Zappa, Frank - The Mothers of Invention - We're Only In It For The Money (1968)

"What's the ugliest part of your body?"

V roce 1968 už bylo kultovní psychedelické album The Beatles Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band nějakou dobu na světě, přesněji třičtvrtě roku (vyšlo 1.6.1967), ale 4. března 1968 vychází tato deska Mothers, aby z něj udělala sežranta Vepře a zesměšnila všechny rádoby hipíky, co se poflakovali na Haight-Ashbury a žili z LSD Stanleyho Owsleyho. Obě desky byly ale natočeny víceméně souběžně, Zappa ale válčil z cenzurou, tak se vydání desky dost odkládalo. Zase získal možnost zparodovat obal - a tak namísto slušivých uniforem (no právě, uniforem :-)) Beatles, jsou Mothers navlečení v nepříliš slušivých šatech a tváří se fakt divně. Nápis Mothers je vysázen ze zeleniny.
Kritice neušli ani konzervativní rodiče, policie, systém jako takový a většina psychedelických muzikantů. Texty jsou sice dost satirické, ale z takových, jako jsou Concentration Moon (mimo jiné je i o střílení hipíků), nebo Mum and Dad (tady dojde právě na tu druhou stranu americké společnosti, která je samozřejmě plastová, tudíž prostá jakýchkoli citů) posluchače docela zamrazí. Naproti tomu taková Who needs the peace corps? přesně splňuje podmínky psychedelické hymny ("Vykašlu se na školu, půjdu do Frisca, koupím si paruku a budu spát u Owsleyho na podlaze").
Písně jsou často přerušovány vstupy zvukového technika Garyho Kellgrena, který je shodou okolností jedním z tvůrců tehdejších psychedelických efektů, jako je flanging či phasing. Obojího je tu dostatek až přehršel. Kellgren tu většinu času, obklopen psychedelickou ozvěnou, šeptá, že už se na to Zappovi vykašle a vymaže mu všechny pásky. Navíc ví, že ho Zappa i teď zrovna poslouchá, ale už je mu to úplně jedno, páč ho čeká kšeft s Velvet Underground a taky má v žebříčcích dvě skvělý desky. Z obávané všudypřítomnosti Zappy si později utahují členové kapely ve filmu 200 Motels. Do songů ještě nepravidelně zasahují Dick Kunc a Dick Barber - jeden chrochtá a druhý prdí. Dvakrát se nám představí bubeník Jimmy Carl Black, indián skupiny (což je pravda, Black byl Čejen).
A párkrát se tu mihne Eric Clapton - nejdřív se v úvodu Are you hung up? ptá jisté dívky, zda je zakomplexovaná a též tu má několik LSD výkřiků: "Bůh! Vidím Boha!". Sem tam mezi psychedelickými zvuky zazní útržky surf music, případně telefonní rozhovor a hlášení moderátora rádia.
Některé verše nám skryla cenzura, takže jsou puštěné pozpátku - to ale jen umocní psychedelický dojem.
Na škodu není zmínit parafrázi Hendrixovy hitovky Hey Joe, zde jako Flower Punk - Květinový Spratek ("Hej spratku, kam jdeš s tou kytkou v ruce? Jdu do Frisca přidat se nějaký psychedelický kapele"), kde je sice použit ten samý harmonický postup, ale jinak rytmicky zpracovaný. V závěru songu se psychedelické běsnění rozjede naplno - změť zrychlených hlasů, ze kterých vynikají dva Zappovy, které z každého kanálu vyprávějí dvě různé úvahy rock'n'rollového muzikanta.
Též jsou tu písně o Zappových divných přátelích, kteří dělají divné věci - Let's make the water turn black a výmluvná hipísárna o tom, že jednou přijde čas, kdy si všichni budeme moct sundat šaty, když budeme tancovat. V doowopovce What's the ugliest part of your body to všem Frank řekne naplno - nejošklivější částí tvýho těla je tvoje mysl. V závěrečné skladbě Chromovaný megafon osudu dojde na avantgardní modernu, chvilku se tu hraje na bicykl a asi dvě minuty posloucháme jen přiblblý smích a kašlání.
Největší kapitolou jsou ale vokály - před natáčením kapelu opustil zpěvák Ray Collins (naopak přibyli další dva saxofonisté) a ač tu má Zappa další šikovné vokalisty, rozhodl se desku nazpívat především sám. Vokály pak různě zrychloval, takže ve výsledku znějí jako banda otravných skřetů, nebo nafetovaných kačerů Donaldů.
Málokdy zaslechneme elektrickou kytaru, snad jen sem tam nějaký riff, či krátké sólo (Lonely Little Girl), jinak je album dost o akustických kytarách a klavíru.
Písně, nebo spíš útvary na albu na sebe navazují, někdy plynule, jindy nějakým zákeřným střihem. To proto, že některé nezačínají a jiné ani nekončí.
Pro mě osobně jedno z nejlepších Zappovýc alb (ale tuhle větu budu psát asi častěji :-)).
reagovat

hejkal @ 12.02.2010 11:16:54
No, viem, že ho mám doma, ale púšťam si ho tak zriedka, až si ani presne nespomínam, čo je to za dosku. Musím si vyhrabať starých Zappov a osviežiť pamäť.

