Reakce na recenzi:

Voytus - @ 19.03.2010

Po albu Uncle Meat Zappa dočasně rozpustil Mothers of Invention, což mu většina spoluhráčů měla ještě dlouho za zlé. On ale dobře věděl, co dělá - za prvé nebylo snadné tak početnou sestavu (9 lidí) finančně zajistit (platil každému 200 dolarů týdně, i když se nehrálo) a za druhé si často stěžoval na technické nedostatky spoluhráčů.
A tak, ve snaze docílit co nejdokonalejší nahrávky, zavírá se na dva měsíce do studia s univerzálním Ianem Underwoodem. Studiovou sestavu doplňují najatí baskytaristé Maw Bennett a Shuggy Otis, bubeníci Paul Humphrey, John Guerin a Ron Selico, houslisté Don Sugarcane Harris a Jean-Luc Ponty, doprovodný kytarista Lowell George (chvíli hrál i s Mothers, později se proslavil jako zpívající slide kytarista v Little Feat) a Zappův častý spolupracovník, zpěvák Captain Beefheart.

Kromě hudebního obsahu album předběhlo dobu i nahrávací technikou. Poprvé má k dispozici šestnáct stop. Například bicí jsou poprvé v rockové hudbě snímané čtyřmi stopami - rytmičák, kopák a další dvě stopy na ostatní přechody a činely. To mu umožnilo dosáhnout plného stereo zvuku a v konečném mixu mohl mít pod kontrolou více komponentů, než s nahráváním osmistopým, kde na bicí zbývaly nejvíce dvě stopy.
To, jak využil více stop k nahrávání kláves a dechů (vše Ian Underwood) je zřejmé už při prvním poslechu - overdubbing pomohl vytvořit mohutný zvuk velké kapely. Sám Zappa, kromě kytary, nahrával i perkuse, ale v poloviční, či naopak dvojnásobné rychlosti, což do výsledné nahrávky pouštěl v normální rychlosti (především It must be a Camel, v té je i hřeben na vlasy), dále pak psací stroj (Peaches in Regalia, Son of Mr. Green Genes). V takovém rozsahu se podobné úpravy nepoužívaly do příchodu digitálních technologií). Ještě tu Zappa hraje na 'oktávovou basu'. To není nic jiného, než baskytara, puštěná dvojnásobnou rychlostí (Peaches in regalia).
Co ke skladbám samotným? Část jsou sestřihané jamy (Gumbo Variations, na CD prodloužena o čtyři minuty, sólo ve Willie the Pimp a Son of Mr Green Genes), ty další pečlivě propracované skladby. Melodická Peaches in Regalia se jen těžko dostává z hlavy, stejně tak Little Umbrellas nebo It must be a Camel. Jediná zpívaná je Willie the Pimp. Tady si zahostuje Captain Beefheart, pak se pokračuje rozsáhlým kytarovým sólem. Riff, který hrají především housle, je též legendární. A Zappovo sólo patří k tomu nejlepšímu, co kdy na kytaru zahrál. Deska neuvěřitelně energická a živelná a přes svou náročnost z posluchače nevysává energii, ale naopak.
Oproštěna od textů, získává hudba další rozměr a myslím si, že právě tímto albem Zappa dokázal všem, že je zapotřebí s ním počítat i s jako velmi nadaným skladatelem a novátorem v nahrávací technice, nejen muzikantem, který píše 'comedy music'. Na závěr jen doporučení všem fandům jazz-rocku (ale nejen jim) a instrumentální, nejen kytarové hudby. Osobně Hot Rats považuji za jedno z nejlepších alb 20. století.