Reakce na recenzi:

Voytus - @ 12.02.2010

"What's the ugliest part of your body?"

V roce 1968 už bylo kultovní psychedelické album The Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nějakou dobu na světě, přesněji třičtvrtě roku (vyšlo 1.6.1967), ale 4. března 1968 vychází tato deska Mothers, aby z něj udělala sežranta Vepře a zesměšnila všechny rádoby hipíky, co se poflakovali na Haight-Ashbury a žili z LSD Stanleyho Owsleyho. Obě desky byly ale natočeny víceméně souběžně, Zappa ale válčil z cenzurou, tak se vydání desky dost odkládalo. Zase získal možnost zparodovat obal - a tak namísto slušivých uniforem (no právě, uniforem :-)) Beatles, jsou Mothers navlečení v nepříliš slušivých šatech a tváří se fakt divně. Nápis Mothers je vysázen ze zeleniny.
Kritice neušli ani konzervativní rodiče, policie, systém jako takový a většina psychedelických muzikantů. Texty jsou sice dost satirické, ale z takových, jako jsou Concentration Moon (mimo jiné je i o střílení hipíků), nebo Mum and Dad (tady dojde právě na tu druhou stranu americké společnosti, která je samozřejmě plastová, tudíž prostá jakýchkoli citů) posluchače docela zamrazí. Naproti tomu taková Who needs the peace corps? přesně splňuje podmínky psychedelické hymny ("Vykašlu se na školu, půjdu do Frisca, koupím si paruku a budu spát u Owsleyho na podlaze").
Písně jsou často přerušovány vstupy zvukového technika Garyho Kellgrena, který je shodou okolností jedním z tvůrců tehdejších psychedelických efektů, jako je flanging či phasing. Obojího je tu dostatek až přehršel. Kellgren tu většinu času, obklopen psychedelickou ozvěnou, šeptá, že už se na to Zappovi vykašle a vymaže mu všechny pásky. Navíc ví, že ho Zappa i teď zrovna poslouchá, ale už je mu to úplně jedno, páč ho čeká kšeft s Velvet Underground a taky má v žebříčcích dvě skvělý desky. Z obávané všudypřítomnosti Zappy si později utahují členové kapely ve filmu 200 Motels. Do songů ještě nepravidelně zasahují Dick Kunc a Dick Barber - jeden chrochtá a druhý prdí. Dvakrát se nám představí bubeník Jimmy Carl Black, indián skupiny (což je pravda, Black byl Čejen).
A párkrát se tu mihne Eric Clapton - nejdřív se v úvodu Are you hung up? ptá jisté dívky, zda je zakomplexovaná a též tu má několik LSD výkřiků: "Bůh! Vidím Boha!". Sem tam mezi psychedelickými zvuky zazní útržky surf music, případně telefonní rozhovor a hlášení moderátora rádia.
Některé verše nám skryla cenzura, takže jsou puštěné pozpátku - to ale jen umocní psychedelický dojem.
Na škodu není zmínit parafrázi Hendrixovy hitovky Hey Joe, zde jako Flower Punk - Květinový Spratek ("Hej spratku, kam jdeš s tou kytkou v ruce? Jdu do Frisca přidat se nějaký psychedelický kapele"), kde je sice použit ten samý harmonický postup, ale jinak rytmicky zpracovaný. V závěru songu se psychedelické běsnění rozjede naplno - změť zrychlených hlasů, ze kterých vynikají dva Zappovy, které z každého kanálu vyprávějí dvě různé úvahy rock'n'rollového muzikanta.
Též jsou tu písně o Zappových divných přátelích, kteří dělají divné věci - Let's make the water turn black a výmluvná hipísárna o tom, že jednou přijde čas, kdy si všichni budeme moct sundat šaty, když budeme tancovat. V doowopovce What's the ugliest part of your body to všem Frank řekne naplno - nejošklivější částí tvýho těla je tvoje mysl. V závěrečné skladbě Chromovaný megafon osudu dojde na avantgardní modernu, chvilku se tu hraje na bicykl a asi dvě minuty posloucháme jen přiblblý smích a kašlání.
Největší kapitolou jsou ale vokály - před natáčením kapelu opustil zpěvák Ray Collins (naopak přibyli další dva saxofonisté) a ač tu má Zappa další šikovné vokalisty, rozhodl se desku nazpívat především sám. Vokály pak různě zrychloval, takže ve výsledku znějí jako banda otravných skřetů, nebo nafetovaných kačerů Donaldů.
Málokdy zaslechneme elektrickou kytaru, snad jen sem tam nějaký riff, či krátké sólo (Lonely Little Girl), jinak je album dost o akustických kytarách a klavíru.
Písně, nebo spíš útvary na albu na sebe navazují, někdy plynule, jindy nějakým zákeřným střihem. To proto, že některé nezačínají a jiné ani nekončí.
Pro mě osobně jedno z nejlepších Zappovýc alb (ale tuhle větu budu psát asi častěji :-)).