Bowie, David - The Man Who Sold the World (1970)

David Bowie a muž, ktorý predal svet

Tretí album Davida Bowieho The Man Who Sold The World vyšiel v roku 1970 a je... prekvapivo rockový.

Priznávam sa bez mučenia, s Bowiem sa celý svoj poslucháčsky život míňam. Preto budú nasledujúce riadky pomerne drsné. Pokiaľ ich ide čítať oddaný fanúšik, ktorý akékoľvek kritické slová na Bowieho adresu vníma ako osobný útok, radšej nech sa obrní. Nerád by som mu spôsobil nepríjemné šoky, ide výhradne o moje (pokrivené) vnímanie.

Akokoľvek mám rád muziku zo 70. rokov, nie som ani zďaleka univerzálny poslucháč milujúci všetko do radu. Mám určité preferencie, túžby, očakávania. David Bowie obchádza všetky. Patrí k tým interpretom, ktorých tvorba ma v lepšom prípade nudí, v horšom otravuje. Mám ho zaškatuľkovaného ako prázdneho pozéra, ktorého muzika je komerčne načančaná, ale inak akoby ani nebola. Jasné, nie som nijaký veľký znalec jeho rozsiahleho diela. Rovnako nie som práve kapacita na jeho hudobný prínos, z väčšej časti je mi neznámy. Pamätám si, že s jeho muzikou som sa najprv stretol v rámci vysielania hudobných televíznych staníc a okrem skladby The Jean Genie, ktorá mala v sebe aspoň náznak niečoho poctivo rockového, som z jeho tvorby nemal nič. Som asi ten posledný, kto by mal jeho muziku posudzovať komplexne.

Našťastie, nemám komplexy venovať mu pár nekomplexných postrehov. Za tých cca tridsať rokov, čo sa s jeho muzikou čas od času z dôvodu náhodných omylov stretávam, som sa vždy povrchne a rázne zatvrdil, že nikdy viac. Ale prišla korona, už skoro rok čiastočne pracujem z domu, popritom veselo počúvam muziku a občas si z nudy niečo objednám, aby som si spestril domácu CD-téku. A počiatkom tohto roka (2021, aby bolo jasné) ma prepadla podivná nálada – čo tak dať Bowiemu aspoň nejakú šancu? Nie povrchným streamom, ale tak, aby som sa nemohol vyhovoriť a mal šancu si ho, nedajbože, napočúvať. K tomu sa hodí pár presne cielených albumov (povedal som si). Keďže The Jean Ginie je na albume Aladdin Sane (1973), bolo jasné, že z nostalgie mám prvú položku na zozname. Osobne som už dlho uvažoval, že si do zbierky zaradím The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars (1972), čisto preto, lebo je to jeden z tých historických albumov dokresľujúcich 70. roky. Nuž, to by bol druhý kúsok.

Malá rešerš po nete mi však dala do pozornosti ešte jeden album – The Man Who Sold The World (hej, titulnú skladbu poznám od Nirvany). Zaujali ma dve veci. Prvá, mnohým tradičným fanúšikom album nevonia, vraj je „tvrdý“. Naopak, tým, ktorým vonia, sa na ústa derú výrazy ako Led Zeppelin a dokonca Black Sabbath! No tak teda dobre, to som zvedavý!

Nuž, povedzme si pravdu, ani jedna z menovaných veličín sa tu nenachádza. Avšak, tvrdý a rockový tento album je. Kým tie zvyšné dva menované sú tradične mäkké ako vizáž hlavného protagonistu, The Man Who Sold The World je dobrý! Obal amerického vydania je dosť odpudivý, nie, že by jeho náhrada za Bowieho v ženských šatách bola nejaká výhra. Poďme k samotnej muzike.

Už prvá skladba The Width Of A Circle má príjemne rockovú náladu. Gitarista Mick Ronson mi vždy z celej kapely prišiel ako najuveriteľnejší rocker a tu to potvrdzuje. Väzbí, riffuje, kvíli, sóluje, skrátka, je to gitarista ako sa patrí. A keďže má skladba osem minút, môžeme si dopriať aj príjemnú náladovú medzihru uprostred. Podobne je na tom aj All The Madmen, začne nervóznou akustickou náladou a potom pekne zrockuje. Do toho nastúpia akési divadelné dialógy, kúštik psychedélie, vidno, že producent Visconti mal pre glam cit. Ono, mal cit pre všeličo, však produkoval kadečo, od T. Rex, Strawbs cez Thin Lizzy až po Carmen, či Gentle Giant. V súvislosti s hardrockovou peckou Black Country Rock sa spomína onen Led Zeppelin. Neviem, neviem, každopádne jediné mínus, kebyže chcem odčítať, čo nechcem, je Bowieho spev. Na riadne rockové vypätie nemá ani rozsah a ani nasadenie. Vždy mi prišiel taký nemastný-neslaný, ale tu mi to neprekáža. After All je taká psychedelická dumka, pokojne mohla inšpirovať Nicka Cavea.

