horyna - @ 22.01.2018 | #

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

POsibr @ 22.01.2018 15:13:43 | #
S Bowiem okrem Frippa a Ronsona hral aj Pete Townshend, Stevie Ray Vaughan, Carlos Alomar, Earl Slick, Peter Frampton a mnohí ďalší. Každý z nich veľmi dobrý gitarista, nerobil by som z toho súťaž - je to zbytočné.

Ja osobne by som to povedal tak (možno to tak aj bolo myslené): po hudobnej a tvorčej stránke nahral Bowie jedny zo svojich najlepších albumov práve s Ronsonom na poste gitaristu, za čo nepochybne vďačí aj jeho hre. Medzi nimi dvoma fungovala veľmi produktívna chémia, niečo na štýl Page/Plant, Jagger/Richards (pravoverní a ortodoxní elitisti, berte to s nadhľadom). Škoda, že to nevydržalo dlhšie.

Album je výborný, tu už Bowie ukazuje svoju glamovú tvár, ešte šmrcnutou riadnou dávkou psychedélie a folku. Naozaj veľmi zaujímavý zvuk, aranžmá aj samotné kompozície. Dík za pripomenutie.