Reakce na recenzi:

Voytus - @ 10.02.2010

Čekal jsem, že u tohoto chlapíka bude rušno o něco více. Rozhodně by si to zasloužil, takže se i já pokusím vyjádřit k některým albům z jeho rozsáhlé tvorby.
V roce 1966 se z Los Angeles vyřítila banda ujetých freaků, vedená Frankem Zappou, aby zaútočila na americkou konzumní a povrchní společnost. Hlavními tématy jsou školy, které nikoho nic nenaučí, lhaní politiků, problémy v černošských ghettech, lásky náctiletých, holení-neholení některých tělesných partií, californský slang, plasty a chrom, policie...
Album se dá brát jako odrazový můstek, protože mnoho témat Frank a jeho banda rozvinou na dalších albech, jen ještě sžíravěji. Humor a ironie jsou tu hlavními zbraněmi. Občas je humor na albu vyloženě dementní, naopak jsou tu momenty, díky jejichž demenci je možno je brát i vážně - především pak parodie na doo-wop ve formě Go cry on somebody else's shoulder nebo How could I be such a fool. Podobných songů v té době bylo... Tam vynikají zpěvy obzvlášť výborně - Zappův bas vespod, sólový lehce zdementnělý Collinsův a vše korunuje ultradementní a nejvlezlejší sópránek baskytaristy Raye Estrady. Úvodní song Hungry freaks, daddy naznačí, čím se bude kapela na desce zabývat, už aranžmá je něčím divné. Jsou to hlavně vokály, občas naschvál falešné, zpitvořené, všudypřítomná tamburína, která nám udává tupý, čtyřčtvrťový rytmus, kazoo, které hraje kytarové riffy, marimba (už zde se objevuje Ruth Underwood, tehdy ještě Ruth Komanoff), fuzz na kytarách, hluky, smyčcový orchestr, dechy, balet, Stravinskij a Varese, chrochtání, prdění, kašlání, skřeky, parodie na psychedelické experimenty i na experimenty s LSD, netypické i naprosto klišovité postupy - a to vše naschvál.
Co vlastně z desky vyzdvihnout? Na jedné straně jsou tu písně, které se tvaří jako standartní teen-age, nebo college rock - zmíněné dvě doo-wopovky, Anyway the wind blows, Wowie-Zowie, experimenty typu Help, I'm a rock nebo The Return Of The Son Of Monster Magnet a Who are the brain police? Osobně nejradši právě ty 'dementní' songy jako třeba You're probably wondering why I'm here, případně vážnější a v budoucnu ještě hodněkrát přepracovanou Trouble every day. Totální freak out druhého LP je občas zábavný, občas otravný - ale hádám, že to je také záměr. Dovedu si představit, jak Frank dotáhl do studia všechny tehdejší přední freaky, jako byl Kim Fowley a s instrukcemi o co největší odpornosti a ulítlosti ty dvě šílenosti nahrál. Dovedu si představit i nechápající výrazy všech, kteří se v době nahrávání a vydání desky s tímto úletem setkali. No, v Minnesotě, Kansasu a Washingtonu by se to asi nestalo, že? Ale největší hrůzou je být skálou (rockem :-)?), případně fízlem...
A neměl bych opomenout roli Suzy Creamcheese - jednak se tu párkrát objeví a pak nám také na přebale zanechala velice výmluvný dopis.