Reakce na recenzi:

pepanovacek - @ 27.06.2007

Uznávám, že je to trapné, ale nemůžu začít jinak, než tím, že Yes patří mezi velice malou společnost kapel, které mám rád opravdu tzv. sakumprásk, se vším, co kdy udělali a o kterých jsem přesvědčen, že jejich tvorba je naprosto a nevídaně vyrovnaná, i jejich slabší díla (nechci si udělat nepřátele, proto nebudu jmenovat Tales From Topographic Oceans), jsou vlastně nadprůměrná v kontextu s ostatním hudebním rockovým světem. Podle mého :-)

Titulní skladba mi hodně připomíná úplně první album, použitím smyčců, kytarou, zvukem, celkovou atmosférou.
Spirit Of Survival a Don´t Go mi zas připomíná album Union, hlavně Don´t Go se moc příjemně poslouchá, pěkné vokály, baskytara, zajímavá melodie.
V Give Love Each Day je kytara, jako vystřižená z Fragile.
Can You Imagine je velice příjemná skladbička, nádherně zazpívaná mistrem Chrisem Squirem, ty Yesovské vokály, to je prostě úžasný :-)
We Agrese mi přijde trošku moc přislazené smyčci.
Po kratičké, příjemné Soft As A Dove, následují dvě nejdelší, desetiminutové kompozice, Dreamtime a In The Presence Of.
S Dreamtime mám trochu problém, nesedí mi tam použití smyčců a dechů, zdá se mi zbytečně rozvleklá a tudíž i lehce nudná, jakoby složitá, až moc vážněhudební, mám pocit, že Yes jsou na tomto albu mnohem silnější v kratších věcech. Je fakt, že experimenty rockových kapel se symfonickými orchestry jsem nikdy neměl rád a radši jsem se jim vyhýbal, proto jsem záměrně nešel na koncert Yes v této sestavě, abych nebyl zklamaný.
To In The Presence Of je mnohem povedenější, řekl bych klasická, typická skladba Yes, s krásnými vokály se stop – timy kolem šesté minuty, příjemnou atmosférou a i když s celkově jednodušší stavbou, přece jen mi trochu připomíná třeba Close To The Edge nebo Awaken.
Na úplný závěr pak zazní nejkratší, dvouminutová Time Is Time, docela milé rozloučení s celým albem.
Můj subjektivní pocit je, že albu prospěla absence Ricka Wakemana, nevím, jak to vysvětlit, myslím, že bez něj je kapela ve větší pohodě.

Vzpomínám si, když u mě byla před dvěma lety na návštěvě Jana Hrušková (kdysi zpívala s Hradeckou kapelou Genese, pak s Petrem Novákem), ona miluje Yes, stejně jako já, poslouchali jsme Close To The Edge, manželka nás nechápavě pozorovala, jak si to užíváme a zpíváme s nimi, pak jsem jí pustil Magnification, které neznala. Moc se jí to líbilo, její hodnocení znělo takto : „To jsou prostě Yes !“
A já bych svoje hodnocení zakončil v podobném duchu. Jestli se nepletu, je Magnification sedmnácté studiové album Yes (cca jednou tolik vydali různých výběrů, živých nahrávek, DVD apod.). Jejich vrcholem, nikdy nepřekonaným, je pro mě Close To The Edge, ovšem mají i několik dalších , „menších“ vrcholů, Going For The One nebo 90125. Magnification je výborné album, bohužel už pět let zatím poslední. A já si říkám, že kdyby na této úrovni pokračovali, mě by to bohatě stačilo, byl bych spokojen. Je to poctivá, nádherná muzika, dnes už Yes existují bezmála čtyřicet let a natočit takovéhle album jako sedmnácté v řadě, klobouk dolů, marně přemýšlím, kdo z těch rockových dinosaurů si dokázal udržet laťku takhle vysoko i 33 let po vydání debutu. Díky, pánové Yes :-)