Druhá strana platne začína takou zvláštnou zmeskou glamu, teátra a rocku nazvanou Running Gun Blues. To temná tvrdá Savour Machine s manierou á la Alice Cooper ma chytá za srdce. Opäť musím vyzdvihnúť Ronsona, ten to reže, akoby zabudol, že je u Bowieho. She Shook Me Cold pripomenie Black Sabbath, ak popustíme uzdu gargantuovskej dávke fantázie. Mne skôr evokuje tie hrubozrnné americké hardrockové spolky, čo sa do Európy ani nedostali. Inými slovami, je to pecka! Titulná skladba The Man Who Sold The World je príjemná melodická vec, rozhodne nie je hlavným dôvodom, prečo sa na tento album sústrediť. A je tu záver. The Supermen sa hrá na tvrdší glam, tak jej treba.

David Bowie sa na poli populárnej hudby usadil pevne, je mi to vcelku ukradnuté. Ale tento kúsok, kedy sa snažil znieť aspoň na chvíľku tvrdšie než mu umožňovala jeho nablýskaná póza, nie je zlý. Som rád, že som ho takto s odstupom objavil, spoznal a môžem mať na Bowieho aspoň jedného pekného slova. Keďže je moja skúsenosť stále čerstvá, uvidím, či môj záujem opadne alebo sa udrží, aktuálne ma The Man Who Sold The World baví.

hejkal 09/2022
reagovat

balu @ 10.09.2022 10:18:25
Že je v roce 1970 Bowie rockový? Plně to odpovídá jeho celoživotní snaze být stále moderní.
Pro mne zůstává pouhým surfařem po hudebních stylech.
Jediné album, které dokážu poslouchat - občas - je Never let me down.

stargazer @ 10.09.2022 10:33:16
Před lety jsem viděl dokument o Bowieho začínající hudební kariéře. Na začátku neměl skoro žádné peníze, přesto jezdil v limuzínách, bral drogy, užíval si sexu, měl obrovský šatník, mejdan za mejdanem, atd.. .Když chtěl nějaký peníze, tak žádné osobní neměl. Mám dojem, že tohle album je právě z toho období. Vše se otočilo po Ziggy Stardust.
Z Bowieho bohaté diskografie miluji Earthling, Blact Tide White Noise, Young Americans, Diamond Dogs a Station to Station.

vmagistr @ 10.09.2022 11:44:57
Jean Genie byla jednou ze skladeb (další byly myslím Space Oddity, John, I´m Only Dancing, Life on Mars a Look Back in Anger), které jsem si kdysi nahrál z Velké noční hudby na ČT2 a tím vlastně zjistil, že nějaký David Bowie vůbec existuje. Ty skladby mě bavily (a dodnes baví), s celými alby to u něj mám takové nevyjasněné. Baví mě Ziggy Stardust a hodně mě oslovila deska Blackstar, z ostatních nahrávek spíš jen tak vyzobávám.

Ak existujú,čo existujú na svete albumy v ktorých nie po 100om,ani 200om počutí stále nachádzame niečo nové,tak Man who sold the World by tam mal určite patriť.Po asi len vlažnom prijatí´´Space Oddity´´vraj vydaveteľstvo Mercury nevedelo ako to bude so začínajúcim folk rockovým spevákom Davidom vyzerať do budúcna.Agenti z Mercury videli potenciál pesničkárstva ala Donovan mierne mixnutý Sydom Barretom.

Životopisný snímok´´Stardust´´poukazuje práve na toto obdobie a jeho postupné prepojenie na Ziggyho éru.Nepredvídateľnosť Bowiemu vlastná asi dala riadne zabrať komukoľvek s kým David najmä v 70tých rokoch nejako spolupracoval.V roku 1970 založil kapelu Hype s ktorou poprvýkrát vystúpil v kostýmoch.Viem,že Visconti bol za Supermana,Bowie za pána Dúhového a ostatných dvoch Mickov (Ronson a Woodmansey) si nepamätám.Viem,že to dopadlo trapasom a kapela sa zmenila na štúdiovú. (Myslím, že Tony Visconti sa potom uberal skôr producentskou cestou.

