Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.05.2013

Album hudebního reformátora Franky Zappy jsem poznal už v době vzniku, protože sem bylo úspěšně vpašováno na černý trh s vinyly a můj tehdejší velmi dobrý kamarád – skalní zappista – si dal nelehký úkol, jeho dosavadní hudební produkci nasbírat za cenu jakýchkoliv obětí. Pamatuji si, jak jsme tuhle novinku u něho mockrát poslouchali a vstřebávali její obsah. Album pak po řadě let doputovalo i do mojí sbírky a tak si zase připomínám hudbu, kterou tenhle hudební génius nahrál na album Studio Tan…

THE ADVENTURES OF GREGGERY PECCARY / REVISED MUSIC FOR GUITAR AND LOW-BUDGET ORCHESTRA / LEMME TAKE YOU TO THE BEACH / RNDZL –
Zappův hlas ceremoniáře ironicky glosuje americká televizní show s patetickým podtónem a a samozřejmě už slyším klávesového hráče George Duka a máme zde opět těžko zařaditelnou hudbu. Prvky soudobé vážné hudby se vymykají rockovým principům a instrumentace se ubírat zcela nečekaným směrem. Jak bývá u Zappy zvykem, nejsme na nic dokonale připravení a tak nás každou chvíli může zaskočit jakoukoliv inteligentní poťouchlostí, což je i příklad téhle více než dvacetiminutové náročné kompozice, kde se odehrává cokoliv než jasná melodická linka. Zappova skupina už dávno nenese název Mothers Of Invention, ale ponechává si stále onu uměleckou nadčasovost a díky Mistrově genialitě absolvujeme více či méně bláznivý výlet napříč hudebními styly. V kapele – vlastně už orchestru – působí řada elitních instrumentalistů – vedle brilantních bubeníků Chestera Thompsona a Ralpha Humpreyho, je to Ruth Underwoodová na marimbu a percussion, výtečný baskytarista Tom Fowler a jeho bratr trombonista Bruce Fowler (na percussion je zde i bubeník Grand Funk Rail Road – Don Brewer), zpěvák Davey Moire a také Eddie Jobson (vedle hry na klávesy zde také jódluje), kterého objevíme ve stejném roce v řadách U.K….. abych jmenoval alespoň ty nejvýznamnější. Kompozice vyžaduje velkou koncentraci a sledování všech nečekaných zvratů a proměn je vlastně divadelním show převedeným na album. Ať už inspirace občas přicházela od Igora Stravinského, Edgara Varèse, Pierra Bouleze nebo Aarona Coplanda, Zappa dokazuje, že mamutím krokem je napřed před řadou hudebních skladatelů a jeho vize jsou více než odvážné. Uvědomuji si, že jeho kytaru slyším až po více než třinácti minutách od začátku skladby (!). V poslední třetině se ovšem rozběhne něco jako rytmizovaná skladba s nečekanými harmonickými zvraty, ale i s jakousi melodií s pitvořícími se hlasy Duka a Moireho. Synthesizery nesou melodickou linku, ale dravou elektrickou kytaru zappovského formátu zde v klasickém slova smyslu moc neslyším. Zato klavírní a marimbové pasáže jsou dovedeny do mistrovského tvaru, které se přivádějí jazz i klasicistní hudbu. Až téměř před koncem Zappa sešlápne volume pedál, jeho elektrická kytara vystoupí z anonymity a její rozostřený tón je náhle všude. Na rozdíl od alb poloviny sedmdesátých let je zde více prostoru pro experiment a upustilo se zde o klasického model skladby, což „dobrodružství prasátka pekariho“ potvrzuje na celé čáře. Fantastické klavírní party George Duka vás určitě uchvátí. Jeho dokonalý úhoz a technicky brilantní hra jedinečným způsobem korespondují s bicími nástroji a zemitou baskytarou. Připojuje se synthesizer a divoké bubenické eskapády trhají skladbu na tisíc kousků…. Bezbřehost hudební koncepce nutí, abych svou recenzi pojednal v komplexnějším slova smyslu bez jednotlivých detailů…

Uvědomuji si, že ortodoxní zappisté Mistra opět adorovali a nechtěli si připustit, že ne všechno, co se objevuje na albu bude stejně stravitelné, jako materiál na předešlých albech. Ale pro Franka Zappu platí jiné – metafyzické zákony a tak vnímat jeho kvality a vyhodnocovat je věcí nadmíru subjektivní a velmi nevděčnou. Mám obdiv k té kompoziční komplexnosti a nadstandardním hudebním útvarům a především k muzikantským výkonům všech přítomných. Zappa zde totiž zdaleka není jenom kytaristou a autorem, ale především aranžérem a dirigentem a tohle všechno dostat do souladu vyžadovalo velkou představivost a koncentrovanost. Uvědomil jsem si také, že tehdy začal jakýsi nenápadný odliv zappovských fanoušků, který se prohluboval zejména v pozdních osmdesátých let.
Snažím si představit nepředstavitelné – jak by asi vypadal hudební opus, kdyby Frank Zappa spojil svoje umělecké síly s takovým Johnem McLaughlinem a vzniklo by dílo, které by bylo kompromisem mezi Apocalypse a Studio Tan…. Bylo by ještě vůbec poslouchatelné a stravitelné, anebo bychom stáli na pokraji další hudební revoluce?
Byla to vlastně legrace, ve stejné době kralovalo na světě disco s Boney M a europop ABBY a do toho vstupoval Frank Zappa se svými alby….. a hudební vkus kazil punk, který odmítal jak Boney M, ABBU, tak i Zappu…..
Obecně vzato si myslím, že Mistr natočil srozumitelnější, ale také ještě méně srozumitelná alba a tak se odhodlám albu přidělit „jenom“ čtyři hvězdičky.