Reakce na recenzi:

Gattolino - @ 07.06.2007

Jak hodnotit desku, která se stala monumentem ve vývoji rockové hudby, potažmo moderní hudby vůbec? Lze hodnotit desku, která si našla své místo na obloze mezi stálicemi jako je The Lamb lies down on Broadway, Led Zeppelin II., Aqualung, Close to the Edge, Tubular bells, Red nebo Ummagumma? V hudebním vývoji je logickým pokračováním vznosných a nápaditých melodií Hunky Dory a předchůdcem Aladdina, jehož classic-funky-blues-jazzovou a riffověji vyhraněnou náladu už nese, ale ne tak frapantně, pouze jako hučící neviditelný spodní proud. Dominantou alba jsou nakonec hlavně řízné písně, monumentální naléhavé melodie, tak samozřejmé a vcelku i nijak rafinované či komplikované, o to však více ve své jednoznačnosti strhující. Kouzlo alba je grandiózní; i ten, kdo by Bowieho androgynní líčení a stylizaci, známé z nově vydaných videí z té doby, jinak pokládal za trapnou přibuzlou extravagantní šou, je v případě Davida pohlcen jeho osobním kouzlem a pěveckým uměním, neboť Bowie jako antický tragéd s maskou nebo dvorní královský šašek odráží tragikomický obraz našeho světa a i dost náročné polohy zpívá s takovou lehkostí a sugestivitou, manýristickými ozdobami, které jako by čerpaly od starých černých bluesmanů až po pěvecké toreadory šansonu 50.let. A přitom je to stále navýsost moderní rocková výpověď. Všechno na albu je výborné, vypíchl bych vyjímečnost Moonage Daydream, kde Bowie šlape na paty nejlepším soulovým zpěvákům. Kované hitovky Starman a Lady Stardust, titulní skladba nebo dunivý rock´n roll Suffragette City jakoby vyrůstaly z jednoho mohutného kmene, album je vnitřně ohromně jednolité a sevřené, nikoliv však jednotvárné!!!!, a to ani nemluvím o jednotící textové linii. Stylová košatost minulého alba Hunky Dory je dalším typickým rozdílem mezi těmito vynikajícími počiny, je to krok vpřed, akt vyzrání, protože právě i toto je na hudbě těžké (analogií může být hravá rozmanitost Houses of the Holy oproti monolitické kompaktnosti Physical Graffiti u Led Zeppelin). Jedna z největších šlupek alba, Rock´n Roll Suicide, to je korunovace díla. Pod parou držený natlakovaný zpěv vyvře v kodu, která má takové dudy, že citlivější posluchač mimoděk sahá po šnuptychlu. A možná je zde nastolen faustovský problém: David "prodal duši" imaginárnímu Ziggymu za neuvěřitelné hudební nápady, a ten si jeho duši za to málem odnesl. Naštěstí se David Goliášovi ubránil a odvržením svého alter ega si znovuvydobyl svobodu. Ale ta úžasná hudba, ta zde díky Bohu zůstala.