V čase vzniku tejto platne bol Davidov nevlastný brat Terry zavretý na psychiatrickej klinike,ktorú spomínaju niekoľkokrát aj v tom trapase filmovom.Rodinná diagnóza rodiny Bowieovych z matkinej strany bola schizofrénia. Práve táto téma sa prejavila aj v hneď úvodnej dlhej kompozícii´´The Width of Circle´´.Mysticizmus,ktorý prenasleduje rovnako Bowieho ako aj napr.Pink Floyd tu ide v plnom prúde.Nasledujúci song hovorí úplne za všetko ´´All the madmen´´ (Všetkým šialencom).Tu úplne najviac cítiť podobnosť s Black Sabbathom,či Deep Purple.Ozzy síce vo všeobecnosti je najznámejší Madman v rock n rolle,ale kto ide do hĺbky veci,zistí že ranné Sabbathy sú síce geniálne rockové-metalové učebnicové diela,ale myšlienkovo je to ako porovnať ´´texaský masaker,či nejaký hustý strašidelný b-čkový horor´´ s niečim na pomedzí ´´1984´´ a ´´Prelet nad kukučím hniezdom´´ s dávkou psychadelie.

Špinavé blues prirovnávané v tom čase raketovo úspešnému Led Zeppelinu cítiť ´´ Black Country Rock´´.Oproti prvým mi príde ešte relatívne klasická ako keby si spravili jam Ozzy s Marcom Bolanom.Nemôžem si pomôcť,ale oproti Ozzymu ,Bolanovi a aj veľmistrovi Cooperovi (milujem ich všetkych) mi prídu takí ´´hračkárskí´´ rockeri-umelci. Bowie sa vždy tak stotožnil so svojimi dielami, že priam až hazardoval so svojim duševným zdravým. Albumy bral ako režisér a herec v jednej osobe.

Keby sa spýtate nejakého drsného rakera´´Aký je tvoj top song od Bowieho?´´ čo mi asi odpovie? no predsa ´´Man who sold the World´´ lebo Kurt, lebo Nirvana, lebo MTV Unplugged. Ja nedokážem na túto otázku ani odpovedať.V prípade tohto albumu je to song ´´After all´´.Tá apokaliptická nálada ma strhla do svojho deja.Neviem si ani predstaviť ako nákladná musela byť réžia tohto diela. Kam až sá dá zájsť v aranžovaní, čo všetko sa dá hudbou a slovom vyjadriť. LEvel Up !

Pre bežných popových poslucháčov David bol skôr balaďák a slušácký speváčik z čias´´Let´s Dance´´.Je to ako vidieť hrať Patricka Swayzeho najprv vo drsnom vojnovom dramate a potom v Hriešnom tanci.Takto vidím Davida v hudbe.Po pomalej apokaliptickej baladke sa opäť album vrátil k hard rockovému základu.Vypalovák ´´Running gun blues´´ ma úplne nezložil,ale ako klasická rocková šupa obstojí.
Pre znalejších je všeobnecne známe,že na začiatku 70tých David Jones priam hltal Friedricha Nietzscheho, Alistera Crowleyho,budhizmus a najmä Orwella.Toto sa nádherne pretavilo do tejto platne. Vypätá atmosféra´´Savior machine´´ musela byť pre vydavateľov zvyknutých na pesničky ala ´´Space Oddity´´ veľmi studená sprcha.

Temná bluesová vypätosť silne podobná Sabbathu ´´She shook me cold´´ je ako keby Elton John po ´´Your song´´ zložil ´´War Pigs´´.Nasledujúci titulný song v originále je podľa absolútne o inom ako Kurtov cover (obe sú samozrejme skvelé).Mám pocit akoby som v tom songu cítil temný folk mierne šmrncnutý temným country do finalnej scény ´´Život a doba Sudcu Roya Beana´´ale viac do apokaliptického divokého západu, ako do klasického westernu.Posledný song´´Supermen´´je jasný odkaz na Nietzcheho teoretizovanie o nadľudoch.Ani nechcem hovoriť,kto si osvojil túto myšlienku,lebo táto vec je absolútne jasná.Nacisti...

