Reakce na recenzi:

luk63 - @ 02.12.2011

Toto 2LP bylo mým prvním setkáním s Frankem Zappou a vstupní branou do jeho světa, který asi navždy bude tak trochu mimo mé chápaní. Tehdy v roce 1979 mi bylo 16 let a Šejkem jsem byl okamžitě zcela pohlcen. To napětí, ty kontrasty, ta radost, parodie a ironie, ty obskurní nápady a neustálé popichování posluchače ... vše velice mistrovky zkomponované a virtuózně přednesené. Ta fascinace u mě přetrvává podnes.

Hned úvodní pomalá I Have Been in You se Zappovým magicky sametovým hlubokým hlasem, mírně pitoreskními vokály a hromadou nápadů a nápadíčků posluchače vtáhne do potrhlé atmosféry alba (a mistrova díla celkově) aby se přelila do následující mnohem dravější Flakes, kde se jako zpěvák představí i kytarista Adrian Belew. Opět bez předchozího upozornění navazují riffová Broken Hearts Are for Assholes (zde další zpěváci Terry Bozio od bicích a Patrick O’Hearn od basovky doplňují Zappu), zběsilá I'm So Cute už mě svým A-ren-nen-nen-ah-ren-nen-nennda zvedá ze židle a tak to pokračuje... Rat Tomago - zdrcující pětiminutové kytarové sólo nad rytmikou, která by obstála i sama o sobě, hitově melodické a přesto inteligentní odlehčení (a asi v širších kruzích nejznámější Zappova píseň) Bobby Brown, experimentální slepenec Rubber Shirt (souhra basy a bicích, která se v reálu nikdy neuskutečnila - obě nástrojové stopy jsou vyjmuty od jinud a zde rafinovaně spojeny v jednu skladbu), kakofonicko industriální The Sheik Yerbouti Tango (jakési pokračování Rat Tomaga) a další krátký hit Baby Snakes. Ve svižné Tryin' to Grow a Chin exceluje za mikrofonem Terry Bozio, klávesáci Tommy Mars a Peter Wolf jsou k nezadržení - vlastně celá kapela se žene kupředu jako zběsilá. Až v City of Tiny Lights (zpěv Belew) si uvědomíme, že by mohlo jít o živé dvojalbum (reakce diváků), ale studiových úprav je na desce tolik, že jako live není uvedena. Mohutný kytarový akord zahájí tanečně rozjuchanou Dancin' Fool na niž perfektně navazuje příjemně melodická Jewish Princess. Wild Love prokazuje jistou úmyslnou roztříštěnost, která k Zappovi vždy patřila. Závěrečná dvanáctiminutová trochu rozvleklá Yo' Mama už postrádá vnitřní sílu zbytku alba, přesto ji mám rád, protože je pořád co poslouchat - takové uklidnění na závěr.