terka - @ 09.06.2018 | #

Magnification. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávek od Yes. Spojení rockové kapely se symfonickým tělesem mi nepřipadá úplně šťastné. Je klidně možné, že podobnou nahrávku už doma nenajdu, teď si fakt nejsem jistá. Ale to je vedlejší. Muzice Yes totiž symfonický kabát sluší. Aranžmá nejsou bombasticky přehuštěna, kapela i orchestr dostávají podobně stejný prostor a v hudebních výměnách se spolu vzájemně střídají. Vyniknou jemné nuance jak velkého tělesa, tak třeba Howeovy kytary nebo Andersonovy fistulky.

Bližší příčinu vzniku tohoto projektu neznám. Z Yes odešel klávesák Igor Khoroshev a je možné, že kapela - než aby hledala jeho nástupce - se rozhodla ke spolupráci s celým orchestrem. Tento krok je mi přes určitou nedůvěru nakonec sympatický. Hudba Yes si o podobné zpracování říká sama. Pokud se podaří vyměřit aranžmá v rozumné součinnosti kapela-orchestr, je částečně vyhráno.

Yes zkomponovali chytré skladby s rozmanitou strukturou. Album se nese v art rockovém duchu. Pop vytěsnily nádherné harmonické rozhovory, bicí a basa jsou výrazné jako v minulosti a Jon Anderson zpívá zase skvěle. Jednotlivé skladby jsem si nazpaměť nikdy nezapamatovala. Zase tak moc desku neznám, přiznávám. To snad tolik nevadí. Ale jedna výjimka se najde: je to píseň Dreamtime. Ta je rockově a hlavně symfonicky naprosto strhující. Mohutné dechové nástroje, které duní na pozadí Steveových vyhrávek, ve mě evokují návrat černokněžného krále Angmaru z Tolkienova prstenu. Pokaždé se přede mnou zhmotňuje magická temnota tak silně, že dostávám strach.

Magnification mám stejně ráda, jako jiné důležité nahrávky Yes. Proto ta známka.

lover-of-music @ 10.06.2018 09:55:48 | #
Pegas: Zmíněné CD Symphonic Music Of Yes jsem si schválně pustil. (je to na YouTube) Prvně jsem si dal Close To The Edge. Prostě paráda. Poté jsem přepnul na píseň, kterou jsem neznal a to byla Owner Of A Lonely Heart. Řekl jsem si: "Bože, to je hrůza !!! Vždyť to snad ani nejsou Yes." Jenže pak jsem se podíval na rok, kdy skladba vyšla (1983), poté jsem se už ničemu nedivil.
Naštěstí potom přišla fantastická Survival z roku 1969. To byla nádhera, husina po celým těle.

Děkuji ti Pegasi, že si vzpomenul toto CD, protože mi přineslo další z milionu důkazů, že hudbu po roce 1975 nemám brát.