Výhodou tohto albumu je že dokáže zaujať tvrdým zvukom aj fanušikov Hard Rocku.Fanušikov prog-rocku,art rocku.Je to svojim spôsobom veľmi dôležitý a nie moc docenený album.
Málokto si uvedomí,že doba vzniku je len o nejaký ten mesiac novší od debutu Black Sabbath a prvých dvoch Zeppelinov.Tu sa môžme pozrieť,ale naozaj len na tú rockovú rovinu.Vyšiel mesiac ešte pred´´In Rock´´ od Purple, či Aqualungom od Jethro Tull,ktorý mu bol trochu podobný.Nádherne už tu na 3ej rádovej LP Bowieho vidieť,že sranda skončila a máme dočinenia s umelcom väčšieho rozmeru ako bežný popík boy.Vydavateľstvo Mercury Records bolo silne sklamané.Dostali neočakávané. Totiž svet ešte nebol pripravení na takýto zvukovo-myšlienkový atak.Už ten priamočiarejší hororový Sabbath,či nie ideovo úplne čistý Led Zeppelin mali znesiteľnejší potenciál pre komerciu.

Týmto albumom David a jeho parta skončili na dlažbe.
Trpezlivosť je dar biznismanov a predvídavejšia RCA Records videla práve v niekom takom ako Bowie potenciál.doba sa menila.Deti kvetov boli na posmech,začínali nové smery.Osobnosť Davida Bowieho už vtedy v istých kruhoch začínala byť neprehliadnuteľnou.Vo vydavateľstvách rozhodovali paprdovia,čo vydávali ešte Sinatru,Nat King Colea.Nová generácia lačne pýtala novú krv.Pozrime sa ešte na vizuálny obal albumu.David pózuje na diváne v elegantných ženských šatách po prvýkrát v histórii pop music výrazne androgýnnym štýlom.

Elegancia a bizarnosť obalu albumu akoby pridala viac zmätku ku komplexnému pohľadu na album. Stále bol len začiatok 70tých.O alternatívnej kultúre a sexuálnej nejednoznačnosti sa takmer nehovorilo.Ozzy Osbourne,Alice Cooper,Eric Clapton,Robert Plant aj napriek dlhým vlasom a úzkym nohaviciam stále pôsobili mužne.Gina ktorého David na tejto temnej LP vypustil rozbil titánovým kladivom niekoľko nových dvier pohľadu na umenie...

PS:História čakala na patrónov novej éry.Éry, ktorá
posunula 70té roky s rozbehom do 21storočia.
reagovat

jiří schwarz @ 17.02.2021 23:42:25
Zatím jen technická: není správně vydání LP v r. 1970?
Dle wikipedie, např., vyd. 4.11.1970
>> odkaz

jiří schwarz @ 17.02.2021 23:59:08
Na tomhle albu už mně na vyumělkovanost a pompéznost dost vadí (podobně, jako v předchozím projektu Ziggyho Stardusta). Prostě ne můj šálek kávy. Postrádám tu určitou hravost a muzikálnost třeba z Hunky Dory.

jiří schwarz @ 18.02.2021 00:04:24
Sorry, že si beru slovo potřetí, jen oprava: ne předchozím, ale následném projektu Ziggyho. Prostě pro mě je Bowie od Aladdina.

vmagistr @ 18.02.2021 08:06:39
V listopadu 1970 vyšlo album v USA, ve Velké Británii až v dubnu 1971.

Egon Dust @ 18.02.2021 17:25:48
Aj ja mám najradšej silnú trojku Hunky Dory - Ziggy Stardust - Aladin Sane :) Len David je moja srdcovka. Chýba mi od neho už len origoš Black Starr :)
Ani Elton,Alice,Iggy,Bruce,Lou nemajú toľko špičkových albumov. To vravím samozrejme len o lige solo umelcov. Od 60tých po 90té boli samé skvelé kapely.

Talent, který uspěšně světu zatajovalo první album ze sedmašedesátého, a který na folkrockovém Space Oddity začal vystrkovat růžky, se na této desce konečně uplatňuje v plném lesku. David Bowie má už všechno pod kontrolou, ví, co chce říct a ví jak. V jeho doprovodné kapele se vedle Tonyho Viscontiho poprvé objevuje i kytarista Mick Ronson, který na Bowieho deskách z první půle 70's zanechal nesmazatelnou stopu a právě jeho kytarové riffy dodávají muzice rockový důraz.

Už při letmém poslechu ale můžeme zaznamenat, že Bowieho verze právě vynalezeného hardrocku je jiná, než u soudobých propagátorů stylu. Méně zpocená, méně chlupatá, zato více intelektuální a zahraná s folkovým jemnocitem. Nutí posluchače víc přemýšlet a méně potřásat pačesy. Zrovna tak i provokativní vizuální stylizace (na fotkách Bowie pózuje v ženských šatech) nemůže být obvyklé macho prezentaci bigbítových hrdinů vzdálenější. Už teď je cítit, že pro Bowieho není styl, který ho právě zaujal, životním posláním, ale především médiem k výsostně originálnímu uměleckému vyjádření. Písně na The Man Who Sold the World nepostrádají tajemství a koncept, ale pořád zůstávají rock'n'rollem. Právě tohle předurčilo Bowieho tvorbu k tomu, aby se stala jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro o dekádu později bující post punk.

