hejkal - @ 14.06.2013 | #

Mahavishnu Orchestra – nepamätám si nikoho, kto by z vrstovníkov a kamarátov môjho otca neslintal blahom, keď sa táto skupina spomenula. Od detstva mi bolo jasné, že toto je niečo tak geniálne, že Einsteini s Michelangelami sa mohli tak akurát plaziť kdesi na zadných stranách encyklopédie najvýznamnejších majstrov civilizácie a necloniť McLaughlinovi a spol. Keď som sa konečne dopracoval k prvým dvom albumom, ešte som nebol priveľmi fusion orientovaný, ale debut The inner mountain flame si ma získal okamžite a dodnes ho mám z tvorby kapely najradšej.

Zlovestné šramotenie v niekoľkokrát sa opakujúcich úvodných gulášoch ihneď uzemnia prípadné nepatričné poznámky o tom, že džez rock nemôže byť tvrdý ako žula. Meeting of the spirits je prvá z ôsmich inštrumentáliek a má všetko, čo si poriadna hudba môže nárokovať. Famózna rytmika, bublikajúca gitara, omračujúce sláky (Goodman žiaril už vo Flocku, ale aj tu ma oslovuje najviac). K tomu sa pridáva monumentálna scénická atmosféra, vedľa ktorej pôsobia hollywoodske veľkofilmy ako CGA grafika po dvadsiatich rokoch. Príjemne ospalá nálada v Dawn sa vďaka husliam a gitare mení na agresívne slnečné lúče, ktoré nedbajú na žalúzie a svietia práve do očí chrniaceho neboráka. The noonward race je doslova jazda. Besná a rozkúskovaná ako telá chodcov, ktorí neuhli z krajnice. Mojou najobľúbenejšou skladbou z debutu je A lotus on Irish streams. Kedysi dávno som mal napálené CD, kde boli vymenené strany albumu, nuž som ho napočúval naopak a táto podmanivá záležitosť ho pre mňa nielen otvárala, ale i definovala. Samozrejme ide o to, že prím hrá Goodman. Jeho husle rozprávajú príbehy s emočným nasadením ľubovoľného barda z dávnych čias, v kombinácii s klavírnymi vlnkami a akustickou gitarou ide priam o vážnu hudbu. Vital transformtion otvorí bravúrny Cobham, ide o ďalšiu brutálne rockovú jazdu s inštrumentálnou úrovňou nad hranicami slnečnej sústavy. V občasných pomalých melodických pasážach nechýba gradujúce napätie, ktoré nahradí i Viagru. A máme tu zlovestnú náladovku. The dance of Maya by mohli hrať aj doom metalisti, tak hustú atmošku má. A miestami sa človek prichytí pri tom, že počuje blues, ale hrajú ho gepardy ktorým niekto zapálil chvost, nuž trielia o preteky. Naopak, You know, you know medituje v mori pokoja, kde je vánok rozprávkovou bytosťou a o uragánoch nieto ani legiend. Zato psychoanalytik ba sa tam uživil, ako skladba dostáva nekontrolovateľné nástrojové tiky. Prebudenie na úrovni elektrošokov sa vyrúti v záverečnom kúsku Awakening. Je to vražedné a podozriví muzikanti si (ne)pokojne brúsia nástroje na najvyšších otáčkach. Perfektný záver!

Tento album má dušu. Inštrumentálne fusion majstrovstvo drsne rockuje, a preto ide o môj najobľúbenejší album od skupiny.

Antony @ 19.06.2023 09:47:14 | #
Mám jiný názor.

Existují čistě studiové projekty, případně seskupení, která koncertují jen vzácně. Například The BEATLES významnou část kariéry nekoncertovali a nijak poloviční se tím nestali. Daly by se najít i jiné kapely i jiné situace. Třeba covid pauza. Byla velmi násilným přerušením koncertní činnosti a měla mnoho negativních důsledků. Měla-li něco pozitivního, tak celkem dost kapelám umožnila dokončit a realizovat studiové projekty, které dlouho odkládaly. V podstatě nekoncertování vnímám jako velmi užitečné, neboť se tvůrce může soustředit na proces komponování.

Mít dosud nevydanou tvorbu koncertně zažitou rozhodně běžné není. Spíš je to taková znouzectnost vyvolaná okolnostmi. Stává se to nejčastěji u debutů, kdy soubor nejdříve potřebuje vystupováním získat renomé aby mohl něco natočit. Nebo nemůže z různých důvodů nahrávat, typicky kapely východního bloku za totality. Nějaké cílené koncertní prověřování nově složeného materiálu před jeho nahráváním je okrajovým jevem. Existovaly výjimky, např. PINK FLOYD, kdy materiál před nahráváním v určitých vývojových etapách testovali na koncertech, ale to je skutečně ojedinělý případ. U naprosté většiny hudebních těles se živě z nové tvorby před vydáním nedostane k posluchačům nic. Nepočítám zase onu znouzectnost, kdy je album nahrané, ale zaseklo se před vydáním. To pak občas lze na koncertech zažít situaci, kdy kapela vedle svých hitů opatrně představí pár písní z dosud nevydané novinky. O nějaké zažitosti natož dotvoření zde ale nemůže být řeč. Jde spíše o jistý způsob public relations.