Reakce na recenzi:

pepanovacek - @ 03.07.2007

Album začíná opravdu majestátně až bombasticky (a hodně ve stylu Rush) a Dream Theater na nás (tedy na mě určitě) hned v úvodních čtyřech minutách „vybalují“ všechny své typické zbraně, tzn. valivou, těžkotonážní rytmiku, místy nabroušenou, místy naříkající kytaru a krátké - nejen zvukově - skvělé klávesové vyhrávky. Ve zpěvu pak vynikne i další typický znak Dream Theater – hlavní rytmická kostra, v začátku ne až tak zřetelná, není – jak jinak – na čtyři, ale na 7 + 6 dob :-)

No a když pak „zaburácí“ nádherný melodický refrén, silný, jako v dobách Images And World , další to poznávací znamení mých miláčků, moje muzikantská dušička je na vrcholu blaha. In The Presence of Enemies Pt. 1 je rozhodně na úrovni nejlepšího alba Dream Theater, Scenes From A Memory, úchvatný začátek.

Forsaken se někomu může zdát jako trochu „obyčejná“, trochu (nejen) smyčci zbytečně přislazená, ovšem tady jsme u toho, že i taková „jednoduchá“ skladba, mistrně zahraná, je prostě výborná.

Začátek Constant Motion je tak rytmicky zamotaný, že Vás s tím ani radši nebudu otravovat :-) Ale dělá mi radost tyhle záležitosti rozmotávat, mám pocit, že tím víc pronikám do nitra hudby. Skladba je dost tvrdá, za zmínku stojí nádherný zvuk basy a – podle mě – výborné vokály ve výborných refrénech Mike Portnoye, pokud je tedy zpívá on :-)

A další nářez – The Dark Eternal Night. Chápu, že pro někoho už může být ta tvrdost s tím blicím zpěvem trochu silná kávička, pro mě to je asi přesně ta hranice, kdy mi to ještě nevadí, navíc v refrénu se to vždycky nádherně rozsvítí. V polovině skladby začíná instrumentální pasáž, kde se nám všichni pánové pěkně předvedou, ovšem bez onanie, všechno je pěkně podřízeno celku, navíc můj – možná nesprávný – názor je, že když muzikanti umí hrát, víc se hodí ukázat to při nahrávaní alba, než dejme tomu při fotbale, ale hádat se rozhodně s nikým nechci, hehe (aspoň jedno tady mít, Jardo, musím).

Repentance je klidná, pomalá skladba, bez zvláštních instrumentálních nebo rytmických zvláštností, má ale velice příjemnou, Pinkfloydovskou atmosféru sedmdesátých let a je to velký kontrast oproti předcházející nadupané a složité muzice. Kontrast ovšem vynikající a geniálně do alba zakomponovaný.

Vím, že každé album nemusí mít zákonitě nejslabší skladbu, tohle jí má a je to Prophets of War, je taková nijaká a já bych se bez ní klidně obešel.

Druhá nejdelší kompozice na albu, patnáctiminutová The Ministry of Lost Souls probíhá klasickým, osvědčeným způsobem – dvě nezbytné sloky a silné, melodické refrény – aby se téměř přesně v polovině dostala do instrumentální pasáže, kde na mě nádherně, příjemně a blahodárně působí spojení obrovské dávky muzikantských duší všech čtyř zůčastněných, geniálních hudebních nápadů a pro někoho zbytečné technické dokonalosti a virtuozity, bez které by ovšem sebelepší nápady nikdy takhle parádně nevyzněly, to vše trvá něco přes tři minuty, pak se opět přidá LaBrie a skladba graduje a vrcholí opakujícím se motivem na kytaru, znovu lehce v duchu Pink Floyd. Mistrovské dílko, fakt klobouk dolů.

No a jsme na konci, v In The Presence of Enemies Pt. 2. a já si uvědomuju, že kromě šesti minut Prophets of War jsem si ani na chvilku nevydechl, nenudil se a opravdu poslouchal jedno z nejlepších alb Dream Theater.

Víte, fakt to nechci zlehčovat a dělat si srandu, úplně chápu, proč některým lidem (a je jich hodně) tahle kapela vadí, jejich důvody a argumenty beru. Někdo má pocit, že moc tlačí na pilu, OK. Někdo si myslí, že je to muzikantská onanie, OK. Jiný bude tvrdit, že té muzice chybí duše a je to jenom o technice, taky chápu. Pro mě je na prvním místě nádherná, opravdová a poctivá muzika, kterou slyším na úplně všech albech Dream Theater, většinou velice složitá a tudíž možná i mnoha lidem nepřístupná, muzika, která neskrývá vzory, ze kterých vychází, dlouhé, úžasné kompozice, kde se střídají lehce stravitelná schémata, sloka – refrén - sólo s rytmicky komplikovanými instrumentálními pasážemi a mezihrami a neuvěřitelně silnými melodickými nápady. Až v druhém sledu jsou ty “méně podstatné” záležitosti, jako třeba fakt, že instrumentálně jsou na tom páni muzikanti tak, že prostě nikdo jiný by tu muziku tak nezahrál. Cítím z toho obrovskou, neskutečnou sílu a omlouvám se, že to nedokážu lépe za tu hodinu a čtvrt vyjádřit, jsem podělanej z každýho alba Dream Theater, Systematic Chaos řadím hned za Scenes from A Memory a jestli musím hvězdičkovat, tak nemůžu jinak, než udělit plný počet čehokoliv z jakéhokoliv množství.