Jako zpěvák rovněž není typem, který si veřejně drásá nitro, nýbrž je hlavně vypravěčem, hercem střídajícím role. Mění hlasové rejstříky, využívá pseudooperních poloh (Saviour Machine), v jeho projevu je vždy něco divadelního a dobrat se "skutečného Bowieho" skrze různé masky a identity, které si vypůjčuje, je dodnes výzvou pro všechny jeho vykladače.

I když se písně z tohoto alba většinou nezařadily do elitního klubu trvalek pravidelně zařazovaných na různé bestofky, tvoří velmi silnou a vyrovnanou kolekci. Vedle té titulní, kterou v 90. letech zpopularizovala Nirvana, zaujme důmyslně vystavěná All the Madmen, t.rexovská hitovka Black Country Rock, nádherná mysteriózní balada After All nebo valivá She Shook Me Cold, ale ani ostatní v ničem nezaostávají. A tak sice Muž, který prodal svět zůstává trochu ve stínu blížící se ziggymánie, ale rozhodně už není rozpačitým rozkoukáváním se, ale nepřeslechnutelným signálem, že se právě toho roku zrodila hvězda s výjimečnou svítivostí i výdrží.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Rozhodně jedno z nejlepších(ale také podle mě dosti nedoceněné)alb od Bowieho.Třešničkou na dortu je řízná kytara Micka Ronsona.Vrcholem alba je She shook me cold a The Width of Circle.Škoda jenom,že Bowie po éře Ziggyho kousky z tohoto alba(až na The man who sold the world-která mi příjde jako nejslabší kousek z alba)už příliš často nehrál naživo.Jestli máte rádi spíše to rockovější Bowieho období tak si tohle album zamilujete.
reagovat

Album, kterému jsem dlouho nemohl přijít na chuť a kromě titulní skladby, kterou já osobně řadím mezi 10 Bowieho nejlepších písniček vůbec, jsem na ní nenašel nic zajímavého. Dokonce jsem ji jednu chvíli považoval za jednu z jeho nejslabších desek, tedy dokud jsem neslyšel druhé album Tin Machine. Oh jak jsem se mýlil. Na desce najdeme další vynikající skladby jako The Width Of Circle, The Supermen a All The Madmen. Ostatní mi bohužel nějak tak splývá v jedno. Pro mě album dobré, ale ne zas až tak dobré.
reagovat

Iggy @ 18.08.2009 15:41:01
Já se kloním k názoru nemalé skupiny skalních priznivcü tvorby D.B.,ze toto je velmi zajímavé, ba primo kultovní album. D.B. zde opousti definitivne folkrockovou polohu a najdeme zde krásné hard rockové prvky díky ostré kytare mistra Ronsona a velmi pestrým bas.fifurám
producenta Viscontiho. Album je opravdu patricne tvrdé, tak i trochu hippie, jak urcovaly tehdejsi trendy, ale neztrácí nic z Bowieho invence a rozmachu okorenené jeho nezamenitelnými teatralními
vsuvkami/nic ve zlém, ba naopak!/ Vedle Diamantových psu mé nejoblíbenjsi z tvorby 1969-74.
S novovlnou erou D.B., která je taktéz pozoruhodná /napr. Hrdinové/, nebudu srovnavat, to je jiz jina kapitola stojící vedle této epochy addelene.

Natočit první tři desky a předvést v nich takový rozptyl jako Bowie, to se teda jen tak nevidí.

Man Who Sold the World je jedním z nejrockovějších počinů, co Bowie natočil a velkou roli na tom má excelentní kytarista Mick Ronson, který je snad poprvé (a myslím, že i naposled) na celé desce výrazně přítomný a nespoutaný a je to právě jeho kytara, které hodně dělá hard-rockový sound. Opravdu netuším ke kterému kytaristovi bych jeho jedinečný styl připodobnil... Prostě Ronson :)

Deska neobsahuje žádné extra výrazné singlové zářezy, největší sklony k tomu má titulní skladba, ale celkově je vše pevně do sebe zaklesnuté. "Prodavač světa" se tak podobná pochmurnému monolitu, který místo vzletných rockových kompozic a pop/rockový vypalovaček vytváří hodně dusnou atmosféru plnou kouře, černých mraků...

**** - Velmi neobvyklá, temná rocková tvář mr. Bowieho...
reagovat