Bowie, David / Hunky Dory (1971)

Jestli byl Ziggy Stardust pro Bowieho definitivním komerčním průlomem, výstup na umělecký vrchol si poprvé odbyl už o rok dříve s albem Hunky Dory. Už tady se stává průkopníkem a vůdcem celé té extravagantnější a afektovanější větve britského písničkářství a inspirátorem většiny ostatních. Devět autorských (když pominu jeden instrumentální a jeden převzatý kus) písní charakterizuje brilantní skladatelský rukopis, v němž se setkává genialita Lou Reeda a Johna Lennona s jeho vlastní a nastavuje laťku do závratných výšin.

Přitom zvuk alba je zdánlivě konvenčnější, než u předchozí desky. Hardrockové vlivy jsou zapomenuty a aranžmá jsou pročištěnější a jemnější. Významnou úlohu, především v první třetině alba, hraje piano, díky němuž se do skladeb vkrádá zvláštní atmosféra slučující v sobě artistní vytříbenost se záměrnou barovou pokleslostí. Do některých písní, včetně Life on Mars?, jedné ze svých nejpůsobivějších vůbec, si na pomoc přizval vycházející klávesovou hvězdu, Ricka Wakemana, který právě nastoupil k Yes. Kytarista Mick Ronson se zpočátku zdá být upozaděný, ale počínaje půvabnými ornamenty v Eight Line Poem je stále slyšitelnější a svojí klíčovou roli v Davidově doprovodném bandu s přehledem obhajuje. V závěru alba už je akustické i elektrické kytary podstatně víc a taková Queen Bitch i pěkně svižně rockuje a vyzařuje velvetovský žár přizdobený glamově fintivou polevou.

Nevtíravě a přitom velmi efektně jsou využité smyčce (Ronsonova práce) v úvodní Changes, kterou se Bowie distancuje od ortodoxních rockerů a obhajuje svoje právo na změnu, nebo ještě působivěji v závratném refrénu Life on Mars? Obě vinylové strany uzavírají dvě rozsáhlejší, dramaticky pojaté a i textařsky zašifrovanější skladby Quicksand a The Bewlay Brothers. I ty se ale pyšní podmanivými melodickými linkami a zcela přirozeně se doplňují s přímočařejšími, ale jen zdánlivě odlehčenějšími songy jako jsou Oh! You Pretty Things, Neilem Youngem inspirovaná Kooks nebo svérázné a nejednoznačné pocty mistrům Andy Warhol a Song for Bob Dylan.

Bowie už ale není ve vleku žádného vzoru, sám se jím stává. Promyšlená stylová neposednost, hledačství, inteligentní a dráždivě mlžící texty, přitažlivé napětí mezi hereckým nadhledem a citovou angažovaností, výjimečný smysl pro přirozenou hitovost, to všechno Bowieho předurčuje, aby se stal jedním z největších. Vlastně už jím je. A to zatím málokdo tuší, kolika ch-ch-ch-changes ještě v následující dekádě projde.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Bowie, David - Hunky Dory
» popis a diskografie skupiny Bowie, David