. Dreamtime je hezky udělaná a vymyšlená, ale čas od času mě docela nudí, a zase kýčovitý konec orchestru. Howe tady kupodivu hraje velmi dobře. Orchestr nám už dlouho nic neukázal, zkrátka křoví.. In The Presence Of je velmi vydařená. Hlavně konec stojí opravdu za to, pořád to narůstá, ale vrcholu to nikdy nedosáhne. Celkově mi na albu vede. Je vidět, že alespoň na této písní se trošku vyřádili. No a Time Is Time patří mezi typické yesovské konce a tyto písně většinou potěší. Nikdy se jim nedá nic vytknout.
Tak a máme za sebou nepříliš vydařené album, které je určitě pro fanoušky přijatelné, ale pánové už jsou staří. Už to tak dobře nejde, ale s tím se musí počítat. Dám tedy dvě hvězdičky, album totiž kazí i strohý obal. Příště to ale určitě bude lepší!!!!!
reagovat