Gattolino - @ 24.05.2007 | #

Pro mne má tato deska zvláštní postavení v Bowieho diskografii. Nepočítají-li se rané singlové písně na albu David Bowie, je to prakticky první "plnohodnotné" album. V následné tvorbě jsou porůznu prostřídány věci skvělé, geniální, bizarní, i věci možná méně silné, a někdy i skladby, jejichž kvalitu zachraňuje jen interpretova osobnost, vždy zajímavá minimálně svým nezaměnitelným pěveckým projevem. Ale tato "prvotina" je úžasná od začátku do konce. Má v sobě něco nepopsatelného jako Trespass u Genesis, obdobně rané album, následované vyzrálými hudebními skvosty, ale nesoucí něco navíc,jako "oheň víry mládí", který později uhasíná v psychologii a dramatech reflexí všech možných nepravostí světa. A současně je to kolekce těch nejrafinovanějších, krásných a neotřelých melodických nápadů, pěveckých fines a skoro barokizujícího aranžmá. Ne nadarmo se na albu podílejí Tony Visconti a Rick Wakeman, vždy proklamátoři rozmachu ducha hudby nad "temnou stranou síly". Na desce není slabé místečko. Od úvodního sci-fi opusu, přes milostný hudební dopis první lásce a spolupracovnici ve studiu Feathers Hermione Farthingalové, po protestní "hippie" suitu Cygnet Commitee, při jejímž "We want to believe, we want to be live!" probíhá mráz po páteři, přes máchovsky romantickou a srdceryvnou Wild Eyed Boy from Freecloud, jejíž prožitek připomíná expresionistické drama Hangman and the Papist od Strawbs, vášnivá výpověď God Knows I´m Good, až po monumentální Memory of the Free Festival. Album je mladistvě patetické, nespoutané, nevykalkulované, člověk mu chce věřit to, co by Bowiemu třeba z doby životem ošlehaných temných a děsivých vizionářských chmur Diamond Dogs už určitě nevěřil, ale je plné pozitivní síly a naděje, jako ostatně mnoho muziky konce 60. let. Tesklivě krásná nádhera trochu připomene obdobné citové rozpoložení a "rozplývání se v krásné beznaději" jako o rok pozdější Déja vu od Crosbičů. Další Davidova tvorba spěje k vysokým metám, ale tato první je nezapomenutelná, osobní a intimní, průzračná a neoposlouchatelná. Alespoň pro mne jedno z nejzásadnějších alb vůbec.

Iggy @ 06.09.2009 16:51:59 | #
Souhlasím, ze album je v mnoha ohledech na svou dobu pozoruhodné uz jenom pro úvodní superhit, 2. skladba na LP je také výborná, proto se také nachází na Bowieo výberech. Space oddity jako celek je ovlivnena mimo jiné Kubrickovou Vesmírnou odyseou 2001. Videl jsem nedávno klip, tam je to více nez evidentní. Jinak
Bowie opravdu hrál na albu predevsímm dost folkove, srovnaní s Trespassem od Genesis je také výstizne. A kdo ze z nasich folkaru poslouchal Bowieo zacatky a trochu si jej dovolil vykrást? Marsyas s Kalandrou na svém debutu ve Zmrzlinári bez diskuzí zahrají jednu pasáz
z tohoto hitu, která do rytmicky ruznorodého songu prijemne zapadá. Shodou okolnosti, tato vsuvka od Marsyas me vzdy zaujala a prozpevoval jsem si ji, aniz bych si byl vedom, kdeze jsem ji drive slysel..
A jeste na záver 2. Bowieo alba - skladba Memory of a Free Festival - refrén The Sun Machine is coming down je velmi pusobivy, je zajímavé jej slyset ze zlatého fondu BBC - D.Bowie 1969 - 72. Ve studiu verejnopravního rozhlasu je písen podana jeste bombasticteji,snad pateticteji, stejne tak písne
z dalsí jeho tvorby, které se pak objevily na pozdejsích albech nebo treba na Ziggim, ale uz s jiným aranzma