Reakce na recenzi:

Akana - @ 17.09.2014

Talent, který uspěšně světu zatajovalo první album ze sedmašedesátého, a který na folkrockovém Space Oddity začal vystrkovat růžky, se na této desce konečně uplatňuje v plném lesku. David Bowie má už všechno pod kontrolou, ví, co chce říct a ví jak. V jeho doprovodné kapele se vedle Tonyho Viscontiho poprvé objevuje i kytarista Mick Ronson, který na Bowieho deskách z první půle 70's zanechal nesmazatelnou stopu a právě jeho kytarové riffy dodávají muzice rockový důraz.

Už při letmém poslechu ale můžeme zaznamenat, že Bowieho verze právě vynalezeného hardrocku je jiná, než u soudobých propagátorů stylu. Méně zpocená, méně chlupatá, zato více intelektuální a zahraná s folkovým jemnocitem. Nutí posluchače víc přemýšlet a méně potřásat pačesy. Zrovna tak i provokativní vizuální stylizace (na fotkách Bowie pózuje v ženských šatech) nemůže být obvyklé macho prezentaci bigbítových hrdinů vzdálenější. Už teď je cítit, že pro Bowieho není styl, který ho právě zaujal, životním posláním, ale především médiem k výsostně originálnímu uměleckému vyjádření. Písně na The Man Who Sold the World nepostrádají tajemství a koncept, ale pořád zůstávají rock'n'rollem. Právě tohle předurčilo Bowieho tvorbu k tomu, aby se stala jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro o dekádu později bující post punk.

Jako zpěvák rovněž není typem, který si veřejně drásá nitro, nýbrž je hlavně vypravěčem, hercem střídajícím role. Mění hlasové rejstříky, využívá pseudooperních poloh (Saviour Machine), v jeho projevu je vždy něco divadelního a dobrat se "skutečného Bowieho" skrze různé masky a identity, které si vypůjčuje, je dodnes výzvou pro všechny jeho vykladače.

I když se písně z tohoto alba většinou nezařadily do elitního klubu trvalek pravidelně zařazovaných na různé bestofky, tvoří velmi silnou a vyrovnanou kolekci. Vedle té titulní, kterou v 90. letech zpopularizovala Nirvana, zaujme důmyslně vystavěná All the Madmen, t.rexovská hitovka Black Country Rock, nádherná mysteriózní balada After All nebo valivá She Shook Me Cold, ale ani ostatní v ničem nezaostávají. A tak sice Muž, který prodal svět zůstává trochu ve stínu blížící se ziggymánie, ale rozhodně už není rozpačitým rozkoukáváním se, ale nepřeslechnutelným signálem, že se právě toho roku zrodila hvězda s výjimečnou svítivostí i výdrží.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz