Bowie, David - Hunky Dory (1971)

Možno je nás len pár,čo sme oddane hľadali čokoľvek,čo tento pán vytvoril.Ešte menej nás je,tých ktorí nespútane hĺbali v životopisoch,článkoch,knihách,v čomkoľvek,čo sa zaoberalo Davidom Bowiem od jeho hudbu,cez image,až po rôzne filozofie ktorými za svoju kariéru prešiel.Album Hunky Dory od fenoména,čo zmenil svet jednoznačne má čo ponúknuť. V mnohom mi Hunky dory príde ako Ziggyho predohra. Svet ešte len pripravoval na veľdielo a už aj to vo veľkom štýle.

Začnime originálnym až repeťácko-šlágrovým popevkom č-č-č-č-čejndžís. Na prvý dojem sa môže zdať lacným,do momentu, kedy nezačneme chápať jeho text a nadhľad. Tento song bol celoživotným mottom Mr.Bowieho. Kto viac z hudobných umelcov prešiel,toľkými zmenami a priam definoval,či nakopol tak odlišné nové smery.Vetu ´´Strange fascination fascinate me´´ si beriem priam osobne (v dobrom), lebo rovnako ako jeho,rovnako aj mňa fascinujú zvláštne a nezvyčajné veci. Tou bola na začiatku 70tých Davidová Androgynita.

Prístup akým umelec pristupoval k svojskému pesničkárstvu nemal ďaleko od šansónu a kabaretu ala refrén a frázovanie ´´Oh´you pretty things´´ veta ´´no room for me, no fun for you´´ jasne hovorila za všetko :).

Eight line poem je minisong opäť so svojskou umelcovou hravosťou.
Prvá skutočne silná vec sedmičkovej dekády pieseň ´´Life on Mars´´plná symboliky,dramatický prepracovaných aranžmánov,ktoré na danom albume boli skvelou prácou Yesovského Ricka Wakemana a multi-inštrumentalistu,presnejšie špičkového gitaristu Micka Ronsona. Korunu tomu nasadil Davidov silne afektovaný, ale zároveň technický neskutočne skvele zvládnutý spev.Video, ktoré vzniklo o dva roky neskôr,keď som videl ma položilo.Zrazu mi Mr.Manson prišiel ako totálna atrapa.

Folkový popevok ´´Kooks´´ zložil pre svojho čerstvo narodeného syna Joe Duncan Jonesa - Zowieho Bowieho. Tá hravosť ma vždy dokáže okuzliť. Dokonca aj vo verzii Robbie Williamsa.
Prvá strana LP Hunky Dory končí opäť silnou skladbou s opäť silnými symbolmi.Pieseň ´´Quicksand´´ zahŕňa toľko odkazov na mágiu,budhizmus,dokonca je tam spomenutý nacista Himler. Skúšal som si ju vysvetliť,ale čaro tohto umelca je práve v skúšaní poslucháčov,kde po rozlúsknutí záhady príde vytúžená odmena poznania.

Strana B,keďže je tento album v zásade počúvam len z LP začína totálnym kabaretným číslom ´´Fill your heart´´. Je to cover song, ktorého originál som ani nikdy nepočul, každopádne na Davidov uličnícky androgynny hlas mu nesmierne sedí.Polyfonycké zvuky v roku 1971 uvedú bláznivejší space folk v skladbe ´´Andy Warhol´´trochu happeningová vec pre svojho nového kamaráta, ktorý mu ukázal práve tie´´ čejndžis´´ v jeho legendárnej Factory.
Aby nechýbal do partie ďalší symbol 60tých,ktorého piesne znadčasoveli, tak tu máme skvelý´´ Song for Bob Dylan so skvelou Ronsonovou ťahanou gitarou a energickým folk-rockovým refrénom.

Sám David sa v songu´´´Queen Bitch´´odvoláva na svoj opäť ďalší vzor Lou Reeda a Velvet Underground. Musím len súhlasiť.Sexuálny podtón songu načrtáva, že s Bowiem si ešte hodne srandy užijeme.
Posledná pieseň je pre mňa od prvého počutia po dnes záhadou.Kto sú tí ´´Bewlay Brothers´´ ? Je to skutočne symbolika Davidovej sexuálnej nejednoznačnosti? Sú tam symboliky kabaly,Nietzscheho,Orwella,Crowleyho ??. Možno Ozzy, či Alice budú navždy Princovia Temnôt, David bude navždy umelec, plný záhad...

Ako ukazuje nie moc vydarený Film ´´Stardust´´ z minulého rocku. V roku 1971 David cestoval prvýkrát do Ameriky. Podpísal tam zmluvu s RCA a práve úspech Hunky Dory mu začala otvárať bránu do vyššieho levelu. Americké ikony a dekadentná kultúra po celý čas nás sprevádzajú v témach piesní tohto albumu. Je to definitívna rozlučka so 60tými a zároveň pioniersky náznak kam by sa mohla moderná popmusic uberať. Akustický zvuk ako to už bolo neraz spomenuté albumu neskutočne svedčí. Obal albumu je absolútne novum (keď to dáme do porovnania s tvrdými rockermi a narcistickými pózermi). Podobne ako u Man who sold the World David pokračoval v androgynnej image,kde konkrétne na tejto LP skutočne pripomína Nicole Kidman v historických úlohách.
V čase vzniku Hunky Dory David povedal v rozhovore pre Melody Maker ´´I´m gay and always have been´´. Týmto výrokom na seba pritiahol obrovskú pozornosť, čo jeho kariére a jeho hudbe len pomohlo. Kde bola pravda? a kde reklama? Je absolútne jedno. Som rád, že možno aj vďaka takémuto výroku sa jeho muzika dostala ďalej...

PS: Osobne by ma zaujímalo, či v rokoch 1971-1974 u nás v Československu vôbec niekto vnímal nejakého Davida Bowieho. Svetu začínal vládnuť art rock, hard rock a prežíval stále šlágerpop.Práve David našiel novú cestu. Generačne je David abs. mimo mojej generácie, ale mám pocit,že generácia mojich rodičov by ho odmietala. Prediehal dobu ako nikto pred ním a nikto po ňom...
reagovat

Tomáš Rojt @ 02.02.2021 19:19:07
Pecka deska, pecka recka ! Jeden z ranných vrcholů Davida Bowie. Davida mohu ve všech jeho podobách , ale tato u mne asi vede . Nejlepší hudební chameleon, jakého jsem kdy znal. Díky za připomenutí , CD putuje na hromádku titulů, připravujících se k přehrání v nejbližší době !

KlepetoX @ 02.02.2021 19:29:51
Egone díky, moje srdcovka, už mi to hraje. Mí největší oblíbenci Bowie a Lou Reed už tady bohužel nejsou, ale jejich hudba tady bude ještě hodně dlouho. Dokázal jsi to krásně napsat.

Egon Dust @ 02.02.2021 19:43:30
Ďakujem Chalaniská, presne o toto mi išlo.Pripomenuť skvelú nadčasovú platňu. Plánujem sa venovať práve recenziam tvorby týchto pánov a okrem nich Eltona a Alice Coopera, či Queen.Milujem Sacred Triangle - Svätú trojicu odvrátenej strany rock n rollu. David - Lou - Iggy.

Jarda P @ 03.02.2021 06:05:57
Já jsem se s Bowiem seznámil někdy kolem roku 1973 díky skvělému (a asi nejtvrdšímu) albu The Man Who Sold The World. Díky němu jsem se o něj začal zajímat a alba až po Station To Station (kromě Young Americans) považuji za jedna z nejlepších, která v té době vyšla. Díky změně stylu na albu Low už mě jeho tvorba přestala zajímat. Změny stylu byly pro něj typické, nejsou však pro moje konzervativní uši. Zůstal jsem u jeho rockového období.

nowhere_man @ 03.02.2021 11:32:02
David Bowie je pre mňa osobne jeden z najlepších a najobľúbenejších hudobníkov. Milujem všetky jeho albumy a obdobia. Zbožňujem tú parádnu jazdu, ktorú občas absolvujem, keď postupne počúvam všetky jeho albumy od prvého po posledný a v hlave si ich dávam do kontextu s dobou vzniku a podobne.

PaloM @ 03.02.2021 15:40:51
Ja som u tohoto chlapíka (Bowie) prešiel snáď všetkými emóciami. Od odmietania, zosmiešňovania, ignorovania, až po objavovanie v rôznych dekádach. Najviac ma bavia všetky jeho albumy od Hours (1999) až do konca, Blackstar (2016).

vmagistr @ 03.02.2021 16:16:38
Svého času jsem si (ještě jako teenager) občas na videokazetu nahrával pořad Velká noční hudba z ČT2. O tom, že existuje nějaký David Bowie, jsem tehdy nevěděl vůbec nic, ale klipy ke skladbám Space Oddity, Life on Mars, John, I´m Only Dancing, Jean Genie a Blue Jean mě hodně zaujaly. Říkal jsem si, že tohle je fakt zajímavý chlápek, ale k jeho dalším skladbám jsem se dostal až o mnoho let později s výběrovkou The Best of David Bowie 1969/1974. A od té doby Bowieho tvorbu postupně objevuju - něco mě baví víc, něco méně, spoustu jsem toho ještě vůbec neslyšel.

jiří schwarz @ 05.02.2021 22:43:52
Jasně, že zajímalo. Já dostal svou 2. kazetu v 16, tj. v t. 1973, byl to Aladdin Sane. Ten trochu "glamrock" jsem si zamiloval. Dodnes moje Bowieho favoritní album, vedle Heroes, a zčásti Station To Station. U prozření z Aladdina jsem zkoušel jít taky zpátky, ale jeho hrdina Major Tom mě fakt nezaujal. A tak mě zůstala jen afinita k singlu Life On Mars z téhle desky, kterou jsem snad nikdy celou neslyšel. A tak se kochám díky Tvé recenzi, Egone. Je v ní až Beatlesácká hravost, byť mně trochu chybí ta rockovost Aladdina. Jistě si to teď rád poslechnu díky Tobě dřív, než za dalších 45 let 😊.

Egon Dust @ 15.02.2021 17:03:18
Vám starším závidim tú možnosť že ste Davida Bowieho poznali priamo v jeho najlepšej ére v rokoch 73/74, myslím že moc sa u nás nevedelo asi o pravej tvári glam rocku. Bowie neni ľahký umelec. Je neskutočne širokospektrálny a stále objavný. Postupne recenziami prejdem na Aladina a Ziggyho, len omje pocity sú skôr mierne vyfantazírované. Hľadal som v ČSSR zo 70tých jeho domácu obdobu. Vašek Neckař mal pár vecí, z ktorých sršali Bowieho veci, Roxy Music a hlavne Yes,či Pink Floyd (vďaka Ota Petřinovi).

Dokonca on aj Eva Pilarová mali zo Ziggyho covery. Veselá, ale zároveň mierne potemnelá atmoška 70tých Bowieho hudbe dáva ďalší rozmer.Vizuálne-imageovo by som ho prirovnal k Jirkovi Kornovi. Je tam istá bisexuálna aura (tým sa isto nechcem dotknúť Jirku,ktorého si nesmierne umelecký vážim!).

jiří schwarz @ 17.02.2021 23:00:55
Zajímavá srovnání. Jistě souhlas s podobností u Bryana Ferryho a Roxy Music, přidal bych třeba ještě Steva Harleyho a Cockney Rebel, T. Rex. U Neckáře/Petřiny taky souhlas, u ostatních se moc nechytám (Yes?). A asi, jak potkávám ty mladé metroušky na ulici, taky by mohli být částečně potomky té Tebou popsané "androgynosti". Asi to s diferenciací pohlaví vůbec skončí v budoucnu špatně, v souladu se zuřícím GDPR bychom mohli nakonec škatulku "sex" zcela zrušit :-).

Hunky Dory je první Bowieho studiovka, kterou jsem kdysi dobře znal. Dodnes mi její poslech dělá radost a když mám chuť, dám si ji z vinylového LP i dvakrát. Nevím, jak pojmenovat styl alba, je to něco jako psychedelický folk s rockovým přídechem.

Zvuk nahrávky s výraznými akustickými kytarami je mi moc příjemný. Podle mě tady velký kus práce odvedl kytarista Mick Ronson a když se tak dívám na zadní stranu obalu LP, vidím, že navíc ty nejvýraznější písně alba i aranžoval; aranže k Changes i Life On Mars? jsou jeho práce. Stejně tak jsou důležité party piána, na které hraje Rick Wakeman z Yes. Uvádí nás třeba do Oh! You Pretty Things, kde se klavírní sloky přehoupnou do příjemně klouzavého refrénu s přerývanými hlasy.

Následná Eight Line Poem je pro mě trochu nevýrazná a zasadil jsem si ji sám pro sebe do role předehry k vrcholu alba, k písni, která mě dojímá i po těch mnoha letech, k Life On Mars?. Jak se v ní motivy tak zvláštně vlní, mě baví. A podobně se mi podařilo neoposlouchat si i druhý hit tady - Changes. Líbí se mi neposednost melodie v Kooks, která se pořád jakoby napojuje sama na sebe a úplně miluju tu přitlumenou trubku, která se tu objevuje. Parádní kousek. První strana vinylu končí skladbou Quicksand, která začíná tak nenápadně, až mám vždycky pocit, že se to snad ani nedá do pohybu. Nakonec se ale všechno podstatné vyloupne a já oceňuju, jak dobře tady fungují prudké změny nálad.

Z podobného soudku jako Quicksand, tedy zdánlivě nenápadná, je i úvodní z druhé strany Fill Your Heart. Tu ale přece jen vnímám méně výrazně. Studiové vtípky nás pak uvedou do druhého vrcholu alba a tím je pro mě Andy Warhol. Píseň doprovází jen vrstvy akustické kytary, přitom na mě působí pevně a až tvrdě, nejsou tu žádné kolotoče akordů, jen pořád ten ústřední motiv, který se moc nehýbá. No a skvělý Bowie. Následný Song For Bob Dylan mi ale nesedí. Je to možná tím, že věci před ním jsou tak dobré. Stejně tak mi rokenrolově nastartovaná Queen Bitch s celkem na Hunky Dory moc neladí a sama o sobě mi připadá taková podivně se kroutící. Ovšem závěrečná The Bewlay Brothers, to je další perla tohoto alba a mám ji moc rád.

Hunky Dory je velmi dobré album a tak nějak předznamenalo to, co se u Bowieho odehrávalo dál. Nerad ale posuzuju alba v souvislosti s jinými, album pro mě musí fungovat samo o sobě a tohle mi nabízí, i přes místa, kterým rozumím méně, obrovskou porci skvělé muziky.
reagovat

POsibr @ 06.02.2019 13:33:05
Jeden z mala folkovejsich albumov, ktore som si oblubil. Bowiemu to skratka sedelo v rôznych polohach, minimalne kym bol s Ronsonom. U mna su vrcholy Pretty Things, Changes, Life on Mars a Bewlay Brothers.

Viac mi ale reze dravejsi sound predosleho a nasledujuceho albumu. Ronson bol rockovy gitarista par excellence.

horyna @ 07.02.2019 07:11:23
Jedna z mých nejoblíbenějších od Bowieho, díky za připomenutí.

Egon Dust @ 07.02.2019 16:28:28
Určite by patril do prvej 5tky Bowieho superdiel. Akustická nálada mu praje. Bowie spieva asi najlepšie ako kedy spieval. Kompozícia s názvom ´´Life on Mars´´ ukázala veľmi silný potenciál aranžersko-interpretačný. Je pre Davida to, čo pre Mekyho Žbirku ´´Atlantída´´, alebo pre Lennona ´´Imagine´´. Osobne na tejto LP vidím len jedno slabé, ale zároveň trošku logické miesto ´´Eight line poem´´, ale keď pozriem na tie perly ako Changes, Oh you pretty things, Kooks, Bewlay Brothers, Song for Bob Dylan, Queen Bitch. Ďakujem aj ja za recenziu. Na Davida sa nesmie sa zabudnúť iste je viac takých ako ja, čo ho milujú...

K Bowieho tvorbě by měl člověk dozrát a urazit určitou posluchačskou vzdálenost, aby ji dokázal plně akceptovat a pochopit. Nálada jeho písní vás musí zasáhnout, možná dokonce ovládat a tak jak čas hojí většinu ran, i jeho písně začnou myslí upřímného člověka postupně prorůstat. Trpělivost je jednou z cností, kterou je potřeba mít při styku s tímto umělcem mezi vlastnostmi na prvním místě.


Rick Wakeman a také Mick Ronson jsou „zodpovědni“ za konečnou podobu tohoto Bowieho skvostu. Hammilovi ne nepodobná zcela písničková kolekce stojící na klavíru a španělce (na způsob Dylana), má duši a dýchá skrze intimní atmosféru. Každá z písní má v sobě uchovanou nějakou citovou výpoveď, ale pokud bych měl vybrat pouze jednu jedinou, bez váhání ukážu na Life On Mars? Ta se stala spolu se Space Oddity Bowieho pomníkem a dokonalým artefaktem doby.

Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost a schovává se za osobu svého tvůrce. Bowie byl skutečným chameleonem, avšak odhalit podstatu jeho osoby, jeho génia, chce hodně času.

Parádní deska.

reagovat

Petr_70 @ 22.01.2018 09:03:39
Tohle album stavěné převážně na akustických nástrojích (u Bowieho ne moc typické) je opravdu zdařilé.

Společně se Station to Station a Blackstar ji řadím k tomu nejlepšímu, co Bowie vytvořil. Ale přiznávám... neslyšel jsem toho z jeho rozsáhlé diskografie pořád ještě hodně.

dan @ 22.01.2018 12:55:28
Skutečně, lepší kytarista než byl M.Ronson se vedle Bowie už neobjevil.

northman @ 22.01.2018 13:39:12
dan: neposlouchám Davida Bowieho, znám od něj pouze dvě desky Low a Heroes, na Heroes hraje Robert Frip a to je pan kytarista, podle mě jeden z nejprogresivnějších hráčů i skladatelů posledních padesáti let.

POsibr @ 22.01.2018 15:13:43
S Bowiem okrem Frippa a Ronsona hral aj Pete Townshend, Stevie Ray Vaughan, Carlos Alomar, Earl Slick, Peter Frampton a mnohí ďalší. Každý z nich veľmi dobrý gitarista, nerobil by som z toho súťaž - je to zbytočné.

Ja osobne by som to povedal tak (možno to tak aj bolo myslené): po hudobnej a tvorčej stránke nahral Bowie jedny zo svojich najlepších albumov práve s Ronsonom na poste gitaristu, za čo nepochybne vďačí aj jeho hre. Medzi nimi dvoma fungovala veľmi produktívna chémia, niečo na štýl Page/Plant, Jagger/Richards (pravoverní a ortodoxní elitisti, berte to s nadhľadom). Škoda, že to nevydržalo dlhšie.

Album je výborný, tu už Bowie ukazuje svoju glamovú tvár, ešte šmrcnutou riadnou dávkou psychedélie a folku. Naozaj veľmi zaujímavý zvuk, aranžmá aj samotné kompozície. Dík za pripomenutie.

Martin H @ 22.01.2018 15:16:36
Ano, je to parádní deska, avšak o trošku výš je u mě následující Ziggy. I když Life On Mars? je bezesporu klenotem Bowieho tvorby.

dan @ 22.01.2018 18:17:00
Northmane tvá Frippovská definice je přesná, v tom se spolu shodnem. M.Ronson však k Bowiemu sedí daleko líp, vesměs to přesně odhadl posibr.

northman @ 23.01.2018 08:40:28
dan: díky za odpověď, já taky souhlasím s Posiberem, ale já jsem psal, že Bowieho neposlouchám a jeho desky až na ty dvě vůbec neznám. Tys tam psal něco o nejlepším kytaristovi vedle Davida Bowieho. Když desky s Ronsonem neznám tak to nemůžu posoudit.

Simon @ 07.02.2019 14:13:45
"Album zprvu až nápadně maskuje svou pestrost", myslím, že je tu dokonale vyjádřena podstata Hunky Dory. K tomu není co dodat, naprostý souhlas.

Egon Dust @ 10.02.2019 09:55:35
Jednoduchá parádna recenzia. Stretnutie budúcich pavúkov z Marsu s Yesovského Wakemana nasadili korunu textársko-skladateľsko-interpretačnému talentu Davida Bowieho. Neskutočne ma teší, že je záujem o Bowieho hudbu a vôbec neklesá. Boli časy, keď som bol sám na zážitky s Bowieho hudbou a vôbec všetkým, čo bolo s ním spojené.V našom meste nebolo takmer nikoho, kto by vôbec o ňom vedel viac, než len to, že spieval s Queenom - Under Pressure :)

Jestli byl Ziggy Stardust pro Bowieho definitivním komerčním průlomem, výstup na umělecký vrchol si poprvé odbyl už o rok dříve s albem Hunky Dory. Už tady se stává průkopníkem a vůdcem celé té extravagantnější a afektovanější větve britského písničkářství a inspirátorem většiny ostatních. Devět autorských (když pominu jeden instrumentální a jeden převzatý kus) písní charakterizuje brilantní skladatelský rukopis, v němž se setkává genialita Lou Reeda a Johna Lennona s jeho vlastní a nastavuje laťku do závratných výšin.

Přitom zvuk alba je zdánlivě konvenčnější, než u předchozí desky. Hardrockové vlivy jsou zapomenuty a aranžmá jsou pročištěnější a jemnější. Významnou úlohu, především v první třetině alba, hraje piano, díky němuž se do skladeb vkrádá zvláštní atmosféra slučující v sobě artistní vytříbenost se záměrnou barovou pokleslostí. Do některých písní, včetně Life on Mars?, jedné ze svých nejpůsobivějších vůbec, si na pomoc přizval vycházející klávesovou hvězdu, Ricka Wakemana, který právě nastoupil k Yes. Kytarista Mick Ronson se zpočátku zdá být upozaděný, ale počínaje půvabnými ornamenty v Eight Line Poem je stále slyšitelnější a svojí klíčovou roli v Davidově doprovodném bandu s přehledem obhajuje. V závěru alba už je akustické i elektrické kytary podstatně víc a taková Queen Bitch i pěkně svižně rockuje a vyzařuje velvetovský žár přizdobený glamově fintivou polevou.

Nevtíravě a přitom velmi efektně jsou využité smyčce (Ronsonova práce) v úvodní Changes, kterou se Bowie distancuje od ortodoxních rockerů a obhajuje svoje právo na změnu, nebo ještě působivěji v závratném refrénu Life on Mars? Obě vinylové strany uzavírají dvě rozsáhlejší, dramaticky pojaté a i textařsky zašifrovanější skladby Quicksand a The Bewlay Brothers. I ty se ale pyšní podmanivými melodickými linkami a zcela přirozeně se doplňují s přímočařejšími, ale jen zdánlivě odlehčenějšími songy jako jsou Oh! You Pretty Things, Neilem Youngem inspirovaná Kooks nebo svérázné a nejednoznačné pocty mistrům Andy Warhol a Song for Bob Dylan.

Bowie už ale není ve vleku žádného vzoru, sám se jím stává. Promyšlená stylová neposednost, hledačství, inteligentní a dráždivě mlžící texty, přitažlivé napětí mezi hereckým nadhledem a citovou angažovaností, výjimečný smysl pro přirozenou hitovost, to všechno Bowieho předurčuje, aby se stal jedním z největších. Vlastně už jím je. A to zatím málokdo tuší, kolika ch-ch-ch-changes ještě v následující dekádě projde.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jarda P @ 22.01.2018 11:43:40
Alba od Man Who Sold the World po Aladdin Sane mám od Bowieho nejradši. Důležitou roli na nich hraje Mick Ronson, podle mě nejlepší Bowieho kytarista.