ufolog @ 12.02.2010 21:38:02
Zappa zaslouzi hodnoceni min. 3-4 hvezdy (a to s hvezdama setrim jak nikdo!) prakticky vsech svejch desek ..krome par vetsinou posmrtnejch obskurdit..

zdenek2512 @ 10.05.2013 13:42:33
Tahle deska patří z mého pohledu k Zappovým nejlepším. Nezapomenutelné jsou vstupy Jimmy Carl Blacka jako Indiána skupiny a rozhovory Zuzanky Šťabajzny. Méně hvěz se této desce nedá dát a Tvůj popis nemá chybu.

Voytus @ 12.05.2013 12:25:40
Zdeněk: Díky! Psát o Zappově hudbě je poměrně složité - hlavně, aby z toho něco měl i případný začátečník, který jeho tvorbu zatím ještě neslyšel. Jediné východisko pro mě bylo začít je psát v humorném a lehce absurdním duchu.

zdenek2512 @ 12.05.2013 12:43:08
Voytus: on, ale Zappa je o tom humoru a absurdite. Dela si legraci ze vseho vcetne sebe s obrovskym nadhledem. Ja ho obdivuju jiz 40 let. Skoda, ze zemrel. Ja jsem chtel taky neco napsat k jeho tvorbe, ale nejsem kritik ani novinar a myslim, ze bych to nezvladl. Jeste jednou diky za ty recenze Zappovych desek :-)

Voytus @ 12.05.2013 13:02:51
Zdeněk: Právě proto jsem zvolil tenhle styl, protože je mi také blízký (v literatuře třeba Boris Vian, z koukacího materiálu třeba Monty Python). A o Zappovi jsem toho svého času také hrozně moc přečetl a řadu jeho názorů přijal za své. Dostal jsem se k němu poměrně brzo, ve čtrnácti letech - a také jsem díky němu šel hrozně nahoru s angličtinou - utahuje si i ze slangu, vytváří novotvary (V Camarillo Brillo má např. rým "Poncho - Unconcho"), přičemž jeho výslovnost je dobře srozumitelná.

zdenek2512 @ 12.05.2013 13:21:25
Ja jsem poprve Zappu slysel kdyz mi bylo 18 a prave Tebou zminovane album Overnite Sensation. V ty dobe ale moc clanku o Frankovi nebylo prvni obsahlejsi byl v bulletinu Jazz od Jiriho Cerneho s nazvem "Principal americke apokalypsy" a dalsi byl pak Suplik plny Zappy, ktery vysel v Sekci mlade hudby. Zappa to je tema rozhovoru na hodne dlouho.

Voytus @ 12.05.2013 13:33:01
Bulletiny jazzové sekce mám od jednoho známého, to je velmi cenný materiál, až se člověk diví, že to vůbec vycházelo (hodně článků o RIO, rozsáhlé profily interpretů, rozhovory, úvahy, překlady textů). Tuším, že i nějaký rozhovor se Zappou. Over-nite i další z kraje 70. let považuji za to nejlepší (opět :-)). Z pozdější tvorby už si dost vybírám, alby z 80. let jsem se už pořádně nezabýval (až na You are what you is, Them or us a Broadway the hard way), tam už i mistr co do kvantity poněkud přehání. A pak mám rád ještě Yellow Shark.

zdenek2512 @ 12.05.2013 14:00:41
Ja mam bulletiny od 12 teho cisla do 27/28 pak to zakazali.Taky jsme se divili, ze je mozne neco takoveho si precist :-). Na mistrovu tvorbu mam skoro totozny nazor. Nejvic se mi libi MOI a potom to z pocatku 70 let. Mimo ta alba co musel vydat kvuli smlouve s gramofirmou. Z tech 80 to mam stejne jako Ty. Desky co vysly po jeho smrti az na par skoro neznam. Ono je toho strasne moc.

Třetí Zappovo album vyšlo původně v roce 1968 a je brilantním počinem. Výborný obal Cala Schenkela paroduje jiné slavné album Beatles Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band. Jde o neuvěřitelný studiový projekt, ve kterém kraluje 28-letý mistr. Obsahuje např. skladby Mom & Dad, Absolutely free, Flower Punk, Let´s make the Water turn Black, The Idiot Bastard Son, Mother People a neuvěřitelnou The Chrome Plated Megaphone of Destiny. Album shrnuje zlatá 60. léta a ještě dnes má neuvěřitelnou sílu pravdivosti. Vřele doporučuji

reagovat