Když jsem si tohle album kupoval, znal jsem jen jeho 3 patrně největší hity a prodávající, který Bowieho též poslouchá, mi sdělil, že se jedná zřejmě o jeho nejlepší album. Nevěřil jsem tomu. Hunky Dory je vskutku výjimečná, právem se ocitla mezi pětisty nejlepšími alby světa, jak je vyhodnotil časopis Rolling Stones, najdeme na ní vskutku dobré písně, ale za nejlepší Bowieho desku vůbec bych ji asi nepovažoval. I když pro mě jde o Bowieho stagnaci směrem vzhůru - líbí se mi víc než album The Man Who Sold The World a to se mi líbilo víc než Space Oddity ( o debutu raději pomlčím ). Jsou tu některé dobré ( Kooks, Andy Warhol ), některé až velmi dobré skladby ( Life On Mars, Changes ), ale stále mi na albu něco chybí a skladby Quicksand nebo Song For Bob Dylan mě trošku nudí. Bezpochyby je to ale významné album, které se příjemně poslouchá, doporučuji !
reagovat

Po mrazivém Man Who Sold the World je Hunky Dory jak skok do jiného světa. Masivní elektriku střídá akustika a vrcholné skladby mají těžiště v nádherných klavírních partech. Inu, jak by taky nebyl nádherné, když za klavírem sedí Wakeman.

Hunky Dory je Bowieho pop/rockový majstrštyk, kde se shledáváme s takovými hity jako jsou Changes, Oh! You Pretty Things nebo vypjatá a monementální Life on Mars. Je-li libo nějaký ten rock tak na výběr je výjimečně elektrická Queen Bitch s prostším, ale o to účinějším riffem. Experimentálnější oblast je také zastoupena, konkrétně Andy Warholem, který začíná kosmickým úvodem a přes příjemnou melodiku se nese do psychedelického finále.

Jediné pro mě trochu překvapení, na téhle desce už figurují jako doprovod muzikanti z budoucích Spiders of Mars a na to, že na kytaru zde hraje Ronson, tak se nějakých jeho exhibicí nebo silnějších kytarových momentů téměř nedočkáte.

Zkrátka a dobře, sestava skladeb je výborná a pestrá (jak bývá Bowieho dobrým zvykem) a toto dílo by nemělo zájemcům o Bowieho uniknout.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Hunky Dory umístila na 107. místě.
reagovat

K rozmáchlé melodičnosti tohoto alba, navazující jakoby přímo na Space Oddity a záhadně rezignující na trend nastoupený na Man who Sold, se David v tak čisté podobě vrací už jen nahodile, ale vpodstatě dodnes (částečně Hours, Lodger). Rukopis doby, kdy svá velká díla začínají tvořit Genesis, Strawbs a Yes (Wakemanovy klávesy hovoří za vše), je zde patrný - nádherné poloakustické písňové struktury s tesklivě krásným čistým vokálem, aranžmá barev starých barokních obrazů, žádné velké nevyzkoušené výboje, ale spíše dílo opřené o klasické hodnoty a soulové a jazzové zkušenosti. Inspirace z tvorby Bowieho současníků není zastíraná, David ji přiznává a současně si ji přizpůsobuje k obrazu svému (Bob Dylan, Velvet Underground). Vrcholy alba (a možná i celé Bowieho tvorby) pro mne asi Life on Mars. Davidův saxofon a najazzlé sólíčko v beatlovském otvíráku Changes otevírá albu další dvířka, která se ještě více otevírají na dalších dvou albech. Pestrost alba je ve srovnání třeba s mrazivou monotónností svého předchůdce ohromná, žertovný popěvek Kooks oproti údernému rock´n rollu Queen Bitch nebo melancholické baladické náladě The Bewlay Brothers, to je rozpětí, které skvěle sjednocuje stále silnější a emotivnější Davidův zpěv. Zkrátka pětihvězdičkový klenot!